Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Wodák (* 1951)

• Vilém Wodák se narodil 27. srpna 1951 v Jihlavě

• jeho maminka, Marie Viktorie Medová, poprvé provdaná Schützová, později Wodáková, byla jako osoba ze smíšeného manželství vysídlena

• její syn Ewald zemřel ve Vídni

• narodil se jí druhý syn Vilém

• Vilém Wodák v roce 1966 absolvoval základní školu a vyučil se v pilníkárně

• dnes působí ve Spolku pro starou Jihlavu a věnuje se badatelské činnosti

Dětství

Jihlavský badatel a příležitostný publicista Vilém Wodák, který působí ve Spolku pro starou Jihlavu, je s tímto městem spojen již od roku 1951. Od té doby Jihlavu neopustil. Tedy jen jednou. Ve dvou nebo třech letech žil s maminkou v Praze-Libni u dědečka. „Ale od té doby žiji v Jihlavě a považuji se za jihlavského patriota.“

„Jako malý jsem v Jihlavě bydlel naproti kostelu Matky Boží. Tehdy tam ještě nejezdila auta. Pamatuji si na starou Jihlavu, na uličky a romantická zákoutí, která zmizela po asanacích v šedesátých letech. Jihlavské budovy se postupně rozpadaly. V roce 1974 byla zahájena likvidace legendárního Kreclu.“ Tedy obdobného bloku domů, který je k vidění například v Chebu a říká se mu Špalíček. „Místo něj dnes na náměstí stojí obchodní dům Prior.“

„Vzpomínám si na nalézání pokladů, které jsme jako děti nacházely na půdách po původních obyvatelích, tedy fotografií, knih, časopisů, pohlednic a tak dále. Také na sběrné suroviny, kam se vozily německé brožované skvosty z knihoven a nejen ty. Nás kluky lákaly knihy a časopisy z dob okupace. Tento zájem mne formoval. Ale k historii mne přivedly nejen knihy, ale i můj starší bratranec Otto Semrád.“

Vysídlení německého obyvatelstva a maminka

Německý charakter Jihlavy, který byl narušen poválečnou výměnou obyvatelstva, vysídlením původních německých obyvatel a následným osídlením Jihlavska nejen československými obyvateli, byl však patrný. Město ztratilo svého ducha. „Možná jsem to vnímal díky osudu mé maminky a mé tety. (...) Starší sestra mé maminky, později provdaná Semrádová, a moje maminka Marie Medová, provdaná Schützová, později provdaná Wodáková, si vzaly jihlavské Němce. Ani jeden z mužů se ovšem z války nevrátil.“

Mnoho jihlavských Němců, kteří příchod Adolfa Hitlera a rok 1939 vítali jako osvobození, ale i ti, které změny nenadchly, museli narukovat. „Maminka si svou známost z první republiky vzala v březnu 1940.“ Josef Schütz, manžel maminky Viléma Wodáka, táhl na Rusko. Několikrát byl v Jihlavě na válečné dovolené. 16. prosince 1943 se jim narodil syn Ewald.

„Moje maminka prodávala u německého u řezníka Russwurma v ulici Matky Boží. Totální nasazení, Totaleinsatz, se jí nedotklo. (...) Čekání na dopisy od manžela bylo bolestné, poslední dopis dostala maminka v zimě roku 1945 z Královce (Kaliningrad, Königsberg). Válka spěla ke konci.“

První květnové dny roku 1945 a částečné obnovení Československa přinesly do oblasti bývalého Protektorátu Čechy a Morava a s ním i na Jihlavsko řadu otazníků o budoucím osudu německého obyvatelstva. Protiněmecká nařízení se dotýkala rovněž osob ze smíšených manželství. „Postupně si během května a června na Revoluční národní výbor (do 15. května 1945) a místní národní výbor (od 15. května 1945, pozn. aut.) zvali manželky Němců. Ženy nutili, aby se svých manželů zřekly. Měly podepsat dokument obsahující informaci, že jejich manželství bylo vynucené. V případě podpisu jim úředníci zaručili, že nepřijdou o české občanství. Byly ženy, které to podepsaly. Například moje teta. Moje maminka se rozvést nechtěla. Zůstala dál Němkou a nic nepodepsala. Proto ji čekal stejný osud jako další jihlavské Němky. Vyprávěla mi, jak se člověk stane ve svém městě ze dne na den cizincem. Jak se mezilidské vztahy proměnily a lidé, kteří vás včera znali, vás druhý den nepozdraví a raději přejdou na druhý chodník. Dělají, že vás nevidí, a straní se vás. Lidé se chovali jinak, atmosféra byla vypjatá a nenávist, která zde vyvřela, byla obrovská. Dokonce maminka jednou dostala ránu za to, že šla po chodníku. Docházelo k násilnostem i k sebevraždám. Pro Čechy to bylo osvobození, ale pro moji maminku květen 1945 přinášel nejčernější dny jejího života. A také osobní trauma. Musela opustit byt a byla internována do jednoho z jihlavských sběrných táborů.“

21. června 1945 musela opustit spolu s dalšími Němci sběrný tábor v Jihlavě a jít na hranice s Rakouskem. Jednalo se zejména o pochod matek s dětmi. „Do starého atlasu si maminka zakreslila cestu, kudy šli. Cílem byla malá dolnorakouská obec Fratres – místo, kde už byli ‚volní‘. Došla do rozbité Vídně s okupačními armádami.“ Tam se uchýlila ke svým vzdáleným příbuzným. 18. července 1945 jí zemřel syn Ewald na katar (tuberkulózu plic). Byl pohřben do hromadného hrobu.

„Zpátky do Jihlavy se maminka dostala díky jedné starší tetě, snad ji cestou do Vídně svezli Rusové. Ta ji ve Vídni vyhledala a přivezla. Poté už maminka v Jihlavě zůstala, ale stále měla cejch Němky, která zradila národ.“

Můj otec a školní docházka

Po válce si maminka vzala pamětníkova otce Viléma Wodáka. Ten pocházel z Vídně, ale v Jihlavě žil už od první republiky. Uměl výborně česky a měl československou státní příslušnost. „Bydleli jsme v ulici Matky Boží. Později jsme se s rodiči přestěhovali do ulice U Mincovny č. 6. (...) Absolvoval jsem základní školní docházku. Často nás děti tehdy přesouvali ze školy na školu. Vyučování se neslo v duchu uvolnění šedesátých let. Vždy jsem se zajímal o politiku a zajímala mne taktéž historie a výtvarná výchova. Školu jsem absolvoval v roce 1966.“

1968

„Rok 1968 pro mne znamenal období euforie. Vycházely Literární noviny, Signál v Mladém světě. V roce 1968 jsme také dostali povolení a mohli jsme se podívat do Vídně. Stačilo pozvání od příbuzných. Radoval jsem se, že budu moci cestovat. Ale trvalo to jen měsíc, do 21. srpna 1968.“

„Pracoval jsem v pilníkárně Tona v Polenské ulici, kam jsem chodil do učení. 21. srpna 1968 se nepracovalo, všichni poslouchali rozhlas a ženy plakaly. Odpoledne jsme dojeli na náměstí. Na jihlavském náměstí se v té době zabílovaly nápisy. Potom tady projel jeden (nebo dva) ruský tank. Na náměstí, jak je spořitelna, tank zachytil člověka, který na následky zranění zemřel.“

„Druhý den, 22. srpna 1968, když jsem šel do práce, nastupoval jsem na trolejbus v dolní části náměstí. Viděl jsem, jak na parkovišti u dnešní umělecké školy stály ruské transportéry. Hrozili jsme jim pěstmi. Když jsem ten den přijel z práce, tak už Rusové město vyklidili a stáli na silnici na Pístov. Okupační orgány se pídily po tom, kde se tiskne ilegální Jiskra. Za pár dní jim někdo prozradil, že v tiskárně Grafia ve Strážné ulici. Všechno jim tam rozbili.“

„Během normalizace jsem sledoval, jak se ty názory a charaktery měnily. Pamatuji si na události kolem upálení zaměstnance Národního podniku Pal (později n. p. Motorpal Jihlava) Evžena Plocka na jihlavském náměstí a následně na jeho pohřeb (12. dubna 1969, pozn. aut.).“

„Roku 1969 jsem zdárně absolvoval praxi. V pilníkárně Tona v Polenské ulici jsem zůstal i nadále. Tam jsem se seznámil s inženýrem Pavlem Novákem. Měli jsme stejné politické smýšlení a oba jsme se zajímali o numismatiku. Jezdili jsme do Prahy na aukce. On mi říkal, že kdyby do půl hodiny nepřijel, tak na něj nemám čekat. Znal se s lidmi z Charty 77. Ve skříňce v práci mi nechával zprávy, které od nich dostával. V roce 1978 ho zatkli za rozšiřování materiálů Charty 77. Pak se do pilníkárny vrátil, pozoroval jsem, jak se tam k němu lidé jako ‚k nespolehlivému‘ chovali. Spolu jsme se bavili i po jeho návratu z vězení. Jeho heslem bylo: ‚Nebonzneš ani bonzáka.‘ Po sametové revoluci se stal místopředsedou ČSSD a československým poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění.“

Vilém Wodák uvítal rok 1989 s nadšením. V Jihlavě zůstal a píše články o významných jihlavských obyvatelích. Často navštěvuje místní hřbitov, kde hledá významné jihlavské rodáky. A jak již bylo zmíněno, snaží se udržovat povědomí o „staré Jihlavě“.