Vilém Wodák

„Jako malý jsem v Jihlavě bydlel naproti kostelu Matky Boží. Pamatuji si na starou Jihlavu, na uličky a romantická zákoutí, která zmizela díky asanacím v 60. letech. Jihlavské budovy se postupně rozpadaly. V roce 1974 byla zahájena likvidace legendárního Kreclu. Místo něj dnes na náměstí máme takovou parádu. Vzpomínám si na nalézání pokladů, které jsme jako děti nacházely na půdách po původních obyvatelích, tedy fotografie, knihy, časopisy, pohlednice a tak dále. Také na sběrné suroviny, kam se vozily ze škol knihovny. Na hromadách ležely nádherné svazky, Ottův slovník naučný, německé brožované skvosty z knihoven a nejen ty. Poklady, za které se dnes na burzách platí velké peníze. Nás kluky lákaly knihy a časopisy z dob okupace. Tento zájem mne formoval.“

„V Jihlavě se po válce řešily případy smíšených manželství. Děvčat, které si vzaly Němce. Bylo jich zde hodně. Postupně si je zvali na magistrát, na radnici. (Tím myslíte Revoluční národní výbor? – Pozn. aut.: Název používán do 15. května 1945, od tohoto data se užívá místní národní výbor). Tak se nazýval. To se dělo těsně po válce, v květnu nebo v červnu 1945. Vím, že když skončila válka, měla maminka status Němky. Protože měla německého manžela. Neměla protektorátní příslušnost. Těmto lidem se po válce vrátila československá příslušnost. Prý ženy nutili, aby se manželů zřekly. Stačilo tehdy podepsat písemné prohlášení s tím, že je manželství vynucené. Neznám detaily. Pokud by maminka takový dokument podepsala, bylo by jí vráceno československé občanství. Nepřišla by pak o majetek, nemusela by jít do lágru a i další následky, které to mělo. (...) Byly některé ženy, které to udělaly. Které to podepsaly. Ona to neudělala, protože ho měla ráda, nevěděla, jestli se vrátí, jestli není v zajetí. Musela opustit byt a byla internována do sběrného střediska.“