Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Světlana Wittmannová (* 1961)

• narozena 26. září 1961 v Praze do původně ruské rodiny

• v květnu 1945 dědečka Vladimira Rafalského a prastrýce Alexandra Ščerbačeva odvlekli agenti SMERŠ a rodina se s nimi už nikdy nesetkala

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Praze

• v září 1968 její strýc, herec Dimitrij Rafalský, emigroval

• ve škole zažívala posměšky kvůli svému původu

• asi v polovině 70. let se na školním zájezdu v Paříži setkala se strýcem, kvůli čemuž měla později problémy

• roku 1980 odmaturovala na Gymnáziu Jana Nerudy

• roku 1984 odešla do Belgie, kam se provdala za československého emigranta

• v roce 2023 žila převážně v Praze

Jako potomek ruských emigrantů vyrůstala od dětství s myšlenkou toho, že život v Československu je pouze jakousi přestupní stanicí. Ačkoliv se sama narodila v Praze a byla československou občankou, vždy měla nálepku cizince. Aby se jí ve škole děti nesmály, naschvál dělala o hodinách ruštiny chyby. Chtěla se začlenit a nevyčnívat z davu, proto se Světlana Wittmannová naučila, že o čem se mluví doma, o tom se nemluví na veřejnosti. Sama ovšem nechtěla, aby její děti zažívaly pocit vykořeněnosti, i kvůli tomu se rozhodla v osmdesátých letech emigrovat. Života v totalitním státě už měla dost.

Po ulici jely transportéry a já brečela

Světlana Wittmannová, rozená Rafalská, se narodila 26. září 1961 v Praze Ireně Rafalské. Svého otce nikdy nepoznala, žila pouze se svou matkou a babičkou. Mužský vzor jí nahrazoval její strýc, herec Dimitrij Rafalský. Pocházela z rodiny emigrantů – její babička Marie Rafalská, rozená Ščerbačeva, byla dcerou generála Dmitrije Grigorjeviče Ščerbačeva, který byl za první světové války vrchním velitelem rumunské armády a ve dvacátých letech odešel na penzi do francouzského Nice. Do 14 let žila s otcem ve Francii a po Velké říjnové revoluci v roce 1917 se už do Sovětského svazu vrátit nechtěla. Když ve dvacátých letech navštívila svou starší sestru v Československu, kam se provdala, seznámila se se svým budoucím manželem Vladimirem Rafalským. Ten do Československa přijel v roce 1919 jako diplomatický vyslanec dočasné ruské vlády. Původní profesí byl lingvista, mluvil 18 jazyky a podle vzpomínek jeho vnučky oplýval inteligencí. Později působil jako tlumočník. Za protektorátu překládal v pojišťovací bance. Prarodiče uzavřeli sňatek už v roce 1927, o dva roky později se jim narodil syn Dimitrij Rafalský a v roce 1930 pak matka pamětnice Irena Rafalská.

K celistvému příběhu Světlany Wittmannové je třeba zmínit i událost, která se stala 16 let před jejím narozením. O celé události pro Paměť národa podrobně vyprávěl její strýc Dimitrij Rafalský. Ačkoliv rodina válku prožila bez větších problémů, zvrat nastal během osvobození v květnu 1945. Spolu s Rudou armádou na území Československa dorazili také agenti SMERŠ – název vychází z akronymu přeloženého jako „Smrt špionům“. Šlo o zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky, které vznikly v roce 1943 a podléhaly sovětskému vůdci Stalinovi. Úkolem jednotek bylo odhalování zrádců a kolaborantů z řad Rudé armády, námořnictva a vojsk NKVD. Také měly za úkol vyhledávat a násilně repatriovat ruské emigranty, kteří ze Sovětského svazu utekli před bolševickým režimem – mezi tyto osoby patřili i prarodiče pamětnice. Po příchodu Rudé armády začali sovětskému režimu nepohodlní lidé bez jakéhokoliv vysvětlení příbuzným mizet neznámo kde – převážně v gulazích.[1] Stejný osud stihl i dědečka Vladimira Rafalského. „V deset hodin přišli nějací pánové. Chovali se přátelsky. Pozvali otce k nim na návštěvu, že by si s ním chtěli o něčem pohovořit. Za dvě hodiny prý bude zpátky doma. Čekali jsme na tátu dvě hodiny, dva dny, dva měsíce, dva roky, dvacet let... Nikdy už jsme ho neviděli,“ vzpomínal pro Paměť národa strýc pamětnice Dimitrij Rafalský. Stejný osud potkal také bratra babičky Alexandra Ščerbačeva, který roku 1956 mohl opustit gulag. Ovšem jak vzpomíná Světlana Wittmannová, z radosti, že uvidí znovu svou rodinu, ho postihl infarkt, který nepřežil. Babička se tak už nikdy se svým bratrem ani manželem nesetkala.

První vzpomínky Světlany Wittmannové sahají do roku 1968 – konkrétně k srpnovým událostem. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila jako šestiletá ještě v mateřské škole. Když se ráno 21. srpna rozloučila s matkou a vešla do budovy školky, překvapilo ji, že je všude zhasnuto. Uvnitř už na děti čekala ředitelka a zcela prostě sdělila předškolním dětem, aby šly domů, že je válka. „Dodneška jsem nepochopila toto myšlení. Místo toho, aby nás tam držela v bezpečí, tak nám každému vrazila do ruky rohlík, vypustila nás a sama šla domů,“ vypráví. Malé děvče se ocitlo samo na ulici. Cestu sice znala, ale po nějaké době narazila na problém. „Naproti Tyršovu domu jsem nemohla přejít, protože tam jezdila obrněná auta. Jak jela po kočičích hlavách, tak to bylo jako malé zemětřesení, strašně to ve mně dunělo. A tak jsem tam stála s tím rohlíkem v ruce a brečela jsem,“ popisuje dramatickou situaci. Nakonec jí pomohl kolemjdoucí muž, který s ní silnici přešel a ona mohla pokračovat v cestě. „A když jsem přišla domů, tak tam už byla máma, už tam byl Dimitrij. A dívali se na televizi a ani si snad nevšimli, že jsem přišla,“ zakončuje.

Nemluv na mě rusky, nebo nás lidi zmlátí, řekla mi maminka

Po invazi přišla Světlana Wittmannová o důležitého člena rodiny – Dimitrij Rafalský se totiž rozhodl, že emigruje. „Vnímali jsme celou situaci jako Češi, ale strach jsme měli větší, protože jsme měli zkušenost z pětačtyřicátého roku. Dimitrij se bál, že ho čeká stejný osud jako dědečka, a tak se rozhodl, že odejde,“ popisuje. V září 1968 emigroval strýc do Belgie, odkud se po několika letech přesunul do Francie, kde se nadále věnoval herectví.

Až do invaze mluvili Rafalští doma rusky, po srpnových událostech se ovšem vše změnilo. „Jednou jsme šly s maminkou po ulici a já na ni promluvila, hned mi řekla: ,Nemluv na mě rusky, nebo nás lidi zmlátí,‘ a tak jsme už spolu nikdy rusky nemluvily,“ říká. To, že pochází z rodiny původem z Ruska, jí často přinášelo problémy i ve škole mezi spolužáky, například kvůli rozdílům mezi pravoslavnými a křesťanskými svátky. „Když byly ruské a české Velikonoce přibližně ve stejnou chvíli, tak to žádný problém nebyl. Když ale byly ruské Velikonoce šest neděl od českých a já jsem do školy přišla na svačinu s barveným vajíčkem, tak se mně celá třída smála, že jím shnilé vejce,“ popisuje a dodává: „Takže jsem velice rychle přišla na to, že prostě takové věci nesmím říkat a nesmím to ukazovat. Musela jsem se už od první třídy tvářit, že neumím rusky, takže jsem v hodinách ruštiny dělala naschvál chyby.“

Světlana Wittmannová navštěvovala jazykovou školu v Ostrovní ulici. Jako studentka francouzštiny získala možnost jet v posledním ročníku základní školy do Francie. Tehdy paradoxně zatajila svého strýce právě proto, aby ho mohla vidět. Dimitrij Rafalský v té době žil v Paříži, kam měl zájezd první den zamířit. V dotazníku, který museli všichni zájemci o cestu na Západ vyplnit, uvedla, že žádný její příbuzný nežije v zahraničí. Informaci si nikdo nepotvrzoval, díky čemuž mohla do Francie odjet. „Dimitrij to věděl, že přijedeme. Věděl, kdy přibližně, ale netušil kam. A on, miláček, si stoupnul nad dálnici na takové ty mosty, co jsou přes dálnici. A koukal na ty autobusy, co přijíždějí, a stál tam hodiny a měl tam připravené auto s tím, že až nás uvidí, že nás bude sledovat, protože jsem netušila, kde budeme mít nocleh,“ popisuje. Strýc nakonec z mostu uviděl starý autobus s československou poznávací značkou, nasedl do auta a vydal se za svou neteří. „Když jsme zastavili před tím hostelem, tak na druhém chodníku stál nějaký pán. Najednou mně to bylo jasné, že to je Dimitrij, že tam stojí a čeká, aby se se mnou setkal. Já jsem pro něj měla malý balíček, maminka mi dala, kdyby se to náhodou podařilo. Tak já jsem vytáhla ten balíček a teď on mně předal nějaký pytel s nějakým oblečením pro mě a pro jeho dceru. A ten dozor nás uviděl, že tam s někým mluvím, z toho byl strašný průšvih,“ vzpomíná. Strýc musel ihned odejít, a tak s ním strávila Světlana Wittmannová asi jen dvě minuty. Po zbytek pobytu v Paříži se navíc nesměla účastnit prohlídek památek a musela zůstat v hostelu.

Nechtěla jsem, aby moje děti žily ve strachu

Po základní škole nastoupila na Gymnázium Jana Nerudy na pražské Malé Straně. Maturovala v roce 1980. Ačkoliv se chtěla od dětství po vzoru svého strýce stát herečkou, nesplnilo se jí to. Po maturitě se pokoušela dostat na konzervatoř, kam ji ovšem právě kvůli tomu, že strýc emigroval, nepřijali. Pokoušela se i o přijetí na Filozofickou fakulty Univerzity Karlovy a třikrát si podala přihlášku na lékařskou fakultu. Tam ji dvakrát odmítli kvůli špatnému kádrovému posudku. Napotřetí ji přijali do nultého ročníku. Studium ovšem nedokončila – rozhodla se totiž pro odchod do zahraničí. „Nehodlala jsem tady žít a nutit děti, aby říkaly něco jiného doma a něco jiného ve škole. Nechtěla jsem, aby žily ve strachu,“ vysvětluje své rozhodnutí. Světlana Wittmannová se provdala za Michala Wittmanna, českého emigranta žijícího v Belgii. Nešlo o domluvený sňatek, ale díky této skutečnosti mohla legálně roku 1984 odejít na Západ.

Usadila se v Bruselu, kde působila ve farmaceutickém průmyslu. Vychovala dceru a syna, kteří se stali plnohodnotnými Belgičany. Splnilo se jí tak to, co si přála – tedy to, aby se její děti někde cítily doma. Jí samotné se to ovšem nepodařilo – ani po 30 letech se v cizině necítila doma. Jak říká: „Emigrace není žádná sranda. Nemám žádné zázemí.“ Sametovou revoluci ze zahraničí sledovala s nadšením. Když Česká republika vstoupila do Evropské unie, brečela dojetím. V roce 2023 žila převážně v Praze, ale byla přesvědčená, že v budoucnu nejspíš znovu přesídlí do Bruselu.

 

[1] „Kam mizeli lidé?“ V čerstvě osvobozené Praze řádily jednotky Smerš. Online. FORMÁNEK, Jaroslav. Paměť národa. 2023. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/kam-mizeli-lide-v-cerstve-osvobozene-praze-radily-jednotky-smers. [cit. 2024-03-22].