Světlana Wittmannová

„Přišla jsem do školky a tam v té školce bylo zhasnuto. A paní ředitelka – to taky vychází jak z nějakého Kafkova toho – paní ředitelka nám všem řekla, že je válka a že musíme jít domů. Což mě teda... Dodneška jsem nepochopila toto myšlení – ona prostě místo aby nás tam držela v bezpečí, tak nám každému vrazila do ruky rohlík. Já si pamatuju, jak jsem přišla s tím rohlíkem domů. Říkala: ,Jděte domů, je válka.´ Takže vypustila ty malé šestileté děti a já jsem prostě šla domů, a protože umím jít domů, měla jsem na krku i klíč, nebo neměla ještě, to nevím, ale umím prostě jít domů, takže jsem šla domů. A teď tam stojím na tom chodníku naproti Tyršovu domu a snažím se přejít a nemůžu, protože tam jezdí ta auta. A dodneška si pamatuju, jak to strašně po těch kočičích hlavách, že to bylo skoro jako malé zemětřesení, jak to strašně ve mně dunělo – když jdu na nějaký koncert a posadíte mě vedle bicích, tak já to prostě nemůžu, já to nevydejchám, to jsou ty vzpomínky na vojenská auta. Teď tam jely ty transportéry, šílený randál a takhle se to klepalo. A tak jsem tam stála, brečela jsem s tím rohlíkem v ruce a nějaký pán tam přišel a říká: ,Co chceš?´ A říkám: ,Já musím domů, je válka.´ Tak on mně pomohl nějak rychle přeběhnout a pak už jsem vešla domů. A když jsem přišla domů, tak tam už byla máma, už tam byl Dimitrij. Vím, že tam babička byla tenkrát už paralyzovaná, takže tam ležela. A dívali se na televizi a ani si snad nevšimli, že jsem přišla.“

„Už od mého samého malého dětství, co si pamatuju, to bylo vždycky takové – jako že my a oni. Já vám dám příklad, blbý, dětský. Když byly Velikonoce, vy víte možná, že ortodoxní Velikonoce mohou být až šest neděl vzdálené od katolických, u nás doma se říkalo českých. Takže když byly ruské a české Velikonoce přibližně ve stejnou chvíli, tak to žádný problém nekladlo. Ale když byly ruské Velikonoce šest neděl od českých a já jsem do školy přišla na svačinu s barveným vajíčkem, tak se na mě celá třída dívala, že jím shnilé vejce. Takže to bylo takové, to si pamatuju jako trauma, že to bylo. Takže jsem velice rychle na to přišla, že prostě takové věci nesmím říkat a nesmím to ukazovat. No, a protože mně bylo vlastně šest let v šedesátém osmém a ještě jsem nebyla ve škole, takže vlastně já jsem se už od první třídy musela naučit to neříkat a musela se naučit tvářit, že neumím rusky, takže jsem v hodinách ruštiny dělala chyby.“