Světlana Wittmannová

* 1961

  • „Dimitrij to věděl, že přijedeme. Věděl, kdy přibližně, ale netušil kam. A on, miláček, si stoupnul nad dálnici na takové ty mosty, co jsou přes dálnici. A koukal na ty autobusy, co přijíždějí, a stál tam hodiny a měl tam připravené auto s tím, že až nás uvidí, že nás bude sledovat, protože jsem netušila, kde budeme mít nocleh. Načež říkal, že ten náš autobus viděl zdálky, že se to nedalo nepoznat – ten příšerný, rozvrcaný autobus. A tak že se prostě pustil za námi, dojel tam. A já si pamatuju, že jsme se zastavili před tím hostelem a vystupujeme, a tam na druhém chodníku stojí nějaký pán. Já jsem nevěděla, jak vypadá, jen přibližně, ale on tam tak stál a najednou mně to bylo jasné, že to je Dimitrij, že tam stojí a čeká, aby se se mnou setkal. Protože on pro mě byl jako otcovská figura, jako jeden nejdůležitější muž v mém okolí, životě atd. Já jsem k němu měla vztah, jako kdyby to byl můj otec. Načež úplně krve by se ve mně nedořezal a on mně tak naznačoval, ať jdeme v tom zmatku, jak si každý vytahuje zavazadla atd. Já jsem pro něj měla malý balíček, maminka mi dala, kdyby se to náhodou podařilo. Tak já jsem vytáhla ten balíček a teď on mně předal nějaký pytel s nějakým oblečením pro mě a pro jeho dceru, prostě takovéhle kraviny. A ten dozor nás uviděl, že tam s někým mluvím, z toho byl průšvih, strašný. On ho odehnal, Dimitrij prostě musel odejít, takže jsem ho tam viděla snad dvě minuty. Potom mě ten dozor... Musela jsem sedět pořád vedle něj a nemohla jsem se zúčastňovat prohlídek v Paříži, musela jsem prostě být zavřená v té ubytovně.“

  • „Přišla jsem do školky a tam v té školce bylo zhasnuto. A paní ředitelka – to taky vychází jak z nějakého Kafkova toho – paní ředitelka nám všem řekla, že je válka a že musíme jít domů. Což mě teda... Dodneška jsem nepochopila toto myšlení – ona prostě místo aby nás tam držela v bezpečí, tak nám každému vrazila do ruky rohlík. Já si pamatuju, jak jsem přišla s tím rohlíkem domů. Říkala: ,Jděte domů, je válka.´ Takže vypustila ty malé šestileté děti a já jsem prostě šla domů, a protože umím jít domů, měla jsem na krku i klíč, nebo neměla ještě, to nevím, ale umím prostě jít domů, takže jsem šla domů. A teď tam stojím na tom chodníku naproti Tyršovu domu a snažím se přejít a nemůžu, protože tam jezdí ta auta. A dodneška si pamatuju, jak to strašně po těch kočičích hlavách, že to bylo skoro jako malé zemětřesení, jak to strašně ve mně dunělo – když jdu na nějaký koncert a posadíte mě vedle bicích, tak já to prostě nemůžu, já to nevydejchám, to jsou ty vzpomínky na vojenská auta. Teď tam jely ty transportéry, šílený randál a takhle se to klepalo. A tak jsem tam stála, brečela jsem s tím rohlíkem v ruce a nějaký pán tam přišel a říká: ,Co chceš?´ A říkám: ,Já musím domů, je válka.´ Tak on mně pomohl nějak rychle přeběhnout a pak už jsem vešla domů. A když jsem přišla domů, tak tam už byla máma, už tam byl Dimitrij. Vím, že tam babička byla tenkrát už paralyzovaná, takže tam ležela. A dívali se na televizi a ani si snad nevšimli, že jsem přišla.“

  • „Už od mého samého malého dětství, co si pamatuju, to bylo vždycky takové – jako že my a oni. Já vám dám příklad, blbý, dětský. Když byly Velikonoce, vy víte možná, že ortodoxní Velikonoce mohou být až šest neděl vzdálené od katolických, u nás doma se říkalo českých. Takže když byly ruské a české Velikonoce přibližně ve stejnou chvíli, tak to žádný problém nekladlo. Ale když byly ruské Velikonoce šest neděl od českých a já jsem do školy přišla na svačinu s barveným vajíčkem, tak se na mě celá třída dívala, že jím shnilé vejce. Takže to bylo takové, to si pamatuju jako trauma, že to bylo. Takže jsem velice rychle na to přišla, že prostě takové věci nesmím říkat a nesmím to ukazovat. No, a protože mně bylo vlastně šest let v šedesátém osmém a ještě jsem nebyla ve škole, takže vlastně já jsem se už od první třídy musela naučit to neříkat a musela se naučit tvářit, že neumím rusky, takže jsem v hodinách ruštiny dělala chyby.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.11.2023

    (audio)
    délka: 01:48:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Emigrace není žádná sranda

Světlana Wittmannová, cca 1983
Světlana Wittmannová, cca 1983
zdroj: Archiv pamětnice

Světlana Wittmannová, rozená Rafalská, se narodila 26. září 1961 v Praze Ireně Rafalské do původně ruské rodiny. Svého otce nikdy nepoznala, žila pouze se svou matkou a babičkou. Jejího dědečka Vladimira Rafalského a prastrýce Alexandra Ščerbačeva odvlekli v květnu 1945 agenti sovětské vojenské kontrarozvědky (SMERŠ) a rodina se s nimi už nikdy nesetkala. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Praze – má vzpomínky na obrněné vozy v ulicích hlavního města. V září 1968 její strýc, herec Dimitrij Rafalský, emigroval do Belgie, odkud se po několika letech přesunul do Francie, kde se nadále věnoval své profesi. Ve škole zažívala posměšky kvůli svému původu. Po invazi přestala s matkou mluvit rusky. Během studia jazykové školy v Ostrovní ulici se na zájezdu setkala v Paříži se strýcem, kvůli čemuž měla později problémy. Roku 1980 odmaturovala na Gymnáziu Jana Nerudy na pražské Malé Straně. Roku 1984 odešla do Belgie, kam se provdala za československého emigranta. V roce 2023 žila převážně v Praze.