„Být synem sira Nicholase Wintona je výjimečné. Cítím se tak nějak jako podvodník. Lidé si zřejmě myslí, že jsem mimořádný jen proto, že to byl můj otec. Byl bych raději, kdyby si mě vážili za něco, co jsem udělal, než jen proto, že jsem se náhodou narodil. Ale protože jsem se narodil jako jeho syn, mohu využít příležitosti k propagaci některých hodnot a morálky, se kterými se ztotožňoval, což má velký smysl a přináší mi to uspokojení. Takže je to do značné míry dvousečná zbraň.“
„Nutí vás to přemýšlet, jaké to asi bylo? Posadit své dítě na vlak do země, kde jste pravděpodobně nikdy nebyli, aby je vychovali lidé, se kterými jste se určitě nesetkali a kteří mluví jazykem, kterému pravděpodobně nerozumíte... Jak dojemné. A jak zvláštní to musí být pro děti, když se ti řekne ‚pojedeš na krátké prázdniny, brzy se znovu uvidíme, snad‘ a když máš jen pár osobních věcí v malém kufříku. A jsi poslaný čtyřdenní cestou napříč Evropou do Londýna. A mnoho dětí má velmi dojemné příběhy o příjezdu do Londýna a prvním setkání s jejich pěstounskými rodinami, kdy pěstounské rodiny musely podepsat převzetí dítěte. Víte, zacházelo se s nimi jako s obchodní transakcí. Bylo tam dítě s cedulkou s číslem okolo krku, aby po doražení na místo mohlo být identifikováno. Číslo dítěte, které opustí Prahu, číslo dítěte na seznamu, poté co dorazilo do Londýna, rodič, který podepsal převzetí jejich dítěte, aby nyní věděli, kde jejich dítě skončilo. A dítě, které se poprvé setkává se svojí pěstounskou rodinou. Mnoho příběhů… Některé měly velmi šťastné zážitky, zážitky jiných velmi šťastné nebyly.“
„… když dokumenty skončily u badatelů a shodou nepředvídatelných náhod z toho vznikl pořad na BBC, který většina lidí jistě viděla. Když říkám, že se s nimi znovu setkal, nejsem si jistý, jestli jsem vybral správná slova, protože si nejsem jistý, zda se s nimi dříve vůbec setkal… Když byl představen řadě dětí, které zachránil z Prahy v roce 1939 skrze Kindertransporty. Pod falešnou záminkou byl přiveden do televizního studia. Pod záminkou, že poskytne rady ohledně kontroly obsahu tohoto pořadu, zatímco ve skutečnosti byl poprvé před kamerou, což byla příležitost setkat se s některými z dětí. Byla to velmi emotivní televizní scéna a je jí dodnes, je to absolutně neuvěřitelné. Pokaždé mi vžene slzy do očí, když… Je to pozoruhodná televizní scéna, protože poprvé odhalila to, co pro něj byl velmi malý projekt, který trval devět měsíců, během kterých zařizoval věci, a zachránil podle něj jen několik lidí. Ale pro těch několik lidí, které zachránil, to znamenalo celý jejich život. A jen když jste konfrontován s tím, co jeden život znamená, to má takový dopad. A pro mě tím bylo… Když jsem pochopil, jak vypadá smysl záchrany lidí díky Kindertransportům... Když ti lidé vstali a vy si pomyslíte, vy víte, že by tady nebyli, kdyby se neobtěžoval vyvinout to úsilí… Jak vidíte, mělo to na mě velký vliv.“
Nicholas Winton ml. se narodil 27. července 1952 poblíž města Maidenhead v Anglii. Jeho otec sir Nicholas Winton je veřejnosti známý jako organizátor Kindertransportů, také známých jako Wintonovy vlaky, které před vypuknutím druhé světové války zachránily životy 669 převážně židovských dětí. Jeho matka Grete Gjelstrup, jež se narodila ve městě Vejle v Dánsku, svého životního partnera potkala ve Francii v Mezinárodní organizaci pro uprchlíky (IRO), kde oba pracovali. Vzali se v roce 1948 v Gretině rodném městě v Dánsku. Nick, jak si nechává říkat, studoval na internátní škole, kde se pod vedením Královského letectva naučil létat, ovšem pilotem se nakonec nestal a místo toho si otevřel vlastní marketingovou agenturu. V roce 1980 se po shodě nepředvídatelných náhod dostal velký černý kufr z Wintonovy půdy do rukou badatelce a nakonec vedl k epizodě pořadu That’s Life od BBC, která byla uvedena v roce 1988. V ní se sir Nicholas Winton setkal s celkem 120 dětmi, jež odpověděly na výzvu BBC, která hledala osobní svědectví o Kindertransportech, a byl zde po padesáti letech odhalen jeho příběh. Sir Nicholas Winton byl královnou Alžbětou II. povýšen do rytířského stavu. Zemřel v roce 2015 ve věku 106 let. Jeho syn Nick pokračuje v jeho odkazu tím, že o otcově příběhu pořádá konference.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
