Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Miloš Winkler (* 1950)

• narozen 26. září 1950 v Brně

• od svých 17 let organizoval režimu nepohodlné tábory a další aktivity pro katolickou mládež

• v letech 1969 až 1974 vystudoval brněnskou přírodovědnou fakultu, obor fyzika

• v 70. letech pracoval ve vojenském výzkumném ústavu, odkud byl z náboženských důvodů odejit

• od roku 1980 působil v Tesle Brno v oblasti elektronové mikroskopie

• po sametové revoluci začal učit na brněnském biskupském gymnáziu

• v roce 2024 nadále organizoval tábory, mimo jiné i pro děti z válkou zasažené Ukrajiny

Má se dostavit k šéfovi a nemá z toho vůbec dobrý pocit. „Kdo ví, co na mne vytáhnou!?“ ptá se sám sebe. Sedí před zavřenými dveřmi a vyčkává, až si jej zavolají na kobereček. „A v tu chvíli mě napadlo, jako věřícího člověka, – to je zajímavé, že to člověka napadne, až když přihořívá – že bych se mohl pomodlit.“ Krátká a značně rozpačitá schůzka končí ztrátou zaměstnání. Z náboženských důvodů. „V tu chvíli, když jsem zjistil, v čem je problém, tak mi spadl kámen ze srdce. Strašně se mi ulevilo, že v tom není žádná politika. Říkal jsem si: To, že chodím do kostela, mě nemůže nijak vyvést z míry!“ vypráví Miloš Winkler.

Rytmické bigbítové mše

Miloš Winkler se narodil 26. září 1950 v Brně. Otec František pracoval na dělnických pozicích, vystřídal vícero míst, z nichž nejdéle setrval v Královopolské strojírně. Matka Milada, rozená Dymáčková, se starala o domácnost. Miloš vyrůstal s o dva roky starším bratrem Zdeňkem. Oba své syny rodiče odmalička vedli k víře, chodili do náboženství a na nedělní mše, kvůli čemuž měl otec František v práci nejednou problémy – a jeho syn o několik let později také. Po základní škole (1957 až 1966) studoval Miloš Winkler gymnázium na brněnském Slovanském náměstí. Dočasnou demokratizaci poměrů té doby pocítil především skrze církev. Od roku 1967 působil ve farnosti páter Ladislav Simajchl (1922–2010), ke kterému dospívající Miloš Winkler vzhlížel.

„Měl na mě úžasný vliv. […] Díky němu jsem spoustu věcí prožil bez problémů. Měl u mě úžasnou autoritu – když mi rodiče řekli, abych něco [udělal], tak jsem to nebral. Ale když mi to řekl on – a bylo to třeba totéž [smích] – tak to mělo váhu! Takže to byl člověk, který na mě měl úžasný vliv. A to rozvolnění bylo cítit v tom smyslu, že kolem sebe shromažďoval mladé lidi a byly u nás takové rytmické bigbítové mše,“ vykresluje Simajchlovu osobnost v kulisách pražského jara. Pátera Simajchla v roce 1973 přeložili do Panských Dubenek na Jihlavsku, vazba se tím ale nepřetrhala: „Jezdili jsme tam za ním na brigády, pomáhali jsme mu opravit kostel,“ vzpomíná. Oblíbenému knězi se dostalo vysoké pocty v roce 1992, kdy mu papež Jan Pavel II. udělil titul monsignor.

Hele, co kdybychom jeli na tábor?

V letech 1969 až 1974 Miloš Winkler absolvoval brněnskou přírodovědnou fakultu, obor fyzika. Po studiích přišel povolávací rozkaz. Zkrácenou roční vojnu odsloužil ve slovenském Zvolenu. Tam absolvoval výcvik radisty, po kterém školil další rekruty: „Používat radiostanice, telefony a takové spojařské záležitosti,“ přibližuje svou službu s tím, že o nedělních vycházkách chodil na bohoslužby a mohl dokonce i coby branec nadále pracovat s mládeží. Pro mladé pionýry pořádal výlety v okolí Zvolenu a zorganizoval pro ně i letní tábor. „Rozhodně jsme neměli žádnou mazáckou vojnu, byli jsme vysokoškoláci a bydleli tak trochu bokem od hlavní jednotky,“ shrnuje svůj rok v uniformě, kterou navíc během pionýrských výletů nechával v kasárnách. Po odchodu do civilu nastoupil do podniku Metra Blansko, ve kterém se zabýval vývojem laserů.

Coby dítě z katolické rodiny už od klukovských let pravidelně ministroval. Když měl zhruba 17 roků, přišel za ním zmíněný páter Simajchl. „Říkal, že tam není nikdo starší, kdo by se staral o mladší kluky,“ vypráví Miloš Winkler, který po páterových slovech začal organizovat nedělní výlety. Nejprve pouze s ministranty. Ti s sebou později začali brávat i své sourozence a skupinka se tak rozrostla o děvčata. „Jeden z těch starších ministrantů mě [potom] vyhecoval: Hele, co kdybychom jeli na tábor?“ vzpomíná. Jednodenní výlety tak přerostly ve vícedenní tábory pro katolickou mládež. Šlo o vesměs komorní skupinky okolo deseti dětí, tábořilo se na nejrůznějších místech Vysočiny nebo jižní Moravy. „Vždycky dvě maminky jely s námi a vařily nám tam a my jsme vymýšleli program pro děcka,“ přibližuje. S rostoucím zájmem zvládl Miloš Winkler během léta zorganizovat i tři turnusy. A jeden takový připravoval i v době vyprávění svého příběhu v červenci 2024.

Utíkejte z tohoto ústavu a vůbec se neohlížejte

Byť tábory neodpovídaly propagandou krmené představě o prokomunistické výchově mládeže, režim nechávaly chladným. Alespoň do konce 70. let. V té době Miloš pracoval v brněnském vojenském výzkumném ústavu, kam v roce 1978 přestoupil – i kvůli příhodnější dojezdové vzdálenosti – z Metry Blansko. Ve výzkumáku tehdy působil i jeho bratr Zdeněk. V březnu 1980 si Miloše v práci nechal přivolat šéf. „Přiznám se, že jsem dostal docela strach […]. Říkal jsem si: Kdoví, co na mne vytáhnou,“ vzpomíná. Nadřízení mu dali najevo, že s ohledem na své křesťanské aktivity by měl „dobrovolně“ podat výpověď. „Začali s tím, že já, se svým smýšlením, že se diví, že jsem šel na vojenský ústav a že možná by bylo lepší… – Chodili kolem toho jak kolem horké kaše,“ přibližuje. Šéf mu pak mezi čtyřma očima řekl: „Až si něco najdete, utíkejte z tohoto ústavu a vůbec se neohlížejte na to, co tady bude!“

Práce ve vojenském výzkumném ústavu sice nebyla podmíněna členstvím v komunistické straně, do které Miloš Winkler nikdy nevstoupil, ale o apolitické prostředí rozhodně nešlo. Ústav spadal pod ministerstvo národní obrany, jeho zaměstnanci museli pravidelně absolvovat politická školení a režim si dával velký pozor na to, koho zaměstnává – nábožensky angažovaný fyzik se jim do krámu zkrátka příliš nehodil. V celé věci měla ve skutečnosti prsty Státní bezpečnost, což se Miloš Winkler dozvěděl až o více než čtyři dekády později – během natáčení pro Paměť národa.  Estébáci po celou dobu věděli, že organizuje aktivity pro katolickou mládež a s ohledem na jeho pracovní působiště – vojenský výzkumný ústav – se jim to vůbec nezamlouvalo.

To se člověk dozvídá až dnes

Po nástupu do ústavu v roce 1978 StB vedla Miloše Winklera v evidenci jako takzvanou prověřovanou osobu (PO) pod krycím jménem ,Ministrant‘. A shromažďovala informace. Z dochovaných svazků[1] vyplývá, že na něj donášeli přinejmenším dva agenti. Jenomže žádný reálný prohřešek Státní bezpečnost neodhalila – praktikování katolické víry sice režimu nevonělo, oficiálně ale nešlo o nelegální činnost. A tak zaúkolovali Milošovy šéfy, aby odešel „dobrovolně“, což se skutečně podařilo. Dochovaný svazek „PO Ministrant“ končí slovy: „Tímto opatřením byla vyřešena otázka, aby osoba mající aktivní vztahy do náboženské problematiky odešla z tohoto politicky exponovaného pracoviště.“[1] „To je zajímavé, to se člověk dozvídá až dnes,“ komentuje Miloš Winkler estébácké praktiky, které jej stály místo. Žádnou osobní zkušenost s „tajnými“ přitom nemá: „Nikdy. Ani po mně nic nechtěli, nebo že by si mě někam volali,“ říká.

Nutno dodat, že spíše než křivdu nebo diskriminaci považoval vynucený odchod ze zaměstnání kvůli víře za novou příležitost a celou věc bral s nadhledem. Sám už dříve uvažoval o změně, s některými poměry v ústavu se příliš neztotožňoval: „Okna do ulice nám zalíčili bílou barvou, aby náhodou nějací špioni nezjistili, na čem tam pracujeme. To, že v létě máme ta okna otevřená dokořán, to už nikdo neřešil. Čili člověk narážel na takovou – řekl bych docela jednoduše – lidskou blbost a já jsem si říkal, že toto zrovna nemusím,“ přibližuje. Jeho novým zaměstnavatelem se v roce 1980 stala brněnská Tesla, kde z pozice fyzika pracoval následujících více než 10 let v oblasti elektronové mikroskopie. Při zaměstnání si rozšířil vzdělání a v roce 1982 obhájil titul doktora přírodních věd (RNDr.). Kromě toho se nadále věnoval organizování táborů pro katolickou mládež. Režim už ho nechával na pokoji.

Nedávej výpověď, my ti dáme výpověď!

Na přelomu roku 1987/1988 vypracoval Augustin Navrátil petici za náboženskou svobodu. Tu postupně podepsalo více než 600 tisíc lidí – šlo o nejmasovější podpisovou iniciativu v předlistopadových dějinách. Jedním ze signatářů se stal i Miloš Winkler. „Měli jsme podpisové archy, podepisovali jsme a sháněli podpisy dalších lidí a pak jsme to vezli do Prahy na arcibiskupství panu kardinálovi Tomáškovi,“ vzpomíná. Úspěch petice sehrál roli jednoho ze signálů rozkladu režimu. A po jeho změně se pro razantní změnu rozhodl i Miloš Winkler: „V Tesle jsem šel za svým šéfem a říkám, že bych chtěl dát výpověď.“

Nečekaný krok šéfa paradoxně potěšil: „Jemu se rozzářily oči a říkal: ,Ty, prosím tě, nedávej výpověď, my ti dáme výpověď!‘ Protože byl postaven do situace, kdy se muselo propouštět,“ vypráví o porevoluční době, během které se Tesla dostala do problémů. „Přitom tam byli velice šikovní lidi! Tito lidi skončili ve třech firmách, které mají v péči elektronovou mikroskopii dodnes. V Brně se vyrábí jedna třetina elektronových mikroskopů na celém světě. A ti lidi vyrostli tady v Tesle,“ přibližuje. Z ukončení pracovního poměru nakonec profitovali oba – šéf se vyhnul roli kata a Miloš Winkler dostal odstupné.

Pokud by člověk někdy zaváhal, jestli pomáhat…

Na základě letitých zkušeností z práce s mládeží jej – v nově vzniklém demokratickém prostředí – lákalo učitelské řemeslo. Po více než deseti letech v Tesle změnil zaměření a po prázdninách roku 1991 nastoupil jako učitel na brněnské biskupské gymnázium. Finančně si výrazně pohoršil, ale splnil si své dávné přání – o učitelské profesi uvažoval už po maturitě, o více než dvacet let dříve, avšak tehdy se nakonec rozhodl pro fyziku. Nyní mohl zkombinovat obojí.

Na biskupském gymnáziu učil i v roce 2024 a nadále se také angažoval v organizování táborů, od vypuknutí války na Ukrajině v roce 2022 i pro ukrajinské děti. „Někdy je to tvrdé. Když člověk jde s klukem, který chodí do druhé třetí třídy, vykládáte si. Zeptáte se: ,Odkud ty jsi?‘ A on řekne, že je z Mariupolu. V té době to bylo to nejostřejší, kdy Mariupol padl a byl totálně zlikvidován. On vám řekne, že je tam odsud, a vy víte, že se s mámou nemá kam vrátit. Jejich baráky už dávno nestojí. Tak pokud by člověk někdy zaváhal, jestli pomáhat nebo nepomáhat, tak stačí takových pár zážitků, kdy člověk pochopí, že musí,“ uzavírá své vyprávění Miloš Winkler.

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.