Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jana Wienerová (* 1953)

• narozena 3. dubna 1953 v Tachově

• dětství strávila na faře v Broumově, kde byl otec farářem Církve československé husitské

• normalizační ředitel na gymnáziu ji chtěl odradit od víry

• vystudovala Husitskou teologickou fakultu v Praze

• bratra zavřeli za poslech a šíření písní Karla Kryla

• rodiče donutili odejít z Broumova, aby nemohli ovlivňovat mládež

• pamětnice sloužila několik let jako farářka

• rok 1989 prožila v Praze v redakci časopisu Český zápas

• od dětství se věnovala výtvarné tvorbě, v 90. letech mohla začít vystavovat

• psala básně, ilustrovala knihy, pracovala jako vedoucí redaktorka

• v roce 2000 prožila těžkou osobní krizi, následně byla sedm let v invalidním důchodu

• v roce 2006 se odstěhovala do Broumova a požádala o službu ve farnosti

• v roce 2022 působila jako farářka v Broumově, starala se o syna a dojížděla do Prahy za rodinou

Jana Wienerová získala černý puntík do budoucích kádrových materiálů už jen tím, komu se narodila. Její rodiče pracovali jako duchovní Církve československé husitské. Poprvé se stěhovali, když tatínka kvůli přihláškám dětí na náboženství přesunuli z Aše do Tachova.

Později, když se ocitli v Broumově, poznala pamětnice kvůli své víře šikanu od učitelů i od dětí. „V první třídě se paní učitelka zeptala, kdo chodí do kostela, a kdo zvedl ruku, musel si jít kleknout na stupínek,“ vypráví pamětnice. Další podobnou zkušenost zažila na začátku normalizace, když se ji ředitel gymnázia tvrdým nátlakem snažil odvrátit od křesťanské víry.

Jako malá vycházela z domu často s obavami. „Na jednom i na druhém konci ulice bydleli rváči. Mohla jsem počítat s tím, že mě zbančí, ať půjdu. Tak se ze mě stala husitská ozbrojená žena, která kolem sebe bušila pytlíčkem s cvičkami,“ vypráví pamětnice a dodává, že tehdy se takové chování mělo za přirozené, a tak se snažila nebýt slabá.

V roce 1974 jejího bratra Pavla Kuchtu zavřeli do vězení za poslech a šíření písní Karla Kryla. Rodiče v této době museli odejít z Broumova do Dvora Králové, aby nemohli dál působit na děti a mládež. Jana Wienerová vystudovala teologii a stala se farářkou. Pracovala i jako redaktorka časopisu Český zápas.

Z chudého chlapce se stal farář

Otec František Kuchta se sice narodil ve Zbenicích v jižních Čechách, ale vyrostl v pražské chudinské kolonii Pod Bohdalcem. Jeho otec František Kuchta bojoval ve Francii jako legionář a po návratu z legií dostal práci u pošty. Maminka Marie pracovala jako pradlena. František Kuchta docházel do husitského sboru v Michli, kde sloužil vynikající farář Josef Jahoda, jenž ho získal pro budoucí duchovenskou službu. Po reálném gymnáziu vystudoval teologii na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Prvním místem jeho dlouhé duchovenské dráhy se stala Aš.

Maminka Dagmar, rozená Bulínová, se spolu se svou sestrou Šárkou narodila na Podkarpatské Rusi. Její rodiče Josef Bulín a Julie Bulínová, rozená Suchardová, zde pracovali za první republiky jako učitelé. Domů se vrátili v roce 1938 s dcerkami, peřinami a dvěma krajinomalbami. Našli domov v Jaroměři u Václava Suchardy, legionáře a otce Julie. „Po mnoha letech, když se moji rodiče stěhovali na důchod, z okna viděli na dům, kde maminka bydlela jako mladá slečna,“ vypráví s úsměvem pamětnice.

V Jaroměři sloužil dlouhá desetiletí farář Jan Hančil. Kolem něj se utvořil okruh mládeže, z něhož vzešlo několik bohoslovců, mezi nimi i Dagmar Bulínová. Studovala Husovu bohosloveckou fakultu, ale konce studia se z rodinných důvodů nikdy nedočkala. Celý život se ho snažila doplnit, ale nakonec získala kněžské svěcení až mnohem později s biskupským dispenzem.

V Aši komunisté nechtěli, aby se děti učily náboženství

Když se rodiče vzali, odešli spolu do Aše, ale dlouho zde nepobyli. Tehdy v první polovině 50. let 20. století chtěli komunisté ztížit přihlašování dětí na náboženství, ale František Kuchta jim to pro jednou překazil. Přihlášky probral s rodiči už v červnu a v září postavil ředitele školy před hotovou věc. Nicméně hned nato musel s manželkou odejít do jiného působiště, do Tachova. A narukoval na vojnu.

V Tachově zůstala jeho manželka Dagmar Kuchtová, jež ho musela v duchovenské práci zastoupit, přestože se jí právě narodila dcera Jana. Kromě toho s nimi na faře bydlela její sestra Šárka Bulínová, jež dojížděla na gymnázium ve Stříbře. Po tehdejší měnové reformě bylo zle, a tak se v diecézi složili a rodině vypomohli. „Kromě peněz přivezli například i oblečení na miminko. Prostě nám církev pomohla, jinak bychom neměly šanci,“ popisuje pamětnice tehdejší tíživou situaci.

Romové mu přišli poděkovat, naučil je číst a psát

Když se otec vrátil z vojny, maminka rychle přišla do jiného stavu. Na Vánoce roku 1954 zazvonil na faře zvonek. Tatínek vyšel ven a za ním vykukovala maminka, která byla v osmém měsíci těhotenství. Lekla se, protože venku stála horda chlapů. Ale brzy se ukázalo, že jsou to Romové, které tatínek na vojně naučil číst a psát. Přijeli mu na Vánoce poděkovat, zahrát a zazpívat.

Když byly Janě tři roky, rodiče se stěhovali do Žamberku. Ale ani tam to neměli lehké. „Zažívali krušné časy, protože maminka neměla zaměstnání, nikde ji nevzali, táta měl asi osm set korun měsíčně,“ vysvětluje pamětnice. Navíc kvůli vlhkému bytu měl bratr Pavel stíny na plicích. A tak se stěhovali do Broumova. Tam otec pracoval jako farář v někdejším německém luterském kostele, k němuž patřila fara s velkou zahradou a s navazujícím parkem. Mohli tu pěstovat zeleninu a ovoce a chovat různorodé zvířectvo.

Děti z křesťanských rodin zažívaly šikanu

Děti měly konečně své vlastní zázemí, které pro ně bylo malým rájem. Také ale zažívaly samotu, kamarádů si našly pomálu. Ve škole vyčnívaly, protože nechodily do Jisker ani do Pionýra, i když později Jana přece jen do Pionýra vstoupila, Socialistickému svazu mládeže se už neupsala.

Učitelé otevřeně ponižovali děti z křesťanských rodin. „Na stupínku jsem musela klečet nejen za to, že chodíme do kostela, ale i kvůli tomu, že je moje maminka v domácnosti,“ popisuje pamětnice chování učitelky v první třídě. Atmosféra ve škole se jí silně dotýkala, protože jednoduše vyčnívat nechtěla. Nevítané pocity se snažila zahnat snahou být ve třídě nejlepší.

Bratr Pavel byl o něco extrovertnější než pamětnice, dokázal se lépe snášet s kluky ze sousedství. Nicméně s rodiči měl složitější vztah. Nejspíš trpěl poruchou ADHD, jejíž projevy se tehdy trestaly výpraskem.

Na výtvarný kroužek vzpomíná dodnes

Když přestoupila na druhý stupeň a začala chodit do školy u náměstí, všechno se změnilo. Učitelé se dětem věnovali a výborně je připravovali. „Vzpomínám na to ráda dodnes. Naučili mě výborně češtinu, což se mi hodilo později jako redaktorce časopisu, ale i vztahu k půdě a obecně k přírodě, také národní písně a mnoho dalšího,“ shrnuje pamětnice.

Od útlého dětství Jana malovala a kreslila, pořád něco vytvářela. V Broumově chodila do výtvarného kroužku, který vedl akademický malíř Ivo Švorčík.  „Vyprávěl nám o výtvarném umění a zasvěcoval nás do svobodného a dospělého světa. My u toho otvírali plechovky s barvami a ty krásně smrděly. Patlali jsme se v hlíně a barvách a v sádře a chodili jsme domů barevný,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice a doplňuje, že setkávání s Ivo Švorčíkem si stále nese v srdci jako něco velmi cenného a zajímavého.

Maminka pracovala do úmoru

Tatínek vstoupil do řad církve zejména proto, aby mohl pracovat s mládeží. Ale v komunismu stále narážel na různé bariéry. Stejně tak maminka měla jako farářova žena velký problém se sehnáním práce. Po letech marného hledání konečně zakotvila aspoň na poloviční úvazek jako fakturantka a později jako prodavačka v broumovské drogerii.

I tak měla práce stále dost.  Starala se o rodinu, domácnost a celou obrovskou faru, zahradu s různými plodinami a rozmanitým zvířectvem. Hrála na harmonium při bohoslužbách a pečovala o kostel. „Uvědomila jsem si až příliš pozdě, jak se maminka strašně nadřela,“ říká s povzdechem pamětnice.

Křesťanství se prolínalo celým jejich životem

Na konci 60. let se rozmohlo mládežnické církevní hnutí. Známá byla rudolfovská mládež, již vedl farář Milan Matyáš. Pořádaly se různé akce, duchovní setkání, festivaly. Zakládaly se křesťanské hudební skupiny. „U nás jsme měli skupinu Nefeš, to je hebrejsky duše, a přezpívávali jsme překrásné křesťanské songy i parafráze na biblické texty,“ vypráví pamětnice o broumovském dění. „Milovali jsme písně s texty básnířky Pavly Zachařové, k nimž skládal hudbu Luboš Svoboda, člen divadla Semafor.“

Rodiče pořádali týdenní příměstské tábory, ačkoli se jim tak tehdy ještě neříkalo. Na zahradě za farou postavili stany, kde přebývaly děti z Broumova i okolí. Děti se vyřádily při hrách a soutěžích, dvakrát denně probíhala biblická půlhodinka a maminka pro všechny navařila. „Vzpomínáme na to dodnes a jsme si pořád blízcí, ačkoli už máme bílé vlasy. Dětské srdce tam někde zůstalo,“ s úsměvem vzpomíná Jana Wienerová.

Kromě toho, že se setkávala s lidmi ze svého církevního společenství, si našla přátele i v římskokatolické církvi. V broumovském klášteře, kam ji přivedl spolužák, poznala pátera Jana Gabriela Součka a sestru dominikánku Angeliku Vitáskovou. Přátelství vydrželo dlouhé desítky let, až do jejich smrti. „Byli to milí a laskaví lidé, rádi jsme si spolu povídali. Setkávaní s vírou jiného vyznání mě velmi obohatilo,“ zdůrazňuje pamětnice.

Po návštěvě hrobu prezidenta Masaryka přišel šok

František Kuchta pořádal pro svoje farníky i různé zájezdy. Objednal autobus a zcestovali zajímavá místa. Tři dny před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy se broumovští farníci vydali na výlet do Prahy. Navštívili i hrob prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v Lánech. „A po třech dnech jsme zažili obrovský šok. To jsou takové dějinné blesky. Každý si bude navždy pamatovat, co dělal 21. srpna 1968 nebo třeba 11. září 2001,“ podotýká pamětnice a dodává, že lidé nakonec přijali realitu socialistického tábora a bratrství mezi národy, ale nakonec se ukázalo, že bratři přišli jen podřezávat.

Když ráno 21. srpna 1968 vstávala, slyšela zapnuté rádio a hlasy rozčilených rodičů. „Cítili jsme všichni hrůzu, překvapení, úžas a také strach z války. Ale další dny přinesly spoustu vzepětí, že se nedáme,“ popisuje pamětnice náladu ve společnosti. Všude visely plakáty a letáky s protestními hesly, jež psali a rozvěšovali i Kuchtovi. „Tehdy jsme se naučili zvonit na zvon našeho kostela. Zvony a sirény ostatně zněly po celé zemi.“ Postupně se nálada ve společnosti měnila a přiblížila se normalizace.

Ředitel se ji snažil přimět k opuštění víry

V roce 1968 pamětnici bez potíží přijali na broumovské gymnázium. Neměla tam žádný problém až do začátku normalizace, kdy se změnil ředitel. Mladého a nadějného Františka Janečka vyhodili a nový ředitel s půvabným jménem Láska neměl vůbec pochopení pro věřící mládež.

Janu, tehdy ještě Kuchtovou, si pravidelně zval „na kobereček“ a nutil ji ke změně názorů. To se mu pochopitelně nepodařilo. „Byla jsem sice ocejchovaná jako farářské dítě, ale paradoxně jsem to měla jednodušší. Děti obyčejných věřících to měly daleko těžší, vyhrožovali jim, že jestli nepřestanou chodit do kostela, tak se nedostanou na školu. A to nebylo jenom vyhrožování, to byl fakt,“ vypráví pamětnice.

Kromě toho se zase začalo na veřejnosti mluvit jinak než doma. Vytvářely se nástěnky, kde se horovalo pro Sovětský svaz. „Měli jsme Sovětského svazu plné zuby. Protestovali jsme i proti ruštině na škole,“ tvrdí pamětnice. Na gymnáziu se sešel celý vějíř různých charakterů, od učitelů, kterých si mládež vážila, protože neustoupili ze svých postojů, až k servilním přisluhovačům tvrdého režimu.

Teologie měla v jejich rodině tradici i mezi ženami

V roce 1972 Jana odmaturovala a rozhodovala se mezi Vysokou školou uměleckoprůmyslovou (UMPRUM) a Husitskou teologickou fakultou. Na UMPRUM se nedostala, šla tedy ve stopách svých rodičů studovat husitskou teologii do Prahy. „Byla jsem na Pána Boha zvědavá a myslela jsme si, že ho na teologii potkám. Ale on je tak neuchopitelný, že mi stále uniká. A tak na něj můžu být zvědavá dál,“ usmívá se pamětnice.

Na teologickou fakultu šli lidé většinou již se zkušeností ze svých náboženských obcí Nemohlo jich být nikdy mnoho, protože režim stanovil maximální počet studujících (numerus clausus). Na konci studia získali kněžské svěcení, muži i ženy. Jana Wienerová nebyla v rodině sama, kdo vystudoval bohosloví. Teoložkami a farářkami se staly její maminka Dagmar Kuchtová, maminčina sestra Šárka Bulínová Matyášová, maminčina sestřenice Stanislava Suchardová Michlerová a ostatně i její tchyně Dagmar Wienerová.

Přátelila se s biskupkou Janou Šilerovou a farářem Erwinem Kukuczkou, duchovními své církve, kteří své vzpomínky také vyprávěli dokumentaristům Paměti národa. 

Zavřeli ho za poslech Krylových písní

Bratr pamětnice, Pavel Kuchta, se vyučil knihkupcem a poté nastoupil na vojnu. Protože měl rád rockovou hudbu, Jana mu poslala nahrávku skupiny Deep Purple. Jenže na druhé straně pásky byly písně Karla Kryla z jeho desky Rakovina. Zakázaného Kryla poslouchal nejen Pavel, ale i jeho kamarád, který navíc nahrávku dál půjčil. Přes zeď důstojnického bytu ji slyšel i příslušník kontrarozvědky. Oba provinilci se dostali před soud, který Pavla Kuchtu poslal na deset měsíců do vězení na Borech. Kamarád dostal jen podmínku, protože měl dělnický původ.

Pavel si nakonec celou výši trestu neodseděl, advokát mu pomohl zkrátit trest o dva měsíce s následnou podmínkou na dva roky. Ve vězení se sice hodně nadřel, ale na ostatní vězně vzpomínal rád. „Říkal, že byl ve vynikající společnosti, seděli tam samí skvělí lidé,“ vypráví pamětnice.

Když mu vypršel trest, měl jít zase na vojnu. Pravděpodobně byl u vojenských pracovních jednotek u rodného Tachova a poté v Karviné. Nevyhověl zdravotně, takže naštěstí nemusel fárat a na povrchu pral uhlí. Po skončení služby se zase nakrátko vrátil ke knihkupeckému řemeslu. Poté, co se oženil, nastoupili s manželkou Liduškou, rozenou Žídkovou, v dětském domově v Pyšelích jako vychovatelé. Později se odstěhovali do Jaroměře, kde pak působil jako vychovatel na učňovské škole. Manželka se věnovala pěstounství, ke svým pěti dětem si totiž vzali do péče dalších šest. Podepsali petici Augustina Navrátila s názvem Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů či Několik vět. Pavel Kuchta zemřel předčasně v roce 2020.

Kuchtovi museli zvednout kotvy

Rok 1974 byl pro celou rodinu náročný. Komě toho, že Pavla Kuchtu zavřeli, museli rodiče pod nátlakem odejít z Broumova, kde otec vytvořil skvěle fungující církevní společenství. Maminka už v roce 1965 dostala příležitost chopit se duchovenské služby v Machově, kterou využila. V roce 1974 se jí v machovské škole přihlásilo dokonce čtyřicet dětí na náboženství.

Komunistům vadil jejich vliv na mládež a dali Kuchtovým na vybranou. Buď odejdou z Broumova nebo ztratí státní souhlas k duchovenské činnosti, tedy povolení k výkonu práce faráře. A tak se Kuchtovi stěhovali do Dvora Králové.

Stala se farářkou

Pamětnice v roce 1976 úspěšně zakončila studium. Po vysvěcení v pražském Karlíně byla ustavena farářkou v Benátkách nad Jizerou. Jejím manželem se stal Pavel Wiener, známý tyfloped, tedy ten, co se stará o zrakově postižené. Porodila dvě děti, Václava a Zuzanu. Chlapec přišel na svět s mozkovou obrnou, která bohužel zanechala následky v podobě mentálního a fyzického postižení. Rodina se následně přestěhovala do Prahy. Důvodem byla manželova práce a také lepší dostupnost léčení a rehabilitace malého Vašíka.

Práce redaktorky ji pohltila

Jana Wienerová po skončení mateřské dovolené v roce 1984 získala práci na poloviční úvazek jako redaktorka v církevním týdeníku Český zápas. Tou dobou se již ráda věnovala ilustrování knížek, čímž se jí splnil sen ze studentských let. Postupně ilustrovala kolem šedesáti knih, jiné knihy doplnila o fotografickou přílohu. V redakci prožila rok 1989.

V nové porevoluční době se stala vedoucí redaktorkou na plný úvazek. Nicméně byla nouze o spolupracovníky, spoustu práce, musela zvládnout sama. S okruhem přispěvatelů pořádala jednou ročně inspirativní autorské setkání zaměřené na poezii, historii, prózu a mnoho dalšího. Stále vytvářela knižní ilustrace a také sgrafita či jinou výzdobu církevních objektů. Její výtvarná tvorba dostala na začátku 90. let nový impuls, když začala vystavovat v Čechách a poté v zahraničí.

Práce se slovem ji dovedla i k poezii. Verše inspirované lidskými vztahy, Prahou, Broumovskem a jeho přírodními krásami publikovala ve třech sbírkách s názvem Vrásnění, Krajinou pod slovy a Moře nad hlavou; také časopisecky nebo v kolektivních sbornících.

Dostala se až na dno

V roce 2000 Jana Wienerová prožila hlubokou osobní krizi. Došla na konec svých sil a onemocněla klinickou depresí. „Padla jsem tak, že jsem nebyla schopná se o sebe postarat. Trvalo roky, než jsem se vzpamatovala,“ přiznává se smutkem pamětnice. Následující léta setrvala v invalidním důchodu. Manželství s Pavlem Wienerem nevydrželo a v roce 2006 se rozvedli.

V broumovském podkrovním ateliéru pak o samotě tvořila a načerpávala energii. Když se trochu vzpamatovala, požádala svoji církev o farní službu a stala se broumovskou farářkou. „Snažila jsem se co nejlépe obstát, to byl možná právě ten rozhodující moment, který mě postupně uzdravil z deprese,“ vysvětluje pamětnice.

V Broumově poté prožila jedno z nejšťastnějších období svého života. Zjistila, že vůbec není sama, jak se zdálo v nejhlubší krizi, ale že má spoustu přátel, kteří jí nabídli pomocnou ruku. Pracovala nadále jako farářka Církve československé husitské, malovala a vystavovala, psala básně a ilustrovala knihy. V roce 2022 žila v Broumově, starala se o svého syna Václava a dojížděla do Prahy za dcerou Zuzanou a vnoučaty. „Není lásky bez kříže a kříž bez lásky není k unesení. Budu ráda, když ho unesu,“ zakončuje vyprávění Jana Wienerová.