„Ale naši dělali příměstské tábory, i když se tomu tak tehdy ještě neříkalo. Za farou se postavily stany a tam byly děti z Machova a od nás z Broumova i okolních vsí. Týden jsme tam přebývali. Ráno byla rozcvička, pak všelijaké soutěžení, oběd, což maminka navařila na faře, pak nějaká biblická půlhodinka. Pak zase soutěže a sportování a všechno, to šlo dělat na té zahradě a v parku, byl tam i krásný altánek. Vyřádili jsme se tam a děcka to milovala. Dodnes jsme si blízcí z toho času, když se potkáme, už máme bílé vlasy, ale to dětské srdce tam někde zůstalo z těch hezkých časů. Dětské srdce, které si je na blízku.“
„Tatínek už se vrátil z vojny, pak se narodil nějak brácha. Ale Vánoce, vánoční noc, a najednou někdo bouchá na dveře té tachovské fary. A tak tatínek vyšel a za ním vykukovala bázlivě maminka, protože čekala toho bráchu, ten se pak narodil v lednu. A tam stáli chlapi, ruce za zády a tvářili se tak nějak tajemně. A byli to cikáni a maminka se strašně lekla, co se stalo a co bude, a že se neubrání. Ale to neměla, protože to byli to hoši z tatínkovy vojny. A oni mu na Vánoce přišli zahrát na housličky, to pak vytáhli zpoza těch svých těl. Přišli mu zahrát na poděkování, že je na té vojně naučil číst a psát. Tak to bylo takové zajímavé a zvláštní.“
„Takhle, já jsem byla dítě farářské, takže já jsem to měla svým způsobem snazší. Sice jsem byla označená, měla jsem cejch, ale děti obyčejných věřících, které do toho kostela chodily normálně, tak to měly daleko těžší a bylo jim naprosto jednoznačně vyhrožováno, že pokud nepřestanou, tak se nedostanou na školu. A taky to nebylo jenom vyhrožování, to byly fakta. Takhle to dopadalo. Prostě to děcko, i kdyby bylo já nevím jaký, tak se dostalo leda na učení, což není nic špatného, ale když měl někdo touhu po vzdělání a byl nadaný, tak oni mu to opravdu zkazili.“
„My jsem tady vyrostli v takovém kontrastu, my jsme vlastně s bráškou byli braní ve škole jako exoti, trochu divná droboť, protože jsme nezapadali do toho obrazu, do kterého děti měly zapadnout. To byl takový řetězec. Děti vstoupily do školy a staly se z nich Jiskřičky, poté to rostlo do Pionýra a pak to košatělo a rozvíjelo v Československém svazu mládeže. To nás mělo potkat v patnácti letech. Ale my jsem do toho nepasovali, protože jsme chodili do kostela, za což jsme byli poněkud diskriminováni. Já si pamatuji takovou zvláštní scénku v první třídě, kdy se paní učitelka dětí zeptala, kdo chodí do kostela. Kdo zvedl ruku, musel na stupínek, tam se postavit a ona nám vyčinila, jako že tohle se nedělá, že to je špatný, že to je tmářství, a že s tím republika dál pracovat nebude. Naše budoucnost je světlá, ale úplně jiná.“
„Posílala jsem mu pásku Deep Purple a takový všelijaký věci, já jsem se v tom moc nevyznala a zdaleka jsem nevěděla, co na té pásce je. Na pásce z druhé strany byly Krylovy písničky, Rakovina, to už byla deska vydaná v zahraničí, v Německu. A takže tohle mu došlo na vojnu do Lipníka, kde dělal lapiducha. A oni si to kluci pouštěli opravdu všechno, včetně Kryla a ten tou dobou už byl silně nežádoucí, neboť utekl za hranice. No a copak o to, že si to pouštěli, ale oni si to půjčovali. A došlo to tak, že v nějakém paneláku, kde bydleli lampasáci, tedy vojenští představení, to přes zeď slyšel nějaký kontráš. A šlo se po tom zpátky a došlo se až k bráchovi. Tak měl brácha soud kvůli písničkám. A nejen on, ale i jeho kamarád, který to půjčil bez bratrova vědomí dál, ale ten měl dělnický původ, tak mu to prošlo, dostal podmínku a brácha to dostal natvrdo a měl jít na rok sedět na Bory.“
Kvůli víře zažila šikanu ve škole, bili ji raubíři od sousedů
Jana Wienerová se narodila 3. dubna 1953 v Tachově Františkovi a Dagmar Kuchtovým, duchovním Církve československé husitské. Vyrostla na faře v Broumově, kde otec vedl církevní společenství. Ve škole měla vynikající výsledky a v roce 1968 se dostala bez potíží na gymnázium. V době nastupující normalizace se řediteli gymnázia nelíbil její vztah k víře a snažil se nátlakem změnit její smýšlení. Po maturitě se rozhodovala mezi Vysokou školou uměleckoprůmyslovou a studiem teologie. Nakonec nastoupila na Husitskou teologickou fakultu v Praze. Jejího bratra v roce 1974 zatkli za poslech a šíření písní Karla Kryla. Odsoudili ho na osm měsíců vězení, které strávil v Plzni na Borech. Rodiče byli pod hrozbou odebrání státního souhlasu donuceni odejít z Broumova, aby nemohli dál pokračovat v úspěšné práci s mládeží. Po absolutoriu pamětnice sloužila několik let jako farářka. Od roku 1986 pracovala v Praze na částečný úvazek v redakci časopisu Český zápas. Tam prožila rok 1989, který kvůli množství různorodých povinností, a zejména péči o postiženého syna, vnímala spíše zprostředkovaně. Od dětství se věnovala výtvarné tvorbě, ale až od 90. let mohla začít vystavovat doma i v zahraničí. Také ilustrovala knihy, psala básně a dál pracovala jako vedoucí redaktorka časopisu Český zápas. V roce 2000 se zhroutila z vyčerpání a trpěla depresí. Dalších sedm let strávila v invalidním důchodu. Poté se odstěhovala do Broumova a požádala církev o farní službu ve zdejším sboru. V roce 2022 žila se svým synem v Broumově, pracovala jako farářka a do Prahy jezdila za dcerou a vnoučaty.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!