Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Watsonová (* 1938  †︎ 2024)

• narodila se 19. března 1938 v Praze

• otec Ing. Vladimír Foršt byl matematik

• po roce 1948 dopadla na dobře situovanou rodinu majetková perzekuce, otec skončil ve vězení kvůli vyhýbání se milionářské dani

• strýc Eduard Foršt byl odsouzen do vězení kvůli odmítání vstupu do JZD

• vystudovala ruský jazyk a literaturu

• v roce 1961 nastoupila jako učitelka na Střední zemědělskou školu v Nových Hradech

• stala se obětí sexuálního násilí ze strany jednoho z kolegů

• po zneužívání a mučení skončila v roce 1964 v psychiatrické léčebně

• v roce 1967 emigrovala do Velké Británie

• v roce 1967 ji vyšetřovala britská tajná služba z důvodu domnělé špionáže

• s prvním manželem odjela na rok do Tanzánie, kde onemocněla malárií

• jejím druhým manželem byl britský karikaturista Alex Noel Watson

• v době natáčení v roce 2023 žila v Purley ve Velké Británii

• zemřela 2. května 2024 tamtéž

Poslední den před nástupem do českobudějovické školy se ve schránce Mileny Watsonové objevil z dnešního pohledu velmi zvláštní dopis. Psal se rok 1961 a sama dnes přiznává, že to, co si v něm přečetla, nepůsobilo jen jako umístěnka, ale spíš jako rozkaz. „Měla jsem se jen okamžitě dostavit do internátní školy v Nových Hradech u Českých Velenic,“ říká. Jakmile se za ní zavřela brána zámku, ve které škola sídlila, nebylo cesty zpět. Areál obehnaný drátem nesměl nikdo bez dovolení opustit. V prostorách internátu se schylovalo k trýznění dvaadvacetileté dívky oficiálně kryté argumenty o společenském poslání ve jménu socialistického zřízení.

„Až dodatečně jsem se dověděla, že si mě vybral jeden z mých učitelských kolegů (jméno redakce zná, ale kvůli citlivosti příběhu ho neuvádíme), který si dělal, co se mu zlíbilo. Vybral si mě podle fotografie. Zjistil, že pocházím ze vzdělané rodiny, a rozhodl, že jsem ta pravá, jak říkal, k rozmnožování dělnické třídy spojené s inteligencí,“ vypráví Milena Watsonová.

Nejprve se podvolit nechtěla a protestovala. Na to byl ale trýznitel dobře připraven. Zavřel mladou ženu do tmavé místnosti, uvázal u židle a nechal svítit zářivky dnem i nocí. „Není potřeba nic víc,“ popisuje Milena Watsonová. „Stačí být dobu ve světle beze spánku a dostanete se do stavu, kdy nemáte vlastní vůli. Naprosto mě tím zdeptal. Kdyby mi v tu chvíli řekli, ať skočím z okna, tak to udělám.“

Eduarde, zbav se majetku, přijdou hrozné časy

Přesto, že Milena Watsonová, rozená Forštová přišla na svět v Praze, ihned od útlého dětství žila s rodinou na venkově v Polabí. Narodila se 19. března 1938, těsně před začátkem druhé světové války, a tatínek Vladimír Foršt usoudil, že se jim mimo Prahu bude lépe žít. „U nás ve vesnici byli také němečtí vojáci,“ vypráví Milena Watsonová. „S místními vycházeli velice dobře. Dokonce nám pomohli uhasit stodolu, když ji můj bratr zapálil. Žili jsme s nimi spokojeně až do atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942. Pak se všechno změnilo.“

Tatínek Ing. Vladimír Foršt byl matematik. Pocházel z bohaté statkářské rodiny, a tak není s podivem, že po nástupu komunismu v roce 1948 na něho dopadly perzekuce. Rodinu označili za kulaky, ideologické nepřátele kolektivizace. Tatínkův bratr Eduard měl v obcích kolem Polabí velké slovo, a když řekl, že nikdo do JZD (jednotné zemědělské družstvo) nevstoupí, tak ho každý poslechl. Dovedlo ho to ale do vězení, i přesto, že ho bratr Vladimír nabádal, aby se majetku zbavil. Skončil v plzeňské věznici na Borech.

„Tatínek si velice dobře nastudoval spisy Marxe, Engelse a Lenina a svému bratrovi říkal: ‚Eduarde, zbav se všeho majetku, přijdou hrozné časy.‘ Chodil mezi lidi a říkal jim své obavy o budoucnost. Všichni se mu ale smáli. Nikdo si nedovedl představit, co přijde,“ říká Milena Watsonová.

Bratr zemřel po nehodě s ruským obrněncem

Ani otce ale vězení neminulo. V létě roku 1947 prosadil komunistický kabinet premiéra Klementa Gottwalda milionářskou dávku. Daň, kterou musely dle zákona zaplatit rodiny, jejichž majetek přesahoval hodnotu jednoho milionu korun. Ing. Vladimír Foršt byl ve své práci úspěšný a vydělal obrovské množství peněz. Za vyhýbání se zaplacení této mimořádné daně se dostal do vazební věznice v Praze na Pankráci. Měl ale větší štěstí než jeho bratr Eduard. „Čirou náhodou chodil můj bratr Vladimír do školy se synem jednoho z ministrů a já byla pionýrská vedoucí jeho druhého syna. Jednoho dne přišel k mému tatínkovi bachař a řekl: ‚Ty máš ale štěstí. Kde máš tlačenku? To musí být velice vysoko, protože tě pouštíme,‘“ vypráví Milena Watsonová.

Maminka Miloslava Forštová, ač pracovala ve zdravotnictví a znala mnoho lékařů, tajila před svým okolím své zdravotní potíže. Častokrát upadala do bezvědomí a ležela někdy i celý den bez možnosti se hnout. Své dceři Mileně nařizovala, aby nikomu nic neříkala, a když přeci jen, tak všechno zapírala. Když se nakonec dostala na transplantaci srdce do Vinohradské nemocnice, bylo už pozdě.

Bratr Vladimír byl stejně úspěšný jako jeho otec. V době Pražského jara, v časech uvolnění v roce 1968, odjel v rámci postgraduálního studia do Anglie. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 se ale musel vrátit. Vyhrožovali mu, že pokud tak neučiní, dopadnou perzekuce na jeho rodinu. V roce 1985 si toho všiml tehdejší předseda JZD Slušovice František Čuba, který mu nabídl práci. „Vláďa byl hrozně rád a ihned se do Slušovic vydal. Po cestě ale do jeho auta narazilo ruské obrněné vozidlo. V kroměřížské nemocnici zakrátko zemřel. Zanechal po sobě tři malé děti. Maminka to skoro nepřežila a mně to dlouho tajili. Pro rodinu to byla obrovská rána,“ vzpomíná Milena Watsonová.

V padesátých letech jsme měli méně jídla než za války

Milena Watsonová začala chodit do školy nejprve krátce v Polabí, ale hned první rok po konci druhé světové války se rodina přestěhovala do Prahy, kde nastoupila do anglické školy v Panské ulici. Ta však neměla dlouhého trvání a v roce 1948 ji komunisté zrušili. Poté pokračovala nejprve na devítiletce a následně na dvanáctiletce v Londýnské ulici. „Vzpomínám, jak strašná byla padesátá léta. Po všech stránkách. Měli jsme méně jídla než za války. Všichni se báli a časem už strach přerostl v beznaděj a všichni se naučili držet ústa a krok,“ říká Milena Watsonová.

Kvůli tatínkovým neshodám s režimem ji nepustili na vysokou školu. Chtěla studovat filologii, konkrétně francouzskou, a za žádnou cenu nechtěla učit. Jediný obor, který ji však studovat nechali, bylo právě učitelství, a ještě k tomu ruského jazyka a literatury. Po dokončení studia dostala umístěnku na pozici učitelky na dvanáctiletce v Českých Budějovicích.

Tam se ale nikdy nedostala. V dopise, který jí poslední den před nástupem přišel, stál rozkaz, aby se dostavila na Střední zemědělskou školu v Nových Hradech. Dopis napsal jeden z učitelských kolegů, který si ji vybral podle fotografie. Vydával se za agenta StB, aby se podvolila jeho sexuálně agresivnímu chování.

Po všech těch hrůzách mi nikdo nevěřil

Oficiálně na Střední zemědělské škole v Nových Hradech učila ruštinu a v budově zámku bydlela. Dokážeme si dnes ale jen těžko přestavit, jaké bolesti zažívala, když každý den ostatní kolegové odešli a ona zůstala mezi zdmi zámku po vůli tyranovi. Po dlouhém trápení, kdy se mu podařilo zpracovat svou oběť k obrazu svému, přišly na řadu sexuální nároky, kvůli kterým si ji vybral. „Dostala jsem se do stavu, kdy mi bylo všechno jedno a nechtěla jsem pak už ani utíkat,“ vzpomíná.

Po nějaké době jí dovolil odjet domů na krátkou návštěvu, během které nesměla nikomu nic říct. Byla vystrašená a poslechla. Šlo o nátlak jednoho samotného agresora, který umně navlékl svou touhu po sexuálním násilí na společenské poslání posvěcené komunistickou stranou a vládou Československa. Pamětnice tak uvěřila lžím, že za ním stála StB.

Vysvobození přišlo až po dvou letech. Milena Watsonová vyprávěla, jak moc holdoval alkoholu, což přiživovalo jeho sexuální útoky. Domnívala se však, že ho to stálo život. Věřila, že se upil k smrti. Můžeme se dnes jen domnívat, zda jí to někdo řekl, aby uklidnil její zlomenou psychiku a silně rozrušenou dívku uklidnil, ale nezemřel a dožil se ještě dosti vysokého věku. Milenu Watsonovou čekala hospitalizace na psychiatrické klinice u profesora Vladimíra Vondráčka, kde zůstala po dobu osmi měsíců. „Nejhorší na tom bylo, že když jsem ležela v nemocnici, tak mi doktor vůbec nevěřil. Po všech těch hrůzách jsem potřebovala, aby mě někdo podržel, ale on mi nevěřil. To mě dostalo do stavu, ze kterého jsem se nemohla psychicky vzpamatovat,“ říká Milena Watsonová.

„Nikdy jsem nemohla mít děti,“ dodává. „Musela jsem po tyranii v internátní škole na interupci a od té doby to už nešlo. Ze začátku mi to vadilo, ale časem jsem si zvykla. Až teď ve stáří mě to opět začalo mrzet. Nemám už nikoho.“

Musela jsem učit komunistické bláboly

Po částečném zlepšení svého stavu pokračovala v práci učitelky. Nastoupila nejdříve na střední školu v Praze na Žižkově a poté učila ruštinu na škole na letišti v Praze Ruzyni. Pořád se ale nemohla smířit s tím, co po ní vyžadovali v rámci socialistického školství. „Měla jsem žáky učit ty komunistické bláboly, ale já to vůbec neuměla. Pak to po nich při maturitách chtěli a oni nic nevěděli. Na druhou stranu testu jsem jim napsala správné odpovědi, aby nemohl nikdo z nich propadnout. Byla jsem pořád jednou nohou v kriminále,“ říká Milena Watsonová.

Bála se, že by za nezdary studentů mohla být popotahována, i kvůli tomu, že pronásledování některých kolegů zažila. Jako jediná se jich zastala. „Jak jsem se mohla psychicky vyléčit v téhle každodenní hrůze? Od komunistické ideologie jsem neměla oddych ani na minutu a ve spánku mě pronásledovaly noční můry,“ dodává.

Jediné řešení psychických problémů byla emigrace

Ještě na začátku roku 1967 podstupovala silnou léčbu antidepresivy. Události počínajícího celospolečenského uvolnění poměrů blížícího se pražského jara přinesly Mileně Watsonové určitou naději. „Můj psychiatr mi řekl: ‚Jediné řešení, jak by ses mohla zlepšit, je dostat se ven z tohohle prostředí,‘“ popisuje Milena Watsonová. „Měla jsem v Anglii kamaráda. Tak jsem požádala o výjezd a dostala se k jednomu velice sympatickému policajtovi v Bartolomějské ulici a ten mi řekl: ‚Když Vás pustím a nevrátíte se, budou mě popotahovat.‘ Tak co jsem měla říct? Řekla jsem, že se vrátím, a on mi povolení dal.“

Tím však návštěva v Bartolomějské nekončila. Milena Watsonová dostala fotoaparát a úkol v Anglii fotografovat. Dnes už si nedokáže vybavit, co přesně měla vyfotit, ale ihned po příjezdu přístroj zahodila a úkol nesplnila.

Poměry v ČSSR nikdo v Anglii nechápal

Po příjezdu do Anglie se o ni začala zajímat britská tajná služba. Podezírali ji ze špionáže a pozvání k výslechu netrvalo dlouho. „Dostala jsem se jako au-pair do rodiny, která mě chtěla vzít na dovolenou do ciziny,“ vypráví. „Najednou si mě pozvali a řekli, že s nimi nemůžu. Netušila jsem proč. Pak mě tajná služba pozvala na tzv. home office, kde mě dva dny vyslýchali dva úředníci pro východní Evropu. Musela jsem jim odříkat celý svůj život. I to, co jsem nikdy nikomu neřekla. Zjistila jsem, že nemá cenu cokoliv zatajovat, že by na to stejně přišli.“ Přistupovali k ní s vědomím toho, že pokud vycestovala z Československa legálně a na delší dobu, musela mít nějaký tajný úkol.

„Pracovníci britské tajné služby mi tenkrát řekli: ‚Nikomu v Anglii nevykládejte o svém životě. Nikdo vám to nebude věřit a bude vás v nejlepším považovat za blázna.‘ Bylo to jako bolest. Když ji neprožijete, tak nevíte, jaká ta bolest je. Stejně tak nikdo nemohl pochopit, co se v Československu děje,“ vysvětluje, jak byly poměry v socialistickém zřízení tamním lidem cizí a pouhým vyprávěním nepřenositelné.

O Milenu Watsonovou žádal úřady v roce 1968 dokonce ředitel největšího londýnského knihkupectví Foyles. Chtěl ji do oddělení ruské literatury, kam nemohl nikoho sehnat. Nedostala však povolení a směla nastoupit jen jako uklízečka, konkrétně v dnes již neexistující nemocnici Saint Auberts v Kensingtonu.

Po invazi Rusů do Československa dostali emigranti v Anglii cokoliv

Naordinovaná emigrace jako zdařilý lék na psychiku zafungovala. Lidské tělo je však složitý mechanismus a nastřádané deprese se nechtěly jen tak vzdát. Objevily se problémy s páteří a den ode dne se prohlubovaly. „Pak už jsem pracovala celá skloněná,“ vypráví. „Jelikož jsem byla z Československa, vůbec nikdo si mě nevšímal. Jako bych byla neviditelná. Všimli si mě, až když jsem úplně zkolabovala.“

Po hospitalizaci jí v nemocnici páteř zrentgenovali. Snímky se dostaly do ruky britského lékaře, který léčil panovníky a známé osobnosti a vždy jednou za čas vybíral z několika nejvážnějších případů jeden, který odoperuje v rámci programu národního zdraví. „Nejprve váhal. Přeci jen taková kapacita si nemohla dovolit neuspět. Tak vážné to se mnou bylo. Pak najednou přišli do Československa Rusové a všichni v Anglii otočili. Najednou mohli Češi všechno a on se nade mnou slitoval a operoval mě,“ říká Milena Watsonová. Zlomovým okamžikem se pro ni stal tedy 21. srpen 1968, den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Přístup k československým emigrantům se ve Velké Británii ze dne na den změnil.

Bratr napsal do novin inzerát, aby mě provdal

Po operaci čekala Milenu Watsonovou dlouhá doba rehabilitací. Neměla práci a s živobytím jí pomáhal její bratr Vladimír, toho času v Anglii na studiích. Po srpnové sovětské invazi do Československa v roce 1968 se ale musel vrátit. Nechtěl svou sestru nechat samotnou, tak napsal do novin inzerát, aby ji provdal. Na inzerát se ozval Brian Walsh. „Brian seděl každý den na schodech u domu, kde jsem bydlela, a čekal na mě. Řekl, že si mě vezme za každou cenu, a to i přesto, že já ho nechtěla,“ říká Milena Watsonová.

Nakonec se vzali v Tanzanii v roce 1970, kam musel Brian na dlouhou služební cestu. Na svatební obřad vzpomíná: „Přišel tlustý černoch a mluvil na nás svahilským jazykem. Pořád něco mumlal a vůbec jsme mu nerozuměli. Pak jsem pochytila jen jeho otázku, zda má být naše manželství monogamní nebo polygamní. Rychle jsem vykřikla, že monogamní, on to tam naškrábal a šli jsme.“ Ještě na svatební hostině se jí ale udělalo nevolno a upadla do hrozivých horeček, z čehož se později vyklubala malárie. Po roční léčbě v Africe musela zpět do Anglie na doléčení. Manželství nevydrželo a Milena Watsonová se seznámila se svým druhým manželem Alexem Noelem Watsonem.

Narodil se v Airdrie v roce 1929. Po zveřejnění své první kresby v Glasgow Sunday Mail v roce 1947 se rozhodl vystudovat školu grafického umění v Glasgow. V letech 1965 až 1978 pracoval jako karikaturista a filmový kritik v deníku Croydon Advertiser. Publikoval ve významných médiích po celém světě, včetně Daily Telegraph nebo The New York Times. Stal se také jediným Britem, kterému otiskli kresbu v americkém magazínu The New Yorker.

Při návštěvě Československa za námi neustále chodili agenti

I když se život s umělcem zdá často složitý, našla u něj Milena Watsonová konečně klid. Jelikož psal i filmové scénáře, dostal se do společnosti mnoha hollywoodských herců a producentů. „Seznámil mě například s Gregory Peckem, a protože byl velmi společenský, zvali ho často do televize. Jezdili jsme spolu i po filmových festivalech,“ vzpomíná Milena Watsonová.

Natrvalo se už nikdy do Československa, resp. České republiky, nevrátila. Několikrát přijela s manželem Alexem na návštěvu k mamince, na což vzpomíná: „Seděli jsme na lavičce a přišel tajný policista, který za námi neustále chodil a chtěl doklady. Já měla pas doma u maminky. Začal na nás křičet a chtěl mě vzít na služebnu. Alex mu nerozuměl, ale strašně se rozčílil a křičel na něj anglicky. Ten mladý policista začal najednou běhat jako blázen po chodníku a máchat pažemi jako letadlo. Volal, že má známého v Anglii u letectva. Alex mu řekl, že zná také jiné letce, a on byl najednou jako milius.“

Po sametové revoluci v roce 1989 jezdila do Čech už pravidelně. Jako zázemí pro své návštěvy si v Praze pronajala byt. Z blízké rodiny se ale pádu komunistického režimu nikdo nedožil. Manžel Alex Noel Watson zemřel v roce 2017. V době rozhovoru v roce 2023 žila v Purley u Londýna ve Velké Británii. Zemřela 2. května 2024.