„Jednou, to bydlela maminka u věžáku na Flemingově náměstí a tam jsme seděli na lavičce a nějak, už se nepamatuji, jak k tomu došlo, že přišel ten tajný a řekl: ‚Teď chci po vás hned dokumenty.‘ A vím, že to byl ten, co za námi pořád chodil. My jsme je neměli. Neměla jsem ho, protože maminka nějak potřebovala můj pas na to, aby mi šla něco vyřídit na úřad. Začal být tak strašný, že řekl: ‚My o vás všechno víme. My z vás nespustíme oko.‘ Telefon měli taky odposlouchávaný. To zas maminka věděla. [Řekl:] ‚Vy teď půjdete se mnou a já vás zavřu.‘ Prostě mě chtěl kvůli tomu zavřít. A Alex se šíleně rozčílil. On totiž nerozuměl, co se povídá. Viděl ale podle mě, že jsem se začala klepat a začaly mi téct slzy. Jak on tohle viděl, tak najednou začal. Česky neuměl, ale: ‚Já anglicky. Já ne tohle.‘ Anglicky řekl, že to nestrpí. A tenhle, takový pitomoučký mladíček se otočil, koukal na něj a začal najednou: ‚Já znám v Anglii u letectva.‘ A teď začal takhle na tom chodníku dělat ‚brrrr‘ a rukama jako letadlo. Úplně jako blázen, jako šílenec. Alex na něj koukal, já na něj koukala. A teď on na něj po česku: ‚Neznáte tam toho pana, já nevím, Vošátku, který takhle lítal?‘ Já se vůbec nemohla vzpamatovat. Stála jsem jak tvrdé Y. Alex mu anglicky říkal: ‚Já nerozumím a pana Vošátku jsem neznal, ale znal jsem jiné letce.‘ On to tak uměl a říkal: ‚Přelož mu to.‘ Tak já jsem mu to překládala. A on: ‚No tak jo. Tak když znáte ty letce.‘ A najednou byl jako mílius. To bylo jako v černém divadle. Já se vůbec nemohla doklopýtat domů. A Alex se příšerně rozčílil. Říkal: ‚Budu stěžovat na takové jednání. Takové chování z ničeho nic. Na tohle já nejsem zvyklý. To já nestrpím.‘ Říkala jsem, ať je rád, že to takhle dopadlo.“
„Potom jsem se ale dověděla, že jsem byla podezíraná ze špionáže. Dostala jsem se do rodiny, která mě chtěla vzít jako au-pair s sebou někam do ciziny na dovolenou. Najednou si mě pozvali, že mě nemůžou vzít s sebou. Já vůbec nevěděla proč. Říkala jsem si: ‚Pro Krista pána, já snad půjdu z jednoho do druhého. Nemůžu se tady hnout takhle sama a nikdo mi nic nevysvětlí.‘ Až jsem byla pozvaná na home office, což je jako naše Bartolomějská, a tam jsem byla dva dny ‚interviovaná‘, nejdřív dvěma úředníky pro východní Evropu a potom zůstal jenom jeden. Tam jsem musela říct celý svůj život, nevynechat vůbec nic, i věci, které nikdo neví jsem musela říct, protože jsem zjistila, že když něco zatajím, tak se to potom obrátí proti mně – že jsem něco zatajila a nemá to cenu. Je lepší to říct rovnou všechno. A oni to nějak dali dohromady a teď já jako členka komunistické strany… a další věc je, že pokud pustili někoho z Česka na delší dobu, tak vždycky měl nějaký úkol.“
„Jenomže na poslední chvíli jsem dostala rozkaz, že se mám okamžitě dostavit do Nových Hradů u Velenic, kde byla internátní škola. Nic jsem netušila, tak jsem tam jela a už jsem se odtamtud nedostala. A tam jsem tedy zažila hrozné věci. To jsem se dověděla dodatečně – je to k neuvěření, že v šedesátém roce byla škola obehnaná drátem, nikdo ze školy bez dovolení nesměl odejít. Tajný, který to tam všechno měl pod dozorem… Rozkazovali a dělali si, co chtěli, a já jsem se potom dověděla, že si mě vybrali na fotografii. Pak se o mně dověděli z jakého pocházím rodu, protože jsme snad měli v rodu nějaké šlechtice. Snad německé. To byla zase kronika, kterou viděl můj bratr, ale ta byla zakopaná, aby ji Rusové nenašli, nebo komunisti. No a tak rozhodli, že jsem ta pravá, aby se rozmnožovala dělnická třída spojená s inteligencí, a proto jsem byla vybraná. Nemusím vám povídat víc, ale ze začátku jsem nebyla tak, že bych byla okamžitě ochotná se podřídit tomu, co po mně chtěli. Dali mě do tmavé místnosti, kde bylo pořád světlo. Nejdřív mě uvázali u židle, aby mě zdeptali natolik, abych přestala mít svou vlastní vůli. To se jim tedy podařilo, protože, když jste takhle nějakou dobu beze spánku a jenom pod tlakem, to nemusí být nic víc… Když to jde po nějakou dobu, tak se dostanete do takového stavu, že už vůbec nemáte vlastní vůli. Kdyby vám řekli skoč z okna, tak z toho okna skočíš. Tak do takového stavu mě dostali. Nedovolili mi vůbec vycházet, ani ze začátku jet domů. Potom, když jsem byla tak zpracovaná, a k tomu přišly i všelijaké nároky sexuální, protože tam byl cíl rozmnožovat dělnickou třídu – teď se směji, ale to vůbec nebylo k smíchu – tak jsem se dostala do takového stavu, že mi bylo všechno jedno a už jsem nechtěla ani utíkat. Tak mě nakonec pustili i domů, s tím, že neřeknu vůbec nic. Taky jsem vůbec nikomu nic neřekla. Takhle to trvalo dva roky, a pak se to nějak provalilo. Nepamatuji se už jak. Do školy přišla nějaká komise a začali to prošetřovat.“
Mučil mě a znásilňoval. Že je tajný agent byla lež
Milena Watsonová, za svobodna Forštová, se narodila 19. března 1938 v Praze. Tatínka, matematika Ing. Vladimíra Foršta, jako potomka bohaté statkářské rodiny perzekvovala po roce 1948 komunistická moc. Stejně jako jeho bratr Eduard skončil ve vězení. Milena Watsonová vystudovala ruský jazyk a literaturu. V roce 1961 nastoupila za nejasných okolností jako učitelka na Střední zemědělskou školu v Nových Hradech, kde se později stala obětí sexuálního násilí. Agresor tehdy své jednání lživě maskoval vydáváním se za agenta StB a mladou ženu pod hrozbou postihů totalitního aparátu psychicky a fyzicky týral. Po jeho náhlé smrti skončila v psychiatrické léčebně v Praze u profesora Vladimíra Vondráčka. Na doporučení jednoho z doktorů se rozhodla emigrovat. Vycestovala legálně v roce 1967 do Velké Británie, což mělo za následek vyšetřování britskou tajnou službou. Vinili ji ze špionáže. V roce 1968, kdy se uvolnily v tehdejším Československu poměry, za ní do Velké Británie odjel studovat také její bratr Vladimír, který se ale po čase vrátil zpět do rodné země, kde v roce 1985 zemřel při tragickém střetu s obrněným transportérem na cestě do slavného JZD Slušovice. Se svým prvním manželem odjela později Milena, tehdy Walshová, na rok do Tanzánie, kde prodělala malárii. Jejím druhým manželem byl známý britský malíř a karikaturista Alex Noel Watson. V době rozhovoru v roce 2023 žila v Purley u Londýna ve Velké Británii. Zemřela 2. května 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!