Milena Watsonová

„Potom jsem se ale dověděla, že jsem byla podezíraná ze špionáže. Dostala jsem se do rodiny, která mě chtěla vzít jako au-pair s sebou někam do ciziny na dovolenou. Najednou si mě pozvali, že mě nemůžou vzít s sebou. Já vůbec nevěděla proč. Říkala jsem si: ‚Pro Krista pána, já snad půjdu z jednoho do druhého. Nemůžu se tady hnout takhle sama a nikdo mi nic nevysvětlí.‘ Až jsem byla pozvaná na home office, což je jako naše Bartolomějská, a tam jsem byla dva dny ‚interviovaná‘, nejdřív dvěma úředníky pro východní Evropu a potom zůstal jenom jeden. Tam jsem musela říct celý svůj život, nevynechat vůbec nic, i věci, které nikdo neví jsem musela říct, protože jsem zjistila, že když něco zatajím, tak se to potom obrátí proti mně – že jsem něco zatajila a nemá to cenu. Je lepší to říct rovnou všechno. A oni to nějak dali dohromady a teď já jako členka komunistické strany… a další věc je, že pokud pustili někoho z Česka na delší dobu, tak vždycky měl nějaký úkol.“

„Jenomže na poslední chvíli jsem dostala rozkaz, že se mám okamžitě dostavit do Nových Hradů u Velenic, kde byla internátní škola. Nic jsem netušila, tak jsem tam jela a už jsem se odtamtud nedostala. A tam jsem tedy zažila hrozné věci. To jsem se dověděla dodatečně – je to k neuvěření, že v šedesátém roce byla škola obehnaná drátem, nikdo ze školy bez dovolení nesměl odejít. Tajný, který to tam všechno měl pod dozorem… Rozkazovali a dělali si, co chtěli, a já jsem se potom dověděla, že si mě vybrali na fotografii. Pak se o mně dověděli z jakého pocházím rodu, protože jsme snad měli v rodu nějaké šlechtice. Snad německé. To byla zase kronika, kterou viděl můj bratr, ale ta byla zakopaná, aby ji Rusové nenašli, nebo komunisti. No a tak rozhodli, že jsem ta pravá, aby se rozmnožovala dělnická třída spojená s inteligencí, a proto jsem byla vybraná. Nemusím vám povídat víc, ale ze začátku jsem nebyla tak, že bych byla okamžitě ochotná se podřídit tomu, co po mně chtěli. Dali mě do tmavé místnosti, kde bylo pořád světlo. Nejdřív mě uvázali u židle, aby mě zdeptali natolik, abych přestala mít svou vlastní vůli. To se jim tedy podařilo, protože, když jste takhle nějakou dobu beze spánku a jenom pod tlakem, to nemusí být nic víc… Když to jde po nějakou dobu, tak se dostanete do takového stavu, že už vůbec nemáte vlastní vůli. Kdyby vám řekli skoč z okna, tak z toho okna skočíš. Tak do takového stavu mě dostali. Nedovolili mi vůbec vycházet, ani ze začátku jet domů. Potom, když jsem byla tak zpracovaná, a k tomu přišly i všelijaké nároky sexuální, protože tam byl cíl rozmnožovat dělnickou třídu – teď se směji, ale to vůbec nebylo k smíchu – tak jsem se dostala do takového stavu, že mi bylo všechno jedno a už jsem nechtěla ani utíkat. Tak mě nakonec pustili i domů, s tím, že neřeknu vůbec nic. Taky jsem vůbec nikomu nic neřekla. Takhle to trvalo dva roky, a pak se to nějak provalilo. Nepamatuji se už jak. Do školy přišla nějaká komise a začali to prošetřovat.“