„Já jsem odjela za studiem angličtiny do Ústavu anglických panen, který se nacházel v krásném zámku ve Štěkni, který do roku 1920 vlastnila rodina Windischgrätzeova, a poté zámek zakoupil řád anglických panen. Nás chovanek tam studovalo asi devadesát v několika třídách, dle jazykového zařazení. Pak přišel únor 1948, a když jsem se to dozvěděla, klečela jsem celou noc v kapli a modlila se, aby se mu nic nestalo, protože můj otec byl velký odpůrce komunismu. Dodatečně jsem se doslechla, že šli s doktorem Zenklem a Fráňou Zemínovou pro radu k prezidentu Benešovi, ale ten je před protesty varoval, obával se mnoha ztracených životů. Nás postupně z kláštera vyhodili, školu včetně státnic a univerzitní zkoušky z angličtiny jsme musely složit v Praze. Všechny řeholnice včetně velebné matky odvezli do opuštěných baráků v pohraničí, mnohé z nich to nepřežily. Já osobně jsem nabídla domov naší třídní profesorce mater Serafíně… Později působila v jazykové škole na Národní třídě, byla neustále tajnou bezpečností sledována a vyslýchána, což neustála a spáchala sebevraždu.“
„Můj strýc byl Němec, velice hodný člověk, který za války, když šel kolem domů tady, tak přišel a říkal, ty lidi jsou tak neopatrní, poslouchají cizí rozhlas, řekni jim, aby byli opatrnější, protože poslouchání cizího rozhlasu se za války trestalo smrtí. V pětačtyřicátém roce, když byla revoluce, tak ho nemilosrdně zastřelili a hodili do hromadného hrobu, který je dnes v Dejvicích pod Internationalem! Sebrali mu hodinky, snubní prsten, briliantový prsten, ta revoluce byla tak nespravedlivá! … Tady se věšeli lidi… Třeba v Podbabě, já jsem to nechtěla vidět, ale lidi byli tak strašně krutý, že třeba byl Němec, mladej, dvacetiletej, tak musel do Vltavy, a jak ji přeplavával, tak po něm stříleli. A věšeli je tady na kandelábry a nutili je pracovat, já jsem to vůbec nechtěla vidět a lidi, který absolvovali koncentrační tábory, taky ne. To byli jenom takoví zlí lidi, od povahy zlí, který se za něco mstili a nevěděli proč…“
Olga Wankeová, rozená Piskorová, se narodila v roce 1929 v Lysolajích (dnes součást Prahy). Zažila řadu událostí druhé světové války, zvláště se jí dotýkala situace po vyhlášení heydrichiády, neboť panovala obava, že obec bude obdobně jako Lidice vyhlazena. Část její rodiny byla německého původu, a ačkoli nekolaborovala, její strýc se stal obětí odvety na sklonku války - v revolučních časech ho zastřelili a hodili do hromadného hrobu. Pamětnice si vybavuje další příklady bezpráví a krutosti, které byly spáchány ve jménu „spravedlivé“ odplaty na německém obyvatelstvu. Po válce se jí dostalo vzdělání v ústavu řádu anglických panen, kde se učila hlavně jazyky, ale v období po roce 1948 řád zlikvidovali, řeholnice odvezli většinou do pohraničí a činnost řádu byla ukončena. Olga Wankeová dokončila jazykové vzdělání v Praze, poté žádala o přijetí na ministerstvo zahraničí, a to vzhledem ke své výborné znalosti jazyků. Nebyla však přijata pro svůj původ. Zaměstnali ji v Technickém centru ČVUT, kde poznala svého budoucího manžela, vdala se a měli tři děti. V roce 1968 intenzivně zvažovali, zde se vrátit do vlasti, neboť v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy se nacházeli na dovolené v bývalé Jugoslávii. Nakonec se vrátili, protože zde zůstali její rodiče a další příbuzní, o které bylo třeba se postarat. Po smrti svého manžela se pamětnice nastěhovala zpět do Lysolají, kde žije dodnes.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
