Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Walter (* 1946)

• narodil se 21. dubna 1946 v Praze

• pochází z rodiny živnostníků, jeho děda založil továrnu Waltrovka

• jeho rodina byla perzekvována kvůli svému původu

• vystudoval obchodní fakultu VŠE

• pracoval ve Vojenských stavbách

• nikdy nevstoupil do KSČ

• v roce 2024 žil v Praze

Jeho předkové vyráběli technické produkty, on tíhnul spíše k obchodu. Jan Walter se narodil 21. dubna 1946. V té době už jeho příbuzní v proslulé firmě Waltrovka nefigurovali. Pamětníkův děda Josef Walter, který továrnu založil, z ní po neshodách s bratry Kumperovými odešel. Prodal své akcie a továrna pokračovala ve výrobě automobilů. Později do svého sortimentu přidala i letecké motory. Josef Walter mezitím založil jinou, mnohem menší firmu na ozubená kola a motory. Podnik Josef Walter a synové fungoval v Košířích od roku 1923 až do znárodnění v roce 1948. 

„Tatínek tam byl konstruktér a technický vedoucí, jeho bratr Jaroslav byl dílenský vedoucí a další bratr Josef obchodní vedoucí,“ vysvětluje pamětník vazby v rodinné firmě. Ačkoliv nová firma nedosáhla takového povědomí jako Waltrovka, během třicátých let se vypracovala na největší továrnu na ozubená kola ve střední Evropě. Během druhé světové války provoz nezastavila, ale veškeré výrobky odcházely do Německa. „Továrna měla sto padesát strojů a sto padesát dělníků. Během druhé světové války měli dalších sto padesát zaměstnanců, pro které nebylo až tolik odborné uplatnění, ale zachránili je před nasazením na nucené práce do říše.“ 

Tatínek byl ve vazbě

Pamětník se narodil až po válce nejstaršímu synovi zakladatele Waltrovky, inženýru Janu Walterovi, a Jiřině Walterové, která v Košířích pracovala jako učitelka. Šlo o otcovo druhé manželství, Jan Walter tak má dvě starší nevlastní sestry, Janu a Evženii. Úspěch továrny na ozubená kola přerušil až komunistický převrat. Továrna byla znárodněna, a protože otec nemohl v Praze sehnat práci, rodina se přestěhovala do jihočeských Strakonic, kde o něj stáli v motocyklových závodech. Ve Strakonicích začal pracovat také otcův bratr Jaroslav. Společně se podíleli na konstrukcích motocyklů, které se účastnily světových soutěží. Nepřipravovali ale jen české stroje, rukama jim prošly i některé mašiny zahraničních týmů. „A pak tam došlo k určité perzekuci. Na těch našich strojích vyhráli Belgičané, asi jsme ten rok neměli tak dobré jezdce. A někdo nařknul tatínka, že úmyslně připravil lepší stroje Belgičanům. Takže byl čtrnáct dní ve vyšetřovací vazbě v Českých Budějovicích. Celá továrna se za něj ale postavila, a tak ho museli pustit.“ Dvoutýdenní zadržení Jan Waltera staršího však nebyla jediná perzekuce, která rodinu Waltrových potkala. Pamětníkův otec musel až do roku 1960 odvádět milionářskou dávku, kterou komunisté v roce 1947 uvalili na movité občany. O rok později jim ale všechen majetek znárodnili. „Museli jsme žít docela střídmě, protože splácel daň z majetku, který už nevlastnil.“ 

Pamětníkův strýc Josef byl navíc několikrát vězněný. „Byl to docela bouřlivák, nesmířil se s režimem a neustále proti němu nějak brojil. Byl v Jáchymově nebo v Bytízu u Příbrami. V roce 1958 dostal poslední trest na čtyři roky. Odpykával si ho ve věznici v Leopoldově a tam po dvou letech zemřel. Ten byl režimem postižený asi nejvíc.“ Waltrovi se ze Strakonic zpátky do Prahy přestěhovali v roce 1953. Jan Walter starší začal pracovat v různých technických výzkumných ústavech a pamětník v Praze chodil na základní školu. Další represe přišla, když měl Jan Walter nastoupit na střední školu. „V roce 1960 jsem končil osmou třídu a mamince přišel dopis, že jí oznamují, že syn nebyl přijat ke studiu na střední škole. Doporučili nám, abych se v rámci správného vývoje svého politického smýšlení zapojil na jeden rok do manuální praxe.“ Místo toho ho ale rodiče dali do nepovinné deváté třídy. O rok později se dostal na socialistickou obdobu gymnázia, střední vzdělávací školu. Zdárně odmaturoval v roce 1964. 

Diskutovali jsme s vojáky

„Tatínek měl představu, že bych měl pokračovat ve strojařině. Tam nával nebyl, a tak jsem šel na strojní fakultu ČVUT. Ale inklinoval jsem k jiným směrům, a tak jsem tam vydržel jen první semestr.“ Pamětníka trápilo technické kreslení i deskriptivní geometrie, které se na všeobecně zaměřené střední škole nenaučil. Po pár měsících proto skončil, a než v září nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, pracoval krátce jako brigádník u Přerovských strojíren. Od září 1965 studoval obchodní fakultu, kterou se mu podařilo zdárně dokončit. 

V době studia na vysoké škole intenzivně vnímal změny ve společnosti, která se na konci šedesátých let konečně mohla svobodně nadechnout. Jenže pak přišel srpen 1968 a s ním i sovětská vojska. Rodina tehdy bydlela na Strossmayerově náměstí, a tanky proto projížděly přímo pod okny jejich domu. „Šli jsme s klukama do ulic, byli jsme i na Hradě. Nějak jsme s nimi diskutovali. S těmi, kteří nebyli někde ze Sibiře a byli trochu chytřejší, se dalo mluvit. Nicméně mozky měli vymyté, říkali, že je tu kontrarevoluce a oni nám přijeli na pomoc.“ I když s vojáky pamětník mluvil, větších střetů u Muzea nebo Československého rozhlasu se neúčastnil. Jako student v roce 1969 ale pomáhal pořádat smuteční průvod na počest Jana Palacha. „Byl jsem na dnešním Palachově náměstí jako pořadatel pietního aktu. Organizovali jsme, aby tam všechno proběhlo v klidu, aby se lidé nemačkali nebo nechodili moc blízko.“ Pak si proti své vůli stejně jako zbytek Čechoslováků zvykal na nastupující normalizaci. Díky prodlouženému studiu se ale vyhnul politickým prověrkám, které podstupovali zaměstnanci v letech po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Jejich cílem bylo donutit pracovníky, aby s okupací souhlasili. 

Jan Walter na svoji první pracovní pozici nastoupil v roce 1972. Nejprve byl zaměstnán v zahraničním obchodu, pak přešel do finančního oddělení Dopravního podniku hlavního města Prahy. Nejdéle vydržel v podniku Vojenské stavby. Ve finančním oddělení pracoval patnáct let a odešel až po sametové revoluci. Pracoval jako vedoucí odboru práce a mzdy. „Vojenské stavby byly výkladní skříň komunistického stavebnictví. Takže mě do KSČ samozřejmě lákali. Náměstek si mě zavolal, když mi bylo asi pětatřicet. Odůvodňoval to tím, že se přece nechci zahrabat na takovém postu až do důchodu, když bych mohl dělat ekonomického náměstka.“ Ten by ale musel být ve straně, kam Jan Walter vstoupit nechtěl. Vymluvil se na to, že je na odboru nový a nemá prostor chodit na stranické schůze. „Říkal mi, že dělníků mají ve straně hodně, ale že potřebují i technické kádry, inženýry. A taky ať si uvědomím, že ta nabídka se nebude opakovat. A já jsem si říkal: No zaplať pánbůh, že se nebude opakovat.“ Příchod sametové revoluce Jan Walter stejně jako většina Čechoslováků vítal. V prvních týdnech po masakru na Národní třídě chodil demonstrovat na Václavské náměstí. Rychle začal tušit, že komunistické nadvládě odzvonilo, stejně jako jeho práci ve Vojenských stavbách. Podnik se po změně režimu transformoval a pamětník si musel hledat práci jinde. V devadesátých letech ho zaměstnala i restituce továrny na ozubená kola a motory Josef Walter a synové, kterou rodině v roce 1948 sebrali. Co z podniku zbylo, rodina dostala zpátky. Soudní procesy ale trvaly dlouhých šestnáct let a zisk nebyl velký, protože dědiců továrny bylo mnoho. Po odchodu z Vojenských staveb Jan Walter krátce pracoval v Československé televizi a poté ve firmě Viktora Koženého. V roce 2024 žil v pražských Košířích, stejně jako generace jeho předků před ním.