"V Jáchymově jsem byl zhruba deset měsíců a pak jsme byli přeloženi – nejenom já, ale celá skupina dalších ještě – do Příbrami na tábor Vojna. Teda ten okamžik nikomu nepřeju. Představte si, my jsme tam přijeli nějak mezi jednou a druhou hodinou a mezi dvanáctou a první hodinou odtamtud odjelo 600 německých vojenských zajatců, kteří odcházeli z toho tábora, do kterého my jsme nastoupili. Takové špíny, svinstva a bordelu, to si neumíte představit. Matrace zkopané, v tom roztrhané deky, špína. No hrozné! Do toho jsme rovnou nastoupili do pětistupu. Já byl naštěstí mrňavý, tak jsem byl až na konci, což mě trošku zachránilo. A teď tam chodili poraděnkové, jak jsme jim říkali. Chodili a vybírali. Sahali lidem na svaly, koukali se jim do pusy, jestli mají zdravé zuby. A jejich heslo bylo: 'Dobrej, ten půjde do šachty.' A my, kteří jsme byli takoví mrňaví, slabší tělesně, tak jsme zůstali pro práci na povrchu. Já jsem se dostal k vozíkům, které se nakládaly bagrem a vozily se k jímce, kde se to vysypalo a odtamtud to šlo transporterem na úpravnu rud na dole Eliáš."
"Dneska bych to hodnotil trošku jako ukvapenost. Tehdy to byl víceméně takový symbol činnosti protikomunistické. Celkem jsme tady byli čtyři a ještě dva byli mimo, kteří jsme se dali dohromady a začali jsme psát zprávy tak, jak je vysílaly jednotlivé rozhlasy. Já, protože jsem tehdy perfektně ovládal němčinu, tak jsem chytal německé zprávy, překládal je do češtiny a na stroji jsme je rozmnožili. To nebyla jenom moje práce, to byla práce i těch druhých, kteří zase chytili třeba Volá Londýn a tak dále. Z toho jsme dělali takové souhrny, napsali jsme, řekněme, z každé zprávy – to nebylo každý den, pochopitelně – jsme napsali takových 15 až 20 dopisů. A ty jsme nosili a dávali jsme je komunistům do jejich schránek."
"Já vám něco řeknu. Když mě zavřeli, tak mě odvezli do Budějovic na policejní útvar, tam mě bafl policajt a odvezl mě do cely. Tam už leželi dva na dřevěné pryčně, nic víc, jen holá prkna. Byli zabalení do koberce. Já jsem tam přišel, pozdravil jsem je, kouknul jsem do rohu, tam jsem viděl další hromadu koberců. Tak jsem si to hodil na tu pryčnu a natáhl jsem se. Ten policajt tam stál, jako když vezmete solný sloup a koukal na mě a říká: 'Pokolikáté jste zavřený?' Já říkám: 'Prvně, no a?' Víte, já jsem si nikdy z ničeho nějaké starosti nedělal, tím spíš, abych to přenášel do budoucna. Jednou to bylo, nějakým způsobem to skončilo, pryč od toho. Ale abych se tím zatěžoval, ne. A je to možné tím, že se mi podařilo – přes veškeré ty peripetie, které jsem měl v životě –, že jsem se lehce přenesl."
Otto Wagner se narodil 2. června 1929 v Táboře, kde strávil dětství, vychodil základní školu a poté přešel na gymnázium. Dne 29. března 1949 byl odveden Státní bezpečností a odsouzen na dva roky prací v Jáchymově, později byl převezen do tábora v Příbrami. S dalšími členy skupiny totiž poslouchali zahraniční rozhlas, vysílané zprávy přepisovali a házeli komunistům do schránek. Na svobodu se dostal za 25 měsíců, k samotnému trestu si totiž musel odsedět ještě 30 dnů za nezaplacení peněžní pokuty. Několikrát se snažil vrátit do školy, kvůli svému politickému přesvědčení ale neúspěšně. Jeho život je spojen se skautingem, do oddílu se připojil už jako malý v roce 1945. Láska ke Skautu mu vydržela až do jeho smrti 7. ledna roku 2021.
Autorský tým: Jan Kratochvíl, Alžběta Krejčová, Matěj Novák, Hana Olivová a Martin Růžička ze ZŠ Bernarda Bolzana pod pedagogickým vedením Jany Šatné
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
