Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Michal Wagner CSc. (* 1940)

• narozen 9. června 1940 v Praze

• v letech 1939-1945 se pamětníkův otec Vladimír Wagner a dědeček Josef Škvor aktivně zapojili do protinacistického odboje

• po únoru roku 1948 rodina perzekvována komunistickým režimem

• v roce 1962 byl otec pamětníka uvězněn za rozvracení republiky

• v roce 1965 promoce pamětníka na Přírodovědecké fakultě UK v Praze

• v roce 1968 účastníkem odporu proti sovětské okupaci

• v prosinci roku 1968 odchod na pracovní pobyt ve Spojených státech

• v letech 1969-1991 v emigraci ve Spojených státech

• v roce 1991 se vrátil z emigrace do vlasti

Vzpomínky Michala Wagnera se často vrací k milovanému otci a dědečkovi. Jejich inspirující životy a statečnost, kterou projevili v boji vůči totalitním režimům, mu byly vždy velkým závazkem. Když pražské jaro 1968 převálcovaly sovětské tanky, pamětník našel svůj domov ve Spojených státech, kde působil především na univerzitní půdě. Po sametové revoluci se vrátil do rodné vlasti a podílel se na zakládání a životě toho nejlepšího, co podle svých slov v Americe poznal - svépomocných organizací. 

Michal Wagner se narodil 9. června 1940 v Praze-Bubenči, jako první ze tří dětí manželů Vladimíra a Jitky Wagnerových. Matka pamětníka byla dcerou Josefa Škvora, zaměstnance pobočky české firmy Nýtek v Rostově na Donu.[1] Když poklidný rodinný život v Rusku ukončila bolševická revoluce, pamětníkova babička Amálie uprchla s dětmi do Čech, ale dědeček byl ještě půl roku vězněn v Moskvě. Po návratu domů získal místo v bance a byl vyslán na pobočku v dalekém Istanbulu. Své obchodní dovednosti začal brzy využívat v soukromém podnikání. Ve Španělsku založil firmu obchodující s naftou a nerosty a po vypuknutí občanské války přesídlil do Paříže, kde vedl společnost obchodující s akciemi a dluhopisy. 

Dědečkova moskevská mise

V polovině 30. let se dědeček vrátil do Prahy a přijal nabídku svého přítele z moskevského vězení, Viléma Hromádka, na pozici obchodního ředitele Škodových závodů v Plzni. Po obsazení Čech a Moravy hitlerovským Německem, kdy se Škodovy závody dostaly pod správu bratra Hermana Göringa, se aktivně zapojoval do odbojové činnosti. Poté, co se z nejbližších Göringových kruhů dozvěděl o plánovaném útoku Německa na Sovětský svaz, podnikl v dubnu roku 1941 cestu do Moskvy a o německém plánu informoval vrcholné sovětské představitele. Moskevskou misi Josefa Škvora potvrzují záznamy, které v archivu Kongresu Spojených států dohledal pamětníkův syn Lukáš.[2]

Velmi úspěšným byl také pamětníkův dědeček z otcovy strany Karel Wagner. Živil se jako daňový poradce a jeho klienty byli například Tomáš Baťa nebo Vítkovické železárny. Jeho syn, pamětníkův otec Vladimír Wagner, vystudoval lékařskou fakultu a stal se jedním z předních českých imunologů. Svůj charakter osvědčil v době německé okupace, během Pražského povstání i později za komunistického režimu.

Za Protektorátu se podílel na sabotování dodávek léčiv, spolupracoval s Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD) při předávání informací o válečném průmyslu do zahraničí a významnou úlohu sehrál také při přípravě známého „bakteriologického atentátu“ premiéra Aloise Eliáše na kolaborující české novináře. Po jeho popravě získal kontakt na ilegální buňku komunistické strany a do konce války spolupracoval s komunistickým odbojem. Krátce po osvobození se s komunisty trvale rozešel, své místo našel ve společenství Zednářského řádu. Vzpomínky na svůj bohatý život otec pamětníka sepsal v autobiografii nazvané Symptomy bezmoci[3].

Abych si pamatoval, koho jsem měl za rodiče

První pamětníkova dětská vzpomínka se váže na událost ke konci války. Tehdy na Hanspaulku dopadaly proužky staniolu, způsobující radarovou mlhu. „A my jsme je se sestřičkou Olgou nadšeně sbírali,“ říká pamětník. Krátce po osvobození se rodina ještě radovala z narození bratra Martina, ale pak přišel únor 1948 a od komunistů rodiče neočekávali nic dobrého. Otec zvažoval odchod ze země, dostal nabídku práce v Teheránu, to však maminka odmítla. Tíhu doby neunesl dědeček Wagner, zhroutil se fyzicky, dostal záchvat mrtvice a brzy zemřel. Dědeček Škvor byl vyhozen ze Škodovky a živil se jako překladatel ruských norem.

„A já si vzpomínám, že jsem byl se svým otcem na procházce, po ulici, tehdy Na Pískách, kde byla zahrádkářská kolonie, dneska je to zastavěno, a to mi říkal, že Stalin zavraždil kolem dvou milionů lidí a že je nebezpečí, že všichni rodinní blízcí budou deportováni do Sovětského svazu, abych si pamatoval, koho jsem měl za rodiče a prarodiče.“ 

Vzdělání jsem vdechoval bez velké námahy

Buržoazní milionářské rodině bylo umožněno dále bydlet ve vile na Hanspaulce, která se v zimě stávala ledovým palácem, neboť omezené příděly koksu na její vytopení nemohly stačit. Hezké vzpomínky si pamětník uchoval na pravidelné nedělní procházky s tatínkem do Šárky a do obory Hvězda. Obě místa si zamiloval natolik, že byly jedním z důvodů pro jeho pozdější návrat z emigrace.  

Navzdory obtížné době ve škole prospíval výborně. S radostí vzpomíná, jak spolužáky z francouzského gymnázia seznamoval s autory, kteří zrovna nebyli v kurzu. To mu umožňovala bohatá rodinná knihovna, v níž nechyběly knihy F. M. Dostojevského, Aldouse Huxleyho, T. G.  Masaryka, Karla Čapka a Ilji Erenburga, s nímž se dědeček osobně poznal za svého pařížského období. „Vzdělání jsem takříkajíc vdechoval bez velké námahy,“ doplňuje své vzpomínání pamětník.

V knihách našel natolik zalíbení, že uvažoval o kariéře spisovatele nebo filozofa. Doba však svobodně smýšlejícím nepřála a pamětník nastoupil studia organické chemie na Přírodovědecké fakultě UK.

Ať jim odporuje, budu si ho vážit

Léta vysokoškolských studií byly pro pamětníka zvlášť náročné. Prohlubující se rozpory mezi rodiči ho přiváděly do depresivních stavů, které řešil alkoholem a cigaretami. Velkou zkouškou byly také události, následující po otcově odmítnutí spolupráce se státní bezpečností. Ta se ho nejprve snažila kriminalizovat za rozkrádání, a když tato obvinění neobstála, byl obviněn za členství v ilegální skupině „Středečníci“, která na svých setkáních „hanobila republiku pomlouvačnými řečmi, pomlouvali socialistické zřízení, a hovořili o zvratu, po kterém měly být politické poměry urovnány“, jak se lze dočíst z archivních záznamů StB. Za podvracení republiky si pamětníkův otec odseděl osmnáct měsíců v ruzyňské a ilavské věznici.

„Já jsem mu říkal, že mně nevadí, když přijdu o vysokoškolské studium, že je to úplně v pořádku, ať jim odporuje, že si ho budu dále vážit,“ vzpomíná na těžké období pamětník. K jeho vyloučení ze studií nedošlo díky přátelům na fakultě, otcovo vězení však urychlilo rozpad nefunkčního manželství a psychicky velmi poškodilo pamětníkovu sestru Olgu, která si o několik let později vzala život.

Tady pro tebe žádná naděje není

Po ukončení studií nastoupil, podle posudku uliční organizace KSČ jako „zavilý nepřítel režimu“, dvouletou vojenskou službu v Čermné nad Orlicí. Zde se seznámil s knihovnicí Marií, která se po návratu z vojny stala jeho ženou.

„Dostaň se z této země, tady pro tebe žádná naděje není, dokud jsou tu komunisté,“ zdůrazňoval mu nejednou otec. Pamětník věděl, že pro dobrý start ve svobodném světě musí zapracovat na svém vzdělání. Po vojně nastoupil tříletou kandidaturu v Polarografickém ústavu Jaroslava Heyrovského a po ní přijal místo na lékařské fakultě v Plzni, kde vedl při patologickém ústavu biochemickou laboratoř. 

Doufal jsem v možnost vojenského odporu

Pražské jaro a politické změny přijímal on i jeho kolegové s nadšením a radostí. Postupně však přicházely obavy a strach z ruské hrozby. „Hodně lidí čekalo, že to může dopadnout špatně,“ vzpomíná pamětník. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Plzni. Vyjma tanků vzpomíná na nezvyklý výjev toho dne - absolutně mlčenlivou frontu lidí, stojících před obchodem s potravinami.

Z Plzně do Prahy se toho dne dostal autostopem. „Doufal jsem v možnost vojenského odporu, tak jsem si pořídil pohorky, ponožky a takovéhle věci, ale k ničemu takovému nedošlo.“ Své místo odporu nakonec našel ve skupině mladých levicových intelektuálů, kteří, poučeni praktikami stalinismu, zajišťovali o dění ve společnosti podrobnou dokumentaci. V září byl už cítit smutek a rostoucí beznaděj a mnoho lidí začalo své zoufalství léčit alkoholem.

Nový svět a nový život

Mimořádná příležitost se pamětníku naskytla na mezinárodním kongresu biochemiků. Jeho odborný příspěvek vzbudil pozornost amerického profesora Britona Chance, jenž mu nabídl stipendijní místo na svém ústavu ve Filadelfii. Pamětník se nemusel dlouho rozhodovat. Do Spojených států odletěl se svou ženou Marií a synem Lukášem poslední den roku 1968.

Na svém novém působišti v Johnsonově fundaci pensylvánské univerzity, vybavené počítači vrcholné technologie, pracoval na modelech chemické kinetiky a cytochromového systému. Když na počátku roku 1969 přišla československým občanům výzva k návratu do republiky s varováním, že jinak bude jejich pobyt v zahraničí ilegálním, neměl těžké rozhodování. Těžké to bylo pro jeho kolegy, kteří měli v Československu rodiny. Ve státech navázal přátelské kontakty především s Čechy, kteří do USA emigrovali po komunistickém puči v roce 1948. Nejbližším přítelem se mu stal profesor historie Otakar Odložilík, s nímž pamětníkova rodina trávila také Štědré večery.

To nejlepší, co v Americe je

Po ukončení své mise ve Filadelfii působil na univerzitách v Chicagu, v Evanstonu, ve službách farmaceutické společnosti a naposledy na astronomické fakultě Northwestern University. Prošel si však také těžká období, kdy ze zdravotních důvodů zůstával bez zaměstnání. Právě tehdy poznal, jak rád zdůrazňuje, to nejlepší, co v Americe je - svépomocné organizace. Nejbližší se mu stali Anonymní alkoholici, u nichž našel pomoc v boji se svou závislostí, a přátelé z organizace pro obnovu poškozených ekosystémů, pro jejichž myšlenky byl plně získán. Mnozí z nich byli staří příznivci hippie a pamětník se mezi nimi cítil dobře. „Měl jsem rád přírodu od té chvíle, co jsem přestal pít. Zapadl jsem mezi ně,“ vysvětluje pamětník. 

Bál se, že se domů nikdy nedostane

Dění ve své rodné vlasti prožíval na dálku, ale hluboce. Bál se, že se domů nikdy nedostane. V písemném kontaktu zůstával především se svými spolužáky, s Edou Kríseovou, Janem Dočkalem a Šárkou Neumannovou - Značkovskou, kterým zasílal české knihy, zakoupené v nakladavatelství Josefa Škvoreckého.

Malým zázrakem a velkým povzbuzením byla pro pamětníka návštěva otce v USA. Ta mu byla povolena až v důchodovém věku (případnou emigraci důchodce komunistický režim nebral jako ekonomickou ztrátu) a po intervenci pamětníkova zaměstnavatele, bývalého vlivného amerického politika Rumsfelda, jenž s odkazem na Helsinské dohody podal protest, že je americkému občanu bráněno v kontaktu s otcem.

Pamětníkův otec inicioval během pražského jara proces své rehabilitace, avšak jeho zdlouhavý postup ukončila vojenská invaze a on tak nadále zůstával pod přísným dohledem StB. Konzistenci svých politických postojů projevil v roce 1977, když na naléhání k podpoře Anticharty reagoval podpisem Charty 77.[4]  V důsledku toho byl Vladimíru Wagnerovi zcela znemožněn jakýkoli kariérní postup. Profesorem mikrobiologie a imunologie byl jmenován v roce 1993, tedy 47 let od udělení své docentury.

Když v listopadu roku 1989 pamětník uslyšel v telefonním sluchátku otcova slova: „Toto je první telefon ze svobodného Československa,“ byl přes fyzické potíže velice šťastný. Do svého rodného města se vrátil v lednu roku 1991.

Vykolejení z organizované společnosti

Zkušenost nemoci a nedostatku, kterou ve Státech získal, pomohla pamětníkovi utřídit si své hodnoty. Velké porozumění získal pro lidi na okraji, vykolejené z organizované společnosti. Při své snaze jim pomoci se však u lidí běžně setkával s nepochopením. „Když s nimi povídám blízko, že prý mohu přenést nákazu,“ popisuje argumenty „spořádaných spoluobčanů“.

V Praze se brzy aktivně zapojil do života prvních buněk Anonymních alkoholiků a stal se propagátorem myšlenek rekonstrukce degradované přírody – obnovení ekologické balance, kterou průmyslový postup poškodil. Zde, jak sám dodává, příliš úspěšný nebyl. „V Čechách je to cizí, příroda se prý musí jenom chránit.“ Velkou radost má ze zdařilé rekonstrukce největšího třeboňského parku – lázeňského parku u Aurory, na které se významně podílel.

Zdroje spokojenosti pamětník našel v pouštních rostlinách a květinové loučce, která kvete před jeho bytem. „Když je mi blbě, tak rostliny to hladce vydrží a ta loučka je rekonstrukcí přírodní české loučky,“ vysvětluje pamětník.

 

 

[1] Vzpomínky na Josefa Škvora sepsané Michalem Wagnerem dostupné v sekci dodatečné materiály.

[2] Sken dokumentu dostupný v sekci dodatečné materiály.

[3] WAGNER, Vladimír. Symptomy bezmoci: vzpomínky. Almanach medicíny. Praha: Galén, 2003. ISBN 80-7262-216-1

[4] Jeho podpis byl zveřejněn v Infochu už 13. června 1977 - http://www.csds.cz/cs/g6/3571-DS.html