Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Ivan Vyskočil (* 1929  †︎ 2023)

• narozen 27. dubna 1929 v Praze

• dětství na Spořilově, skauting

• 1948 maturita na Akademickém gymnáziu v Praze

• 1948–1952 – studium herectví a režie na dramatické konzervatoři, později DAMU

• 1952–1957 – studium psychologie, pedagogiky a filozofie na FF UK

• 1958 – spolupráce s Jiřím Suchým v Redutě, text-appealy

• 1958 – spoluzakladatel Divadla Na zábradlí

• od 60. let publikuje vlastní texty, spolupráce s rozhlasem, účinkování ve filmu

• 1963 – návrat do Reduty, zakládá Nedivadlo

• po roce 1968 odchod z Reduty, zákaz publikování

• vyučuje na LŠU v Praze v Josefské ulici

• 1992 – založil Katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU

• do 2003 vedoucím katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU

• vyučoval na Katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU

• byl členem Akademického senátu DAMU, Umělecké rady AMU a Umělecké rady DAMU

• zemřel 28. dubna roku 2023

Spořilovské dětství

Ivan Vyskočil vyrůstal na pražském Spořilově. Tato čtvrť tehdy teprve vznikala a s „velkou Prahou“ ji spojovala pouze tramvaj číslo 19. „Byla to taková podivná směsice vesnice a jakéhosi skoro městečka,“ říká pamětník. Své dospívání prožil v blízkosti lesa a polí, a jak sám říká: „Tehdy byl Spořilov konec Prahy, tam se chodilo s kravami na pastvu. Pro kluky to bylo ohromné místo. Lovili jsme žáby v močálu, čili byla to taková téměř divočina.“ Podle pamětníkových slov vznikaly na Spořilově zajímavé vztahy. Rodina Vyskočilových bydlela nedaleko českého spisovatele Jaroslava Havlíčka, autora psychologických románů, z nichž nejznámější jsou Petrolejové lampy, a pamětník se stýkal s jeho synem Zbyňkem Havlíčkem, surrealistickým básníkem a překladatelem. Zbyněk Havlíček byl členem skupiny surrealistů, vzniklé v roce 1943, která si říkala Spořilovští surrealisté. Ivan Vyskočil se přátelil i s dalšími členy této skupiny, například s filozofem a historikem Robertem Kalivodou, s malířem Liborem Fárou nebo s básníkem Rudolfem Atschulem. Přátelství s členy skupiny Ivana Vyskočila ovlivnilo a sám přiznává: „Před pubertou jsem byl také tak trochu surrealista.“

Ivan Vyskočil je nejstarší ze čtyř dětí, měl jednoho bratra a dvě sestry. Maminka, Františka Vyskočilová, absolvovala střední školu grafickou a otec, Josef Vyskočil, pracoval jako státní úředník, ale také se zajímal o knihařství a později provozoval společně se ženou knihařskou dílnu. Na jejich práci Ivan Vyskočil vzpomíná: „My s bratrem jsme rodiče hrozně rádi pozorovali, jak dělají knížky. Jak kniha vzniká, jak se začíná vázat. Když maminka zlatila vazbu nebo ořízku, to byly svátky. Museli jsme být potichu, protože se maminka musela soustředit. Ani jsme nedýchali, a teprve když se jí práce podařila, tak jsme vydechli. Dodnes si pamatuji na tu dramatickou pauzu.“

Od dětství chtěl chodit do Skauta. Rodiče mu nemohli z finančních důvodů koupit potřebnou výbavu, ale nakonec se na něj usmálo štěstí: „Maminka si koupila los a vyhrála. Slíbila, že nám koupí veškerou výbavu – kraťasy, košili, šátek – což také splnila. Jenže maminka vyhrála dost nešťastně, v roce 1939, kdy zrovna zakázali skauting. Takže jsme se těšili, že až přijde zase svoboda, tak vstoupíme už ne mezi vlčata, ale rovnou mezi skauty. Což se stalo vlastně už trochu dřív, než byl Skaut oficiálně obnoven, protože během bombardování Prahy se dali dohromady všichni, kdo chtěli pomoci, včetně skautů. Skauting vlastně pro mě začal touto pomocí. Potom, když se situace zase uklidnila, jsem se dostal do jednoho spořilovského katolického oddílu, který vedl jistý student medicíny.“

Od Skauta k divadlu

Již ve Skautu se u Ivana Vyskočila objevilo nadšení pro divadlo a pro dramatickou tvorbu. Nabíral zde první zkušenosti pro své budoucí studium a tvorbu. Vzpomíná například na skautský tábor u Vranovské přehrady na Moravě, kde pomáhali při sklizni: „Večer jsme měli oheň a kolem táboráku bývá vyprávění, hraní a zajímavé dramatické hry. Na skautingu mě asi nejvíc oslovila a zaujala dramatičnost těchto setkání a vyprávění příběhů i výmyslů.“ Později byl ze Skauta vyloučen za nedodržování kázně, ale tím jeho spojení se Skautem neskončilo: „Řekli mi, a oprávněně, abych nechodil oficiálně, ale abych neoficiálně spolupracoval.“

Na Spořilově chodil pamětník do obecné školy a poté dojížděl „do Prahy“ na Akademické gymnázium v ulici Na Příkopě: „Říkal jsem si, že je dobré chodit tak daleko do školy, protože se v tramvaji aspoň naučím něco na první hodinu.“ S dobou jeho středoškolských studií se pojí i válečné vzpomínky: „Na válku vzpomínám jako na dobu, kdy bylo potřeba si dávat pozor na to, kde, před kým a s kým mluvíte, to potom vlastně pokračovalo ještě dalších čtyřicet let. Na Akademickém gymnáziu jsme měli v roce 1943–1944, kdy jsem byl v kvartě, protipožární noční hlídky. Byli jsme rozděleni po třech. Hrozně jsme se na to těšili, protože jsme zůstali celou noc ve škole. Navštívili jsme kreslírnu, pak jsme hulákali po chodbě, prostě jsme dělali to, co se jinak ve škole nesmělo. Později, když Američané bombardovali Prahu, jsme v rámci Technické nouzové pomoci chodili pomáhat při odklízení trosek z rozbitých domů. Také jsme čas od času roznášeli letáky a připadali jsme si jako hrdinové. Bylo to asi trochu o hubu, ale měli jsme to rádi.“

Studium pamětník zakončil maturitní zkouškou. Znamenala předěl v jeho životě v několikerém smyslu: „Moje bytí doma na Spořilově skončilo maturitou v roce 1948, což byl také rok socialistického převratu. Tím zmizelo nejen mé dětství, ale i pocit svobody.“ Po maturitě začal studovat herectví a režii na dramatické konzervatoři, která byla v té době ještě střední školou. Se smíchem dodává: „Z jedné střední školy jsem šel na druhou střední.“ V roce 1949 se však konzervatoř změnila na Divadelní fakultu AMU. Původně chtěl sice Ivan Vyskočil studovat filozofii, psychologii a sociologii na filozofické fakultě, ale protože se už tehdy rozhodovalo nejen podle schopností, ale podle kádrových předpokladů, rozhodl se jinak: „Kvůli Skautu a táborákům, které byly plné her a dramatických představení, jsem šel na dramatickou konzervatoř. Přijali mě na herectví. Vystudoval jsem herectví a potom, když jsem měl lejstro, že jsem absolvent, řekl jsem si, že teď konečně můžu dělat něco, co mě bude zajímat a bavit i s ohledem na herectví. Pokračoval jsem tedy ve studiu psychologie a pedagogiky na filozofické fakultě.“

V letech 1952–1957 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy psychologii, pedagogiku a filozofii. Během studií se v roce 1956 oženil s Evou Metelkovou. Svou budoucí ženu, tehdy studentku pedagogické fakulty, poznal díky příteli Zdeňku Taxovi, který byl členem uměleckého seskupení Studánka.  „Do Studánky jsem velice rád zapadl. I když jsem byl nejmladší, tak mi vždy poskytli pomoc. Moc rád na ně vzpomínám.“ Stejně jako Zdeněk Taxa a jeho žena Eva, také Ivan Vyskočil působil jako vychovatel, praktikant, v nápravných zařízeních, například v Dolních Počernicích nebo v Kostomlatech.

Texty, které přitahují

Ještě jako gymnazista, kolem roku 1948, začal provozovat kabaret před spořilovským kostelem. Do kabaretu vzal jako spolupracovníka jistého Jiřího Suchého, známého později jako společníka Jiřího Šlitra. „Tentýž Jiří Suchý, deset let poté, v roce 1958, za mnou přišel s návrhem, jestli bych nechtěl znovu zkusit to, co jsem tehdy dělal. Říkal, že hrají na Národní třídě v Redutě a že tam můžeme jednou týdně vždycky hrát.“ Tehdy začala v Redutě vznikat Vyskočilova a Suchého představení, složená z písní, scének a povídek, tzv. text-appealy. Ivan Vyskočil vysvětluje: „Věděli jsme, že to, co děláme, se musí nějak jmenovat. Tak jsme si řekli, že se to bude jmenovat text-appeal. Texty, které přitahují, které lákají, které na člověka něčím působí. Kupodivu se to ujalo. Na Anenském náměstí jsme později našli nevyužitý malý divadelní sál. Nejdříve jsem nechtěl, protože jsem byl rád, že jsem od divadla pryč, ale skončilo to tak, že jsme sál dostali, a tak vzniklo Divadlo Na zábradlí.“ Divadlo Na zábradlí vzniklo v roce 1958 a kromě Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého byli mezi zakladateli ještě Helena Philippová a Vladimír Vodička. První představení, premiéra hry s názvem Kdyby tisíc klarinetů, se uskutečnilo 9. prosince 1958. V březnu roku 1959 se s příchodem Ladislava Fialky připojila pantomimická skupina, takže Na zábradlí vznikly dva soubory – pantomimický a činoherní, který vedl Ivan Vyskočil, ač jak sám říká: „Já neumím vést lidi, jen čekám, kdo se sám přidá. Když se někdo přidá, tak jsem rád. Ale když se nechce přidat, ať se nepřidává.“  

Kromě her Faust, Markétka, služka a já, Kdyby tisíc klarinetů a Autostop byl spoluautorem hry Smutné Vánoce, kvůli které musel divadlo opustit. „Pak jsem byl nucen z divadla odejít, protože jsem udělal hru Smutné Vánoce, která velmi pobouřila tehdejší ideologický vršek.“ V roce 1963 se vrátil do Reduty, kde založil Nedivadlo. „Chtěl jsem dělat divadlo jako ne-divadlo, to, kdy člověk začíná s diváky navazovat bližší kontakt, přímější, autorský kontakt, kdy autor může říct něco zajímavějšího, než skýtá normální produkce.“

Během šedesátých let mohl Ivan Vyskočil vydávat vlastní časopisecké články i knihy, především v nakladatelství Mladá fronta, díky šéfredaktorovi Karlu Šiktancovi. „V roce 1967 mi vyšla knížka Malé hry, kterou jsem věnoval profesorovi Janu Patočkovi k narozeninám. Vyšla přesně 1. června, tedy v den jeho šedesátých narozenin. To byla poslední knížka, kterou jsem mohl napsat, protože od roku 1968 už byla příliš rušná doba, než aby byl čas na nějakou soustředěnější  práci. V roce 1969 měla vyjít ještě jedna knížka, ale ta vyšla až v roce 1972. To už byla vykuchaná, zcenzurovaná knížka, která vypadá jinak, než vypadat měla, takže ani nejsem moc rád, že vyšla.“

Mohl jsem udělat daleko víc

Během srpnové invaze v Praze nebyl, trávil rodinnou dovolenou v Jugoslávii: „Zažil jsem až následující období, kdy Praha byla nervózní, až nadupaná vzdorem. V osmašedesátém roce končila perspektiva svobodného života a otevřené diskuse společnosti, která je schopná se začít demokraticky chovat, ale kdy nastala imperativní okupace z vlastních řad. Byla to těžší doba než za německé okupace, která byla vyloženě protilidská.“ V posrpnové době emigrovala řada lidí, mezi nimi i český psychiatr Ferdinand Knobloch, se kterým pamětník spolupracoval. On sám měl jisté nabídky ze zahraničí, ale nikdy neodjel: „Měl jsem zajímavé vztahy se Švýcarskem, s dramatiky, jako byl Max Frisch, který mě zval, že i s rodinou mohu být u něj v Neustadtu. Chtěl, abych s ním pracoval. Já jsem si ale nedovedl představit, že bych odjel z Prahy, že bych opustil rodiče, ale také jsem si nedovedl představit, že celá normalizace potrvá tak dlouho. Tak jsem tehdy s díky odmítl. Dneska si říkám, jaký jsem byl neuvěřitelný vůl. Mohl jsem udělat daleko víc věcí.“  

Začátkem sedmdesátých let nastalo období normalizace a Ivan Vyskočil musel odejít i z Reduty. Jezdil s Nedivadlem mimo Prahu: „Hráli jsme ve veškerých kulturních střediscích. V té době jsem poznal nejrůznější divadelní i nedivadelní sály a sálečky na Moravě i v Čechách. Jako putování to bylo pěkné, jenom to ubíralo dosti sil a času. Rád vzpomínám na jedno vystoupení v Ostravě-Porubě, tam jsme byli pozvaní na Den horníků. To bylo něco neskutečného. Nám se dokonce podařilo odtamtud utéct, protože jsme začali hrát a zjistili jsme, že ti lidé, kteří tam jsou, jsou většinou v podroušeném stavu. Co nám zbývalo jiného než s nimi vyjít v dobrém. Takže jsme s podnapilými diváky udělali soutěž na jevišti, dávali jsme ocenění a tak. Ale podařilo se nám je natolik začlenit do hry, že si hráli sami a nás ani nepotřebovali. Potom jsme byli označeni v Rudém právu za opilce, ale já jsem chtěl, aby to odvolali. Byla to dobrodružství a rád na ně vzpomínám.“

Na dobu změn roku 1989 vzpomíná jako na dny naděje: „17. listopadu 1989 jsem hrál v Olomouci. Takže jsem měl všechno z druhé ruky, jenom z televize a z rozhlasu. Vzpomínám na ty události jako na něco, co bylo v logickém vývoji. Byla tu najednou naděje, že věci, které jsou ve zmatku a v nepořádku, se vyjasní a otevřou, že nastane snaha opravit to, co bylo špatné a proradné, a jasně definovat pravidla hry.“

Po sametové revoluci se jeho jméno objevilo v seznamech spolupracovníků StB. Ivan Vyskočil, kterého se obsah lustračního osvědčení hluboce dotkl, podal žalobu na ochranu osobnosti a v roce 1994 soud rozhodl, že byl evidován neoprávněně.

Ivan Vyskočil mohl po listopadu 1989 opět publikovat své texty – vyšel například Malý Alenáš – a naplno se věnovat tvorbě. Od počátku devadesátých let působí na DAMU, kde roku 1992 založil Katedru autorské tvorby a pedagogiky, kterou vedl do června roku 2003 a kde působil jako pedagog.

Na své skautské dětství Ivan Vyskočil rád vzpomínal. Také jeho poselství a vzkaz určený dnešní mladé generaci souvisí se skautingem: „Když tehdy moje maminka vyhrála a zakoupila nám skautskou výbavu, byl tam kromě jiných věcí i pásek. Na tom pásku bylo heslo: ,Buď připraven.‘ Já bych byl rád, aby ta stará víra ,Buď připraven‘ platila a aby si člověk uvědomoval, že to znamená být připraven na dobré i na špatné. Že to znamená nepodléhat iluzím, nelhat sobě ani druhým. Že to vlastně znamená vést čestný život.“