„Totalitní režim nemůže mít smysl pro humor, protože humor znamená zpětnou vazbu: obrátit se, vrátit se nazpátek a zase vyjít dopředu. Čili humor chce pohyb, ne zůstat na jednom místě. Humor nechce tvrdit, chce pochybovat. Humor vlastně chce dělat si legraci. A než člověk přijde na to, co to ta legrace je, trvá to někdy hrozně dlouho. Někdy trvá hrozně dlouho, než se přijde na to, co to je šibeniční humor – a u šibeničního humoru to obyčejně začíná! Něco takového bolševik nesnáší, protože bolševik chce mít hned od začátku hotovo a chce mít jistotu, že tak je to nejenom správně, ale že to je také produktivní, výnosné.“
„Šedesátá léta se vždy na chvíli objeví, ale je potřeba, aby měla klid. On totiž schází klid, schází soustředění. Když se dostaneme k soustředění a ke klidu, objeví se nebo vrátí i šedesátá léta. Když teď odcházím z AMU, vidím, jak moc je potřeba, aby lidé nespěchali, aby se ze spěchání naučili čekání a klidu. To je pro mě hlavní otázka šedesátých let: jde o klid, který má smysl, který ví, že na něco čeká a že to, na co čeká, je podstatné. Protože to jsou věci, které neustále tušíte, ale musíte si počkat, abyste se je dozvěděl a nešlo jen o tušení.“
„Komunistické režimy většinou prodělávaly, protože výdělek umožňuje pochybování, riskování. A komunistické režimy v podnikání většinou neriskovaly, ty chtěly mít od začátku všechno hotové.“
„Když mi bylo přibližně patnáct, byli studenti gymnázií a středních škol organizováni jako Technische Nothilfe. Chodili uklízet trosky na Kačerově, na nábřeží, ve Vysočanech. Tam všude jsme byli jako studenti delegováni hledat mrtvoly. Bál jsem se najít mrtvého, ale i to se mi stávalo…“
„Povídám si: ‚Dobrý, budu s tebou dělat, dokud to bude povolený, pokusíme se o to.‘ On povídá: ,Oni na to, co dělám, nechoděj lidi. Pojď se mnou to udělat tak, aby na to chodili lidi.‘ Povídám: ,Já to nevím, ale pokusíme se o to. Musíme se nějak jmenovat, to, co děláme, se musí nějak jmenovat.‘ Tak jsme říkali, že se to bude jmenovat text-appeal. To bylo takový příbuzný ještě jinému dráždivému slovu, ale my jsme to s těmi texty mysleli vážně. Jako texty, které přitahují, nebo texty, které lákají, texty, které nějakým způsobem jsou jaksi na člověka něčím působící. Kupodivu se to ujalo.“
„Tohleto moje bytí doma na Spořilově vlastně skončilo mojí maturitou. To byl rok 1948, zároveň rok toho socialistického převratu. Čili tam nejenom skončilo dětství, ale skončil taky takový pocit svobody. No a pak už to byla vlastně jenom taková, ne jenom, protože to bylo velmi napínavé. Ale byl to způsob, jak si udržet charakter v době nebo prostředí, které k tomu nedává moc příležitosti. Což byla otázka té konzervatoře, potom to byla otázka filozofické fakulty, psychologie...“
„Na tu válku vzpomínám – bylo potřeba si dávat pozor na to, kde, před kým, s kým mluvíte. To potom ale zůstalo ještě dalších čtyřicet let. A my jsme potom na střední škole, na hereckém gymnáziu, měli od kvarty protipožární noční hlídky, to jsme byli rozděleni po třech. My jsme se na to těšili, protože pochopitelně že jsme byli v noci ve škole zamčení, tak jsme dělali nejrůznější lotroviny. Navštívili jsme kreslírnu, pak jsme hulákali po chodbě, prostě jsme dělali ve škole to, co v době, kdy tam býval profesorský sbor a ředitel a žáci, tak se dělat nesmělo a muselo se tiše chodit a nedupat po chodbách. Čili tohleto bylo takové, dalo by se říct, osvěžující. To byl rok 43–44, kdy byly ty noční hlídky, kdy byly také hlášené noční nálety a podobné záležitosti nepříjemné, kdy se chodilo do krytu a kdy se tyhlety věci jaksi vyřizovaly, když se psaly protokoly a podobně. Ano, to byl rok 44, to mně bylo patnáct, to byla taková ta kvarta, kvinta...“
Prof. PhDr. Ivan Vyskočil se narodil v Praze 27. dubna 1929 jako nejstarší ze čtyř dětí. Otec pracoval jako úředník a později provozoval knihařskou dílnu. Ivan Vyskočil vyrůstal v pražské čtvrti Spořilov, kde se seznámil se skautingem. Absolvoval Akademické gymnázium v Praze a po maturitě studoval v letech 1948-1952 herectví a režii na dramatické konzervatoři, později Divadelní fakultě AMU. V letech 1952-1957 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy psychologii, pedagogiku a filozofii. Praxi získával jako externí vychovatel v nápravných ústavech. V letech 1957-1959 vyučoval psychologii na DAMU. V téže době začal vystupovat v Redutě spolu s Jiřím Suchým v představeních, která Ivan Vyskočil nazval text-appealy. V roce 1958 spolu s Helenou Philippovou a Vladimírem Vodičkou založili Divadlo Na zábradlí, kde působil jako režisér, dramatik a herec. Po odchodu z Divadla Na zábradlí se v roce 1963 vrátil do Reduty, kde založil Nedivadlo. Od šedesátých let publikoval své texty i rozhlasové hry a spolupracoval s Československým rozhlasem jako autor a moderátor. Po roce 1968 musel opustit Redutu, jeho díla byla cenzurována nebo nesměla vycházet vůbec. Od roku 1971 vyučoval herectví v Lidové škole umění v Josefské ulici v rámci kurzů pro pracující. Po roce 1989 mohla jeho díla opět vycházet, některá byla převedena do televizní podoby. V roce 1992 založil Katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU a až do roku 2003 ji vedl a posléze na ní dále vyučoval. Byl členem Akademického senátu DAMU, Umělecké rady AMU a Umělecké rady DAMU. Ivan Vyskočil zemřel 28. dubna roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
