„Jak jsem tam večer u táty byla, povídá: ‚Počkej, teď něco uvidíš.‘ Tak jsme nesvítili. Oni měli [naproti] asi tak do tří čtvrtin přikrytá okna nějakou dekou. Táta tam viděl přes to, on byl vysoký, viděl tam, jak tam nějakého člověka mučili. Nějaký výslech tam byl a byl to vězeň – byl ve vězeňském. Tak [táta] říkal: ‚No tak to tady má teda Pepa hezký.‘“
„[Josef] říkal: ‚Zrovna jsem přišel ze směny,‘ to měl odpolední, myl se prý ve sněhu a jen se prý uložil, přišel policajt a povídá, že musí jít, že v koridoru nesvítí světla. Nevím, jestli to byl ten, který mu dával to vyznamenání, že je povýšený, to nevím, kdo to byl. A Pepa říká: ‚Akorát jsem přišel ze směny, zase se nevyspím a zítra mám jít na ranní.‘ A on povídá: ‚No tak se třeba vyspíš.‘ Tak [Josef] šel a říkal: ‚Ale mám podmínku.‘ On si kladl podmínky! ‚Jeden strážný půjde přede mnou a vy půjdete za mnou, jinak tam nepůjdu, je tam vejška sněhu.‘ On musel jít s dlouhým žebříkem, protože tam byla taková ta bouda, jako to bylo v tom Slavkově, kde byl hlídač i v noci. Tak šel s tím žebříkem, a když byl v půli cesty, tak – prý to udělal úmyslně: ‚Uklouzl jsem, a jak jsem držel ten žebřík, tak jsem pěkně šťouchnul do těch drátů, ty byly nabité, a všechna světla na dole se rozsvítila, byl poplach.‘ No a on [dozorce] povídá: ‚Prosim tě, co jsi udělal!‘ ‚Je tady fůra sněhu, klouže mi to, mám špatný boty, potřebuju nový boty.‘ Druhý den už měl nové boty.“
„Až pojedem na návštěvu, abych přijela k nim, abych tam přespala. Abych nemusela jet celou noc. Tak jsem tam u nich spala tu jednu noc, nakoupila jsem, co jsem mohla – trvanlivé [potraviny]. Řekla jsem: ‚Tady to máte, když mu budete moct něco donést, tak mu to doneste, když ne, tak to snězte. A kdybyste mu třeba namazal krajíc chleba.‘ On [kovář Hruška] říkal: ‚My se málokdy můžeme vidět.‘ On mi to potom Pepa řekl: ‚Já jsem tam nemoh furt chodit. Jedině když na dole něco potřebovali od kováře.‘ No musel si něco vymyslet, aby se tam k němu dostal.“
Milada Vykoukalová, dívčím jménem Vladyková, se narodila 24. července 1927. Rodiče měli obchod s elektrikářským zbožím v pražských Vršovicích. Za války se rodina přestěhovala do Říčan u Prahy, kde pamětnice prožila většinu války i osvobození. Za války byla nuceně nasazená v dopravní kanceláři ve Strančicích. Po nástupu komunistů k moci byl její otec jakožto živnostník zatčen a bez soudu rok vězněn. V roce 1950 byl vzat do vazby také manžel Josef Vykoukal a jeho otec František. Oba byli součástí protikomunistické skupiny. Odsoudili je za velezradu. Josef strávil deset let v uranových dolech na Jáchymovsku. Jeho otec František byl sedm let ve Valdicích. Milada Vykoukalová viděla svého manžela za celou dobu jeho věznění jen při pěti krátkých návštěvách.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!