Milada Vykoukalová, roz. Vladyková

„[Josef] říkal: ‚Zrovna jsem přišel ze směny,‘ to měl odpolední, myl se prý ve sněhu a jen se prý uložil, přišel policajt a povídá, že musí jít, že v koridoru nesvítí světla. Nevím, jestli to byl ten, který mu dával to vyznamenání, že je povýšený, to nevím, kdo to byl. A Pepa říká: ‚Akorát jsem přišel ze směny, zase se nevyspím a zítra mám jít na ranní.‘ A on povídá: ‚No tak se třeba vyspíš.‘ Tak [Josef] šel a říkal: ‚Ale mám podmínku.‘ On si kladl podmínky! ‚Jeden strážný půjde přede mnou a vy půjdete za mnou, jinak tam nepůjdu, je tam vejška sněhu.‘ On musel jít s dlouhým žebříkem, protože tam byla taková ta bouda, jako to bylo v tom Slavkově, kde byl hlídač i v noci. Tak šel s tím žebříkem, a když byl v půli cesty, tak – prý to udělal úmyslně: ‚Uklouzl jsem, a jak jsem držel ten žebřík, tak jsem pěkně šťouchnul do těch drátů, ty byly nabité, a všechna světla na dole se rozsvítila, byl poplach.‘ No a on [dozorce] povídá: ‚Prosim tě, co jsi udělal!‘ ‚Je tady fůra sněhu, klouže mi to, mám špatný boty, potřebuju nový boty.‘ Druhý den už měl nové boty.“

„Až pojedem na návštěvu, abych přijela k nim, abych tam přespala. Abych nemusela jet celou noc. Tak jsem tam u nich spala tu jednu noc, nakoupila jsem, co jsem mohla – trvanlivé [potraviny]. Řekla jsem: ‚Tady to máte, když mu budete moct něco donést, tak mu to doneste, když ne, tak to snězte. A kdybyste mu třeba namazal krajíc chleba.‘ On [kovář Hruška] říkal: ‚My se málokdy můžeme vidět.‘ On mi to potom Pepa řekl: ‚Já jsem tam nemoh furt chodit. Jedině když na dole něco potřebovali od kováře.‘ No musel si něco vymyslet, aby se tam k němu dostal.“