Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Vydra (* 1960)

• narodil se 23. února 1960 v Praze

• babička Ludmila Nováková byla spřízněna s rodinou, která po atentátu na Reinharda Heydricha skrývala parašutistu Jana Kubiše

• v letech 1968 až 1973 žil pamětník v Ghaně, kde jeho otec vyučoval na univerzitě v Kumasi

• v březnu 1973 byli rodiče v nepřítomnosti odsouzeni za trestný čin opuštění republiky

• v červnu 1973 se vrátili do Československa, kde byli všichni půl roku zadržováni ve vyšetřovací vazbě

• pocit nesvobody z něj ve třinácti letech udělal celoživotního rebela

• začal sbírat desky západních interpretů a chodit na ilegální burzy

• večerně vystudoval trenérství na FTVS a živil se jako trenér tenisu

• byl v zákulisí manifestace 25. a 26. listopadu 1989

• od začátku 90. let vysílá pořad Staré poledne na Radiu 1, kde pouští dříve zakázanou a dnes už zapomenutou muziku

„Ona to totiž žádná sranda nebyla. A StB byla všechno, jenom ne parta blbců. Oni moc dobře věděli, co dělají,“ říká Tomáš Vydra. V pouhých třinácti letech se v roce 1973 spolu se svými rodiči ocitnul na půl roku ve vyšetřovací vazbě poté, co je přesvědčil k návratu z emigrace. Ačkoli to na dlouhou dobu zkomplikovalo jeho vztah s otcem, nemyslel si, že udělali chybu. „Bylo důležité se sem vrátit a maličko, byť neznatelně, bojovat proti té nesvobodě.“

 

Při heydrichiádě babička unikla jen o vlásek

Tomáš Vydra se narodil 23. února 1960 v Praze. Málem by k tomu ani nemuselo dojít, protože jeho babička Ludmila Vydrová pocházela z rodiny Novákových, popravených za ukrývání Jana Kubiše, jednoho z atentátníků na Reinharda Heydricha. „Její bratr, Václav Novák, to byl sokol, který s celou rodinou pomáhali parašutistům a bohužel zemřeli v Mauthausenu. To, že se moje babička nestala součástí toho transportu, je takovej docela zajímavej zázrak a je to dílem statečnosti místního četníka,“ vypráví pamětník. Ludmila Nováková byla už v tu dobu provdaná a se svým manželem Emilem Vydrou často jezdila do rodných Nebužel. „Právě když přišlo gestapo zatýkat, tak za tím četníkem přišli a chtěli vědět, kdo všechno patří k rodině Nováků. A on tu moji babičku a mého dědu zatajil. Což bylo obrovský hrdinství, protože nikdy nemohl vědět, kdo to udá.“ V rodinné historii se bohužel jméno zachránce nedochovalo, takže pamětník dodnes neví, komu vděčili jeho předci za život.  

 

Hned po okupaci jsme odjeli do Ghany

Pamětníkův otec Emil Vydra byl strojní inženýr se specializací na velké dieselové agregáty a jako expert montoval naftové motory do přehrad například v Iráku a Íránu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se mu hned v září 1968 podařilo s rodinou přes PZO Polytechnu vycestovat do Ghany, kde měl vyučovat na Technické univerzitě v Kumasi. Kontrakt platil do poloviny roku 1972, kvůli školou povinnému synovi měli po dvou letech přiletět do Československa na přezkoušení. Takže zatímco Tomášovi spolužáci prožívali začátek normalizace, jemu se v osmi letech otevřel úplně jiný svět. Ghana, čerstvě zbavená prosocialistického režimu, se totiž orientovala na Západ a nabízela možnosti, o kterých se Tomášovi doma ani nesnilo. „V Africe jsem začal poslouchat Beatles a Rolling Stones, protože to tam ty lidi měli,“ dává příklad pamětník.

Několikaletý pobyt v Ghaně malého Tomáše zásadně ovlivnil a v budoucnu mu po návratu do nedemokratického Československa umožnil věci vidět jasně a kriticky. „Otec tam učil na univerzitě a tím jim nesmírně pomáhal. Oni byli rádi a strašně moc se to chtěli naučit, aby byli taky platní a tu společnost povznášeli. Protože viděli, že jsou trošku pozadu oproti západnímu světu, a strašně moc to chtěli povznášet. Pak když jsme přijeli sem, tady taková ta šedivost, jak lidi byli zašlapaní, už nikdo nechtěl nic dělat pro nikoho. Ta morální devastace toho národa tady mě nejvíc překvapila a myslím, že to dlouho trvalo, než se to zlepšilo.“

 

Škorpioni, hadi, pavouci a skvělí kámoši

Bydleli ve městě Kumasi, kde Tomáš jako jediné bělošské dítě chodil do místní školy, která patřila k univerzitě. Na tehdejší kamarády rád vzpomíná: „Když si to zpětně promítnu, vůbec nechápu, jak jsem to přežil. Kam my jsme všude vlezli, co jsme všechno dělali… Tam nebylo úplně bezpečno. Škorpioni, hadi, pavouci – bylo to docela zajímavý.“ Z ambasády je měli kontrolovat jednou za měsíc, v praxi to ale vypadalo jinak. „Bylo to daleko, tak se jim nechtělo a jezdili jednou za dva měsíce nás kontrolovat, jestli neděláme nějakou protistátní činnost. Nevím, jak si to představovali, uprostřed Afriky to prostě nešlo,“ směje se pamětník.

 

Chtěl jsem se vrátit dřív, než děda umře

Po dvou letech přijeli Vydrovi do Československa na synovo přezkoušení ve škole a narazili tu na tvrdou normalizaci. Dokonce hrozilo, že už jim opětovný návrat do Ghany ani nepovolí. „Shodou okolností měla ale tehdy Ghana nějaké lepší vztahy s Československem, tak nás pustili zase zpátky. Být to do jiné země, tak jsme neodjeli. A oba moji dědečkové stáli v obýváku a říkali otci, ať ho v žádném případě nenapadne se sem zase vracet,“ vzpomíná Tomáš Vydra na moment, když za dveřmi odposlouchával hovor dospělých.

Když v březnu 1973 vypršela Vydrovým platnost výjezdních doložek, otec se opravdu rozhodl zůstat v emigraci a sehnal si místo v Amsterdamu, ve firmě Werkspoor. Nepočítal však s odporem svého syna. „Táta nehodlal existovat v té nesvobodě, která tady vládla, a nechtěl se vrátit. Problém byl, že já jsem se vrátit chtěl, protože tady byli babička a dědeček z máminy i otcovy strany a já jsem je měl hrozně rád,“ vypráví pamětník. Matčinu otci bylo téměř devadesát let a navíc hrozilo, že s babičkou přijdou o dům, který vlastnili napůl s Emilem a Vlastou Vydrovými. Ti byli totiž v nepřítomnosti odsouzeni za trestný čin opuštění republiky k propadnutí veškerého majetku.

„Vypadalo to, že babičku a dědu vystěhujou. To ještě víc posílilo moji touhu se vrátit a toho dědu vidět, než umře,“ vzpomíná Tomáš Vydra na to, jak otce nakonec po dlouhých bojích přemluvil k návratu. Kvůli tomu, co následovalo po příletu do Československa, však zastihnul dědečka naživu doslova už jen pár dní.

 

Rodiče vyslýchali, já byl zavřený

Sebrali je hned na letišti, rozdělili do dvou aut a odvezli do vyšetřovací vazby. Pamětník se tak v pouhých třinácti letech ocitl za mřížemi. Některé vzpomínky mu zůstaly ostré, jiné se rozplynuly a zůstala po nich jen hořká pachuť: „Místnost, kde byly tři kovové postele, mříže na oknech, malé umyvadlo, taková toaleta a to bylo všechno. Pak odvedli mámu a z kufrů mohla přinést kartáčky, náhradní oblečení a ručníky. Zbytek tam musel zůstat. Takže jsme kufry neměli a byli jsme tady zavření. Moje rodiče postupně odváděli na různé výslechy, každého jinam. Vždycky jsem koukal z okna, kam je vedou, mámu doprava a otce obvykle naložili do auta a někam ho odvezli. Když se vrátili, byli přepadlí a máma celé noci brečela.“

Protože pamětníkovi v tu dobu ještě nebylo patnáct let, k výslechům nemusel a navíc mu milostivě dovolili pohybovat se volně po chodbě. Ta však stejně končila mřížemi a za ně ho už hlídač nepustil. Tomáš tehdy našel jediný způsob, jak přežít nesnesitelný pocit nesvobody a pohled na zničené rodiče: stal se z něho rebel. „Začal jsem je provokovat. Požádal jsem o učebnici ruštiny a na té chodbě jsem se učil rusky. Mně to přišlo báječný. Já nevím, jestli se jim to líbilo, pořád se na mě tak dívali a brali si tu knížku. Nicméně já jsem v tom rebelství pokračoval poměrně dlouhou dobu.“

Ve vyšetřovací vazbě nakonec Vydrovi strávili půl roku. Podle dochovaných archivních materiálů StB přiletěli 24. června 1973[1] a na svobodu se dostali den před Štědrým dnem. Dědeček, kvůli kterému se pamětník chtěl vrátit domů, zemřel čtyři dny nato.

 

Otce návrat úplně zlomil

Dům rodině sice zůstal, protože se na trestný čin Vydrových vztahovala Husákova amnestie z kraje roku 1973, rodiče se ale už nemohli vrátit do předchozího zaměstnání. Emila Vydru ztráta kariéry a návrat do socialistického Československa úplně zlomily. Jak pamětník vzpomíná, z otce se stal jiný člověk: „Zbytek života už byl takovej neveselej. Pracoval v podniku ZEZ, kde generálním ředitelem byl soudruh Kapek, což byl bratr toho politika Kapka. Otec tam dělal zlepšovací návrhy a vymýšlel různé stroje a pod všechny ty vynálezy se podepisoval pan generální ředitel. Můj otec tam nikdy podepsaný nebyl. Byl dokonce tak strašně zahořklý z toho, co se mu stalo a že já jsem ho donutil se vrátit, že po revoluci v roce 1990 měl několik nabídek – jít na ministerstvo průmyslu, tu firmu převzít jako generální ředitel – a on všechno odmítl, a jakmile to bylo možné, odešel do důchodu a o svém minulém životě odmítal mluvit.“

 

Neustále jsem rebeloval

Tomáš nemohl jít na gymnázium ani na střední školu, a skončil proto na učilišti. „Šikana, tělesné tresty – měl jsem co dělat, abych přežil,“ konstatuje. Ačkoli se mu později podařilo dostat se na Střední zemědělskou školu v Brandýse nad Labem, pocit nesvobody a potřeba projevovat nesouhlas v něm stále jen sílily. „Rebelství mě nikdy neopustilo. I ve škole, kde jsem věděl, že se za mě spousta lidí postavila, tak jsem stejně neustále rebeloval. Neučil jsem se, zásadně jsem žádné příkazy nevykonával a neustále jsem něco bojkotoval. Ze všeho, i ze spartakiády, mě vyřadili, protože jsem tam při tom nácviku jen stál a vůbec jsem se nehýbal,“ směje se pamětník. Formy protestu u něj někdy nabývaly překvapivých forem: chodil do kostela na mše a koncerty duchovní hudby, recitoval na svazáckých vystoupeních, ačkoli ho do SSM nikdy nevzali, a na maturitu se schválně naučil tak, že měl dostat samé jedničky. Především ale od čtrnácti let chodil na ilegální nedělní burzy, kde vyměňoval a kupoval desky.

„To, že můžu poslouchat muziku, kterou poslouchají moji vrstevníci na Západě, mi přišlo jako určitá forma svobody,“ říká pamětník, který pásky, kazety a desky začal sbírat už v Ghaně. „Začal jsem chodit na burzy. Což bylo fajn, protože čas od času tam vlítli policajti, všechny nás zmlátili, všechno nám sebrali, ale burzy byly pořád, každou neděli. To byl úplný zázrak, že v sedmdesátých letech se pořádaly nelegální burzy, kde si lidi vyměňovali, kupovali a prodávali desky západních interpretů. Vždycky když to někde rozehnali, tak se to přestěhovalo jinam. Nebyly mobily, nebyl internet, nebylo nic, a stejně jsme všichni najednou věděli, kam máme jít.“

 

Díky tenisu jsem byl s Václavem Havlem na Letné

Láska k muzice držela Tomáše Vydru nad vodou společně s tenisem, který se naučil hrát od matky a který byl důvodem, proč nenavázal víc kontaktů s undergroundem. „Tenis jsem bral vážně. A sport, i trochu vrcholový, se s undergroundem úplně neslučuje. Nemůžete jít večer na koncert, hulit a chlastat do dvou do rána, řešit a vymýšlet způsoby, jak bojovat dál, a v osm být svěží na tréninku. To prostě nejde,“ říká se smíchem pamětník. „Takže kvůli sportu jsem se k undergroundu nedostal. Bojoval jsem si tak sám s tou svojí rebelií.“ Na vojnu naštěstí díky modré knížce nemusel. „Představa, že mě nějakej zelenej mozek bude šikanovat – to já bych nezvládnul. Mě by zastřelili, protože bych to neplnil,“ dodává pamětník s nadsázkou sobě vlastní.

Tomáš Vydra nakonec ještě večerně vystudoval trenérství na FTVS a začal se živit jako tenisový trenér, nejprve v tenisovém klubu na Štvanici. V roce 1985 se ho StB snažila získat pro případnou spolupráci; pamětník si vybavuje pár jízd autem, při kterých se ho vyptávali a on dělal nechápavého. Pak ho prý nechali na pokoji.[2]

Jako trenér Sparty se Tomáš Vydra v listopadu 1989 dostal přímo do zákulisí manifestací na Letné. „S dalšími kamarády jsme tu Spartu odemkli, aby se Václav Havel a spousta těch lidí okolo dostali dovnitř a mohli jít na ten ochoz. Uvařili jsme jim kafe a oni měli šanci si sednout a domluvit se, říct si, co a jak, protože ve všem byl hrozný chaos. To bylo 25. a 26. listopadu, u toho jsem byl velmi blízko,“ vzpomíná Tomáš Vydra. „Podle mě ze začátku nikdo netušil, co se děje, co se stane. Někdo se bál, někdo se bál míň, někdo byl odvážnější. Teprve potom, co proběhly ty dvě akce 25. a 26. listopadu na Letné, získali lidi odvahu a víru, že se něco stane, že nějaká změna bude. Do té doby jsme nevěděli a mnozí měli strach. Ono to nebylo tak lehký,“ dodává pamětník. Zdaleka nebyl jediným sportovcem, který pomáhal s revolucí. „Byla tam spousta lidí ze sportovců, kteří pomáhali, vozili auty, dělali ochranku… Spousta tehdejších sportovců pomáhala.“

 

Zůstal jsem rebelem i po revoluci

„Když začala revoluce v Praze, tak to byla atmosféra, jako když se vyhraje mistrovství světa v hokeji. Všichni najednou byli fajn, všichni najednou byli kámoši a všichni si hned začali pomáhat. To bylo super, to bylo hezký,“ vzpomíná Tomáš Vydra, který se tehdy konečně dočkal konce té šedé, ve strachu přežívající společnosti. „A je vždycky škoda, že ta atmosféra zmizí,“ dodává trochu posmutněle.

Na začátku devadesátých let začal vysílat pořad Staré poledne, kde už třicet let pouští posluchačům kapely a interprety, kteří byli za bývalého režimu zakázaní, ale dnes už o nich nikdo neví. „Radio 1 je velmi blízké mému rebelskému srdci. Je to určitá forma dělání věcí úplně jinak, než si to ti ostatní představují.“ Rebelovat se podle jeho slov musí neustále. „Pokud nebudeme držet politiky v ostražitosti, budou si dělat, co budou chtít. Dobrovolná kázeň jako předpoklad svobody je už forma nesvobody,“ soudí pamětník.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[2] Svazek StB, v němž byl pamětník veden jako kandidát tajné spolupráce pod krycím jménem Emil, byl v roce 1986 zničen.