Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Votrubcová (* 1923  †︎ 2024)

• narodila se 26. srpna 1923 v Plzni krejčovskému mistru Rudolfu Peckovi a dámské krejčové Anně Peckové

• roku 1941 ukončila odbornou pokračovací školu pro učednice a učně ženských živností oděvnických a složila tovaryšskou krejčovskou zkoušku

• od prosince roku 1942 byla v rámci konskripce (odvodů celých ročníků 1921–1924) totálně nasazena v textilním provozu německé společnosti Bosch Bamberg ve fabrikách Spinnerei a Opus GmbH

• kolem 10. dubna 1945 se skupinou dalších osob z nucené práce utekla zpět do vlasti a do konce války se ukrývala v obci Nedanice

• 26. února 1949 se vdala za Jaromíra Votrubce, obchodníka s filatelií a ekonoma, se kterým měla syny Jaromíra (1951) a Lubomíra (1957)

• od roku 1963 do roku 1978, tedy až do důchodu, působila jako lektorka kurzů šití v Parku kultury a oddechu Plzeň

• pamětnice většinu života prožila v Plzni na Klatovské třídě, odkud se v květnu 2019 přestěhovala do Domova sv. Alžběty v Plzni na Slovanech

• zemřela 4. října roku 2024

Irena Votrubcová (rozená Pecková) se narodila před 100 lety v Plzni a prožila zde většinu života. Po rodičích získala již v mládí lásku ke krejčovskému řemeslu, ve kterém se vyučila. Následnou praxí v rodinném krejčovství získala i jistou zručnost. To vše jí velmi pomohlo roku 1942, kdy byla totálně nasazena do Německa, kde pracovala v textilních továrnách zbrojařského koncernu Bosch Bamberg. Měsíc před koncem války, v době masivních spojeneckých náletů, se jí podařilo z totálního nasazení za dramatických okolností utéct.

Otec Ireny Vortubcové strávil devět let v armádě

Irena Vortubcová (roz. Pecková) se narodila 26. srpna 1923 v Plzni, kde s rodiči Rudolfem Peckou (nar. 1890) a Annou Peckovou (nar. 1896) žili v Úslavské ulici č. 10, v bytě po rodině cestovatele Miroslava Zikmunda, který na této adrese v dětství často pobýval. Následně, když se stěhovali, „tak to bylo vždy v rámci dané lokality za rohem – byly to ulice Úslavská, Barrandova a Koterovská blízko hlavního vlakového nádraží,“ vzpomíná pamětnice na život v Plzni před sto lety.

Otec pamětnice Rudolf Pecka strávil celkem devět let v armádě – čtyři roky v rámci branné služby v rakousko-uherské armádě, pak plynule navázal čtyřmi léty služby v době první světové války, kde zajišťoval zásobování. V létě roku 1914, tedy v době mobilizace, byly v prezenční službě nadále ponechávány ročníky 1890–1893, což se dotklo i jeho. Po konci Velké války strávil ještě necelý rok jako dobrovolník na Slovensku v československo-maďarském válečném konfliktu. Domů z vojny se vrátil až roku 1919.

Jak pamětnice popisuje, po válce měl Rudolf Pecka potíže najít si zaměstnání, protože vypadl z praxe a s léty v armádě ztratil svou krejčovskou odbornost. V té době se tedy začal živit jako živnostník a otevřel si krejčovský salon v plzeňské Barrandově ulici. „Musel se snažit, aby se prosadil a uživil rodinu. Vzal bratrovi sako, rozpáral ho a učil se znovu šít. Maminka, jak v té době bylo běžné, byla v domácnosti, kde si přivydělávala také šitím,“ vypráví pamětnice. V únoru 1927 se do rodiny k tehdy čtyřleté Irence narodil malý Miloš, o kterém pamětnice říká, že byl výjimečně hezký. „Později za mnou pořád chodily kamarádky, abych jim ho namluvila. Dokonce mě prosily. Vypadal jako nějaký filmový herec. Jenže jeho to vůbec nezajímalo,“ směje se Irena Votrubcová.

Matka byla švadlena a otec dámský krejčí, mladá Irena šla v jejich stopách

Když byla Irena Pecková (nyní Votrubcová) malá, byli vcelku chudí. Její maminka byla prostřední ze tří dětí. Otec byl nejstarší z osmi dětí (pěti chlapců a tří děvčat). V mládí chtěl kvůli nedostatku pracovních příležitostí emigrovat do Ameriky, ale osud rozhodl jinak, a nakonec zůstal ve vlasti, protože se seznámil s maminkou pamětnice. Ta o svých rodičích, i ve svých nynějších 100 letech, často s láskou hovoří. „Měla jsem moc hodnou maminku. Nejhezčí vzpomínku na ni mám, když jsme jako děti seděli s bratrem na malých židličkách u stolu a ona nás hladila po hlavě. Na to nikdy nezapomenu,“ vzpomíná s dojetím na dětství a dodává, že s rodinou drží spolu i teď, ve stáří.

Rodiče pamětnici ovlivnili i tím, že ji přivedli ke krejčovské profesi a šití, které se stalo její celoživotní pracovní náplní i koníčkem. „Maminka byla švadlena a otec krejčí, oba šili doma a měli už za první republiky dámský krejčovský salon v Plzni. Bohužel, v té době jim hodně lidí neplatilo. Maminka mi vždycky říkávala, že to bylo tolik, že bychom za to měly obě krásné kožichy,“ popisuje pamětnice těžkou ekonomickou situaci domácnosti v 30. letech 20. století a dodává: „V té době se dělo běžně jak to, že lidé zakázku nezaplatili, tak to, že si oblečení nechali ušít, a pak ho přeprodávali pod značkou nějakého nóbl krejčího za velké sumy peněz. Lidé byli vychytralí.“

V únoru roku 1941 pamětnice dokončila Odbornou pokračovací školu pro učednice a učně ženských živností oděvnických v Plzni U Hamburku, později v témže roce složila tovaryšskou krejčovskou zkoušku a absolvovala odbornou krejčovskou praxi v salónu jejích rodičů v plzeňské Barrandově ulici. Tamtéž po konci druhé světové války složila mistrovskou krejčovskou zkoušku, která ji např. opravňovala založit si vlastní živnost.

Idylické období totálního nasazení ve fabrikách Bosch Bamberg

Město Bamberk v Bavorsku, kde Irena Votrubcová strávila tři roky jako totálně nasazená, sama popisuje jako krásné, se starými domy a malebným středověkým centrem. Říkali tomu tam prý „druhá Praha“. V rámci nucené práce pro Říši zde byla pamětnice postupně zaměstnána ve dvou továrnách koncernu Bosch na pracovištích, kde se předly nitě a tkaly látky pro německý válečný průmysl. Od 19. prosince 1942 pracovala ve fabrice Spinnerei, následně od 22. května 1944 do 10. dubna 1945 byla přeřazena do provozu Opus GmbH.

Do Německa odjížděla začátkem prosince roku 1942, ve věku 19 let, sama, bez známých. Na nádraží ji doprovázela rodina, a jak sama vypráví, všichni plakali a měli o ni strach. „Posadili nás s několika dalšími dívkami, které jsem neznala, do vlaku a čekaly jsme. Trvalo to celé dost dlouho, vůbec nám neřekli, kam pojedeme a co nás čeká. Přesedali jsme v Norimberku, a ani tam nám nic neřekli. Po příjezdu na místo jsme chvíli nevěděli, kde jsme vystoupili. Dál si nic negativního nepamatuji, měli jsme ubytování, chodili jsme do práce do továrny a po práci ven. Všichni nás přijali dobře.“

Vztahy na pracovišti a chování Němců popisuje pamětnice (v rámci celkového kontextu totálně nasazených zahraničních pracovníků) jako bezproblémové až idylické. Dle jejího vyprávění byl vedoucí na jejich pracovišti vysoký hodný člověk, který byl milý, někdy ji dokonce pohladil při práci po hlavě. Bez obtíží v místě strávila přes tři roky a její nadřízení na konci války nechtěli, aby šla zpět do Čech, nabízeli jí pracovní místo a byt. Sama pamětnice si ale uvědomuje, že měla v rámci válečného dění velké štěstí. Z totálního nasazení si nepamatuje žádnou hrubost a (kromě velkého stesku po domově) nepopisuje žádné negativní zkušenosti. Naopak na pobyt vzpomíná jako na nejkrásnější období života.

Nucená práce pro Říši skýtala různorodé pracovní pozice, zařazení, zacházení a podmínky. Jednalo se v podstatě o rozmanité spektrum prací – s „normálními podmínkami“, obvyklými pro práci v továrnách té doby, jak je zažila pamětnice, na straně jedné; a s koncentračními a pracovními tábory na straně druhé. Velkou roli v pracovním zařazení hrála individuální historie osoby, vzdělání, původ, pohlaví, lokalita apod. Konkrétně paní Irena Votrubcová (v té době Pecková) se do provozů továren Bosch Bamberg dostala v rámci konskripce – tedy odvodu celých ročníků 1921 až 1924 na práci do Říše. Pamětnice byla v té době čerstvě vyučená švadlena s praxí, měla tedy v rámci německého válečného průmyslu možnost odborného uplatnění, což pro ni byla značná výhoda. Zažívala proto specifické podmínky, které rozhodně nebyly normou pro každého totálně nasazeného té doby. Sama se tomu dnes směje a říká: „Mrchy mají štěstí... a já ho měla.“

Váleční zajatci, západní cizinci a první lásky

Takové štěstí jako pamětnice neměli například její kolegové z Bosche, kteří byli totálně nasazeni v podzemní části téže továrny a kteří byli nuceni pracovat za nesrovnatelně horších podmínek. „Tak jako to platilo pro celý německý průmysl, i zde byli zaměstnanci odvolaní ze zaměstnání do armády nahrazeni nuceně nasazenými dělníky z okupovaných území, z nichž někteří byli nuceni žít a pracovat v opravdu nelidských podmínkách,“ přiznává bez většího rozvádění na svých webových stránkách sama společnost Bosch. Tyto pracovníky – válečné zajatce – pamětnice často vídala, když se jejich směny střídaly v jídelně. „Nesměli jsme s nimi mluvit a nesměl být žádný kontakt. Pamatuji se ale, že se mi čas od času některému z nich podařilo tajně podstrčit třeba jablko nebo chleba. Oni toho zase tolik nedostávali. Vesměs se jednalo o Poláky, Francouze, Holanďany a Italy. O podzemní části továrny i těžké práci tam jsme věděli všichni. Nebylo to tajné. Já tam ale nebyla,“ rozvádí okolnosti paní Votrubcová.

Totálně nasazení Češi a Češky měli mezi zahraničními pracovníky specifické postavení. To dokládá ve svém textu o tomto fenoménu i německý historik Tobias Weger: „Čeští nuceně nasazení dělníci si obecně uvědomovali, že mají oproti Polákům nebo tzv. východním dělníkům určité výhody. A sice relativní volnost pohybu, možný styk s jinými skupinami cizinců i s Němci, stejně jako možnosti soukromého nebo organizovaného trávení volného času. Přesto je ale popisováno i jejich odbojné chování, úspěšné i neúspěšné pokusy o útěky, ilegální cesty domů, tresty a sankce.“[1] Podobně o svém pobytu v Bamberku hovoří i pamětnice a dokládá své vyprávění množstvím dobových fotografií, korespondence a dokumentů.

Bydlela v historickém centru města, ve dvoupokojovém bytě na adrese Schweinfurter Straße 43, spolu se dvěma Češkami, které v místě poznala – Helou a Jarkou. Odpolední vycházky po městě, styky s přáteli, návštěvy divadel nebo tančíren po práci byly běžnou součástí trávení volného času, stejně tak např. cesty za kulturou do Norimberku a výlety po okolí. Pamětnice popisuje, že „vše bylo naprosto normální, tedy dokud se dalo jezdit vlakem. Později ke konci války, když Němci zakázali cizincům používat vlaky, tak se to trochu přiostřilo a nikam se moc vyrážet nedalo. S ostatními v Bamberku jsme se ale vídali dál.“ Mimo dalších krajanů, se kterými byla v denním osobním i pracovním kontaktu, se mladá Irena stýkala s Holanďany, Francouzi, Angličany, Belgičany i místními Němci. „Všichni jsme spolu mluvili německy. Já anglicky ani jinou řečí mluvit neuměla, oni také nerozuměli, hotový Babylon. Ale na němčině jsme se museli shodnout všichni. Tou se prostě mluvilo,“ vypráví.

Stejně jako v totálním nasazení vznikala nová přátelství, doba byla bohatá i na romantické vztahy. Pamětnice vzpomíná na tři západní mladíky, kteří se jí v té době dvořili. (Prý byla nejhezčí děvče z továrny.) Jedním z jejích nápadníků byl Belgičan Hank, který ji na památku na jejich setkání kresbou vypodobnil a obraz jí věnoval. Pamětnice ho opatrovala celý život. Dalším z mladíků, který se do ní zamiloval, byl syn ředitele závodu, kde pracovala – Hanzi. V cestě jim ale stál jejich národnostní rozdíl a jeho přesvědčení, že by ho pamětnice jakožto Němce nechtěla. „On už také později nosil ten jejich německý kroj. Pamatuji se, to bylo, když jsem z Bamberku odcházela, že jsme se potkali na mostě. A on byl tak smutný. Tak strašně smutně se díval. To se mi zapsalo do paměti,“ vypráví Irena Votrubcová. Nejvýraznější roli v té době v jejím příběhu sehrál Pařížan Maurice David. S ním pamětnice prožila skutečnou první velkou lásku se vším všudy, které se ale postavil do cesty konec druhé světové války.

Útěk z bombardovaného Německa do bombardované Plzně

Irena Votrubcová (v té době Pecková) z totálního nasazení utekla zpátky do vlasti ještě před koncem války. I když historické centrum města Bamberk nikdy vybombardováno nebylo, spojenecké útoky na přilehlé fabriky a provozy koncernu Bosch byly čím dál častější. „Jednou bombardovali, my jsme byli schovaní v krytu a Maurice nikde. Byl zrovna pryč, a tak honem, honem chvátal za námi. Běhal po městě a hledal mě, aby nás varoval před náletem a aby se schoval s námi. (…) Jak začala ta bombardování, už jsem tam být nechtěla. Chtěla jsem prostě domů za rodiči a k mamince,“ vypráví pamětnice svoje zážitky ze zimy a jara roku 1944/1945. Houstnoucí atmosféra blížícího se konce války, obavy o život, stesk po domově, všeobecný strach a nejistota pamětnici přinutily konat. Místo, kde jí bylo nabízeno zázemí a zaměstnání i po skončení válečného konfliktu, opustila.

Bylo to několik dní před oficiálním propouštěním nuceně nasazených z továrny. (V pracovní knížce pamětnice je uvedeno datum ukončení práce 10. dubna 1945.) Se skupinou dalších osob se vydali na cestu k Norimberku a následně zpět do vlasti podél trati Norimberk–Plzeň (v té době hojně napadané „kotláři“). Cestou domů se pamětnice bohužel stala jednou z přímých účastnic vybombardování sklepního krytu, kde se schovávaly desítky osob. Bomba, naštěstí pro pamětnici, dopadla na druhou polovinu podzemní místnosti a ona tragédii přežila. V troskách sklepa však polovina lidí tragicky zahynula. Sama pamětnice se hovoru o tomto traumatickém zážitku vyhýbá, ale pro celistvost příběhu ji pro Paměť národa doplnila její snacha Irena.

Po náročné cestě z Bamberku do Plzně, na které ji až domů doprovázel její francouzský přítel Maurice, se konečně shledala s rodiči. Takto ukončení životní etapy totálního nasazení sama popisuje: „Byli jsme tak šťastní, že jsme se v pořádku po letech odloučení setkali, že jsme ho ani nepozvali dál. Doprovodil mě až ke dveřím, tam jsem padla rodičům do náruče, zavřeli jsme a už mě nic nezajímalo. Byla jsem jenom ráda, že jsem zase doma u maminky. Až pak mi to došlo, ale bylo už pozdě. Odjel asi do Paříže, nebo nevím kam. Už jsme nikdy nebyli v kontaktu, i když mi nejprve nabízel, abych odjela s ním. Byla jsem asi hloupá, ale chtěla jsem prostě domů.“

Ukončení pracovního poměru ve firmě Bosch útěkem nebylo z dnešního pohledu Ireny Votrubcové zrovna strategické. „Jeden dva dni jsme mohli ještě počkat. Byli jsme hloupí. Ti, co chvíli zůstali, tak si mohli vzít výplatu. I své věci si vzali. My jsme holt chvátali, tak jsme to tam nechali všechno,“ popisuje pamětnice okolnosti a líčí také obavy rodičů o to, aby ji Němci na území Plzně nenašli a nezavřeli. Několik dní po jejím návratu ji tedy poslali k pratetě do vesničky Nedanice poblíž Švihova, kde měla přečkat kritickou dobu. Díky tomuto kroku se vyhnula opakovanému ohrožení života z bombardování, kterému by byla vystavena, kdyby zůstala v Plzni v jejich bytě u nádraží. Zásadní velký nálet na vlakové hlavní nádraží tedy pozorovaly s kamarádkou při draní peří ze vzdálenosti více než 30 kilometrů. U tety, v bezpečí venkova, zůstala až do skončení války.

Celoživotní lektorkou kurzů šití

Po konci druhé světové války se pamětnice živila jako švadlena a v roce 1946 složila mistrovskou zkoušku s praxí v krejčovském salonu jejích rodičů. Podle její snachy Ireny Votrubcové „babička“ vždycky říkala, že nejkrásnější léta prožila po válce. „Opakovaně vyprávěla, jaká euforie ve společnosti byla po osvobození Plzně Američany v roce 1945. Kolik se pořádalo plesů, maškarních bálů, jak si tuto dobu užívala. Díky tomu, že si šaty uměla ušít, případně přešít, tak i v době nedostatku látek byla všude za hvězdu. Bohužel všechno toto nadšení z osvobození skončilo po roce 1948,“ vypráví snacha pamětnice.

Když jí bylo 23 let, seznámila se se svým pozdějším manželem Jaromírem Votrubcem, který o ni údajně velmi usiloval. Svatbu měli v únoru roku 1949 a později v padesátých letech se jim narodili dva synové – Lubomír (1957) a starší syn Jaromír (1951), který tragicky zahynul, když mu bylo 21 let (nešťastnou náhodou se otrávil svítiplynem).

Při otázce na její celoživotní profesní krejčovskou dráhu pamětnice v rozhovoru pro Paměť národa popisuje, že zažívala obdobnou platební nespolehlivost zákazníků, jakou zakoušeli její rodiče před válkou. V roce 1963 tak získala na doporučení své známé, která jí to domluvila na národním výboru, práci jako učitelka šití. Až do roku 1978, tedy svého odchodu do důchodu, se oficiálně živila jako lektorka kurzů šití v Parku kultury a oddechu Plzeň a finančně rodině přilepšovala občasnými domácími přivýdělky (úpravou oblečení, šitím na zakázku apod.).

Irena Votrubcová v době vzniku tohoto článku (v roce 2024) žila v Domově sv. Alžběty v Plzni na Slovanech. Syn Lubomír a snacha Irena s dětmi a vnoučaty pamětnici pravidelně navštěvovali. Ona sama si stále udržovala pozitivní myšlení, samostatnost i životní nadhled, často se účastnila společných akcí s dalšími klienty.

Na vzniku tohoto článku se podílely paní Eva Vyškovská a paní Irena Votrubcová, za což jim autorka děkuje.

 

[1] „Totaleinsatz“. Zwangsarbeit in Berlin 1943–1945. Tschechische Zeitzeuglnnen erinnern sich. Briefdokumentation der Projektgruppe „Vergessene Lager – vergessene Opfer / Zwangsarbeiterinnen in Berlin 1939–1945“. Berliner Geschichtswerkstatt e.V., Berlin 1998, S. 69.

(„Totální nasazení“. Nucená práce v Berlíně 1943–1945. Čeští současní pamětníci vzpomínají. Dopisní dokumentace projektové skupiny „Zapomenuté tábory – zapomenuté oběti / Nuceně nasazení v Berlíně 1939–1945“. Berliner Geschichtswerkstatt e.V., Berlin 1998, s. 69.