Irena Votrubcová

„Byl konec války a my jsme [z Bamberka] utekli ještě dřív než skončila. Mohli jsme ještě počkat jeden dva dni, ale byli jsme hloupí. Ti, co tam zůstali, tak si ještě vzali výplatu a já nevím, co všechno si vzali. A my jsme chvátali domů, no, tak jsme tam toho hodně nechali. Chtěli jsme prostě domů. No, a teď rodiče měli strach, aby mě ještě nezavřeli. Tak prý, abych šla do Nedanic. Tam jsem chodívala jako malá holka. Babička mi zemřela, když mi bylo asi půl roku nebo rok, a tam žila babičky sestra, která byla moc hodná, a vzala mě k sobě. Když jsem tam pobývala, tak se tam se mnou skamarádila nějaká Zdeňka. Když tady bombardovali nádraží, tak jsme byly spolu s tou Zdeňkou a koukaly jsme, myslím že při draní peří, jak padají bomby na plzeňské nádraží. To bylo vidět, víte? I na tu dálku to bylo vidět.“ – “I slyšet?“ – „Ne, to bylo zase daleko. To bylo daleko.“

„Za války jsem byla totálně nasazená v Německu, v Bamberku. Bylo to krásné město, lidé tam byli opravdu hodní. Dokonce nechtěli, abych šla zase zpátky do Čech. Já jsem jim tam prostě šila, a jak říkám, dobře jsem s nimi vycházela. Šila jsem jim, opravovala oblečení, záleželo na tom, co potřebovali. Nepamatuji si, že by na mě někdo byl hrubý nebo se někdo choval ošklivě.“