„Nejprve jsem šila, ale spousta lidí vám nezaplatilo. Nechali si ušít, odešli a nezaplatili. Právě potom jsem toho nechala s tím, že budu dělat lektorku. Tenkrát mi to zrovna jedni zase udělali a byla u nás teta Wolfů. Ona to nebyla teta, ale říkali jsme jí teto. A ona hned řekla: ‚Víš, co? Půjdeme a budeš učit šít!‘ A tak jsme spolu hned šly na národní výbor. A oni se mě zeptali na takovou blbou otázku: ‚Prý, jestli umím šít i na děti.‘ Mně to připadalo pitomé, ale řekla jsem, že to umím. Takže mě vzali a pak už jsem učila lidi šít. Ono to bylo pod národním výborem.“
„Byl konec války a my jsme [z Bamberka] utekli ještě dřív než skončila. Mohli jsme ještě počkat jeden dva dni, ale byli jsme hloupí. Ti, co tam zůstali, tak si ještě vzali výplatu a já nevím, co všechno si vzali. A my jsme chvátali domů, no, tak jsme tam toho hodně nechali. Chtěli jsme prostě domů. No, a teď rodiče měli strach, aby mě ještě nezavřeli. Tak prý, abych šla do Nedanic. Tam jsem chodívala jako malá holka. Babička mi zemřela, když mi bylo asi půl roku nebo rok, a tam žila babičky sestra, která byla moc hodná, a vzala mě k sobě. Když jsem tam pobývala, tak se tam se mnou skamarádila nějaká Zdeňka. Když tady bombardovali nádraží, tak jsme byly spolu s tou Zdeňkou a koukaly jsme, myslím že při draní peří, jak padají bomby na plzeňské nádraží. To bylo vidět, víte? I na tu dálku to bylo vidět.“ – “I slyšet?“ – „Ne, to bylo zase daleko. To bylo daleko.“
„Za války jsem byla totálně nasazená v Německu, v Bamberku. Bylo to krásné město, lidé tam byli opravdu hodní. Dokonce nechtěli, abych šla zase zpátky do Čech. Já jsem jim tam prostě šila, a jak říkám, dobře jsem s nimi vycházela. Šila jsem jim, opravovala oblečení, záleželo na tom, co potřebovali. Nepamatuji si, že by na mě někdo byl hrubý nebo se někdo choval ošklivě.“
Irena Votrubcová pochází z Plzně, kde se 26. srpna 1923 narodila rodičům Anně a Rudolfovi Peckovým, kteří byli majiteli dámského krejčovství v Barrandově ulici. Mladá Irena se rozhodla profesně kráčet v jejich stopách a vyučila se také dámskou krejčovou. Její odbornost, zručnost a praxe z rodiny jí v mládí velmi pomohly, když byla (v rámci hromadných odvodů ročníků 1921 až 1924) totálně nasazena do textilního provozu koncernu Bosch v německém Bamberku. Pracovala za dobrých podmínek a na dobu totálního nasazení vzpomíná ráda. Z Bamberku utekla, spolu se skupinou dalších osob, asi měsíc před koncem války, když začala masivní spojenecká bombardování. Během cesty domů díky šťastné náhodě přežila vybombardování podzemního krytu. Po utajeném návratu do vlasti se, kvůli důvodné obavě ze zatčení, skrývala v obci Nedanice u své pratety. Krejčovského řemesla se následně držela celý život, i v pozdější době socialismu, kdy se živila jako lektorka kurzů šití v Parku kultury a oddechu Plzeň. Pamětnice se provdala za ekonoma Jaromíra Votrubce, se kterým měla syny Jaromíra (1951) a Lubomíra (1957). Celý život s rodinou bydlela na Klatovské třídě v Plzni, odkud se v květnu 2019 přestěhovala do Domova sv. Alžběty v Plzni na Slovanech. Zemřela 4. října roku 2024.
Pamětnice na fotografii z jara roku 2024 ve věku 100 let v Domově sv. Alžběty v Plzni. Na fotografii je s vlastním portrétem, který pro ni v totálním nasazení v roce 1943 nakreslil její belgický přítel Hank
Pamětnice na fotografii z jara roku 2024 ve věku 100 let v Domově sv. Alžběty v Plzni. Na fotografii je s vlastním portrétem, který pro ni v totálním nasazení v roce 1943 nakreslil její belgický přítel Hank
Foto rodiny Peckových, zleva: Rudolf Pecka (otec pamětnice), Irena Pecková (pamětnice), Anna Pecková (maminka pamětnice) a Miloslav Pecka (bratr), Plzeň, rok 1941
Foto rodiny Peckových, zleva: Rudolf Pecka (otec pamětnice), Irena Pecková (pamětnice), Anna Pecková (maminka pamětnice) a Miloslav Pecka (bratr), Plzeň, rok 1941
Snímek pamětnice (uprostřed) s jejími kamarádkami z pobytu v Německu - Jarkou (vlevo) a Helou (vpravo), dvě okna vpravo nahoře náležela jejich pokojům, rok 1944
Snímek pamětnice (uprostřed) s jejími kamarádkami z pobytu v Německu - Jarkou (vlevo) a Helou (vpravo), dvě okna vpravo nahoře náležela jejich pokojům, rok 1944
Před Výstavištěm v Praze - cestou na Křižíkovu fontánu, zleva: vnučka Jana, pamětnice Irena Votrubcová, vnuk Michal a snacha Irena Votrubcová, rok 1991
Před Výstavištěm v Praze - cestou na Křižíkovu fontánu, zleva: vnučka Jana, pamětnice Irena Votrubcová, vnuk Michal a snacha Irena Votrubcová, rok 1991
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
