„No to jsem byla v Alkronu [v srpnu 1968], to plný Alkron přišel zahraničních hostů, novinářů, všichni se nás vyptávali a co, na Václaváku bylo shromáždiště lidí, ale co to bylo platné... To jsme měli tedy opravdu nahnáno, ale co se dalo dělat. Tenkrát, když v roce 1948, nebo tedy 1945, když přijeli Rusové, tak jsme je skutečně vítali všichni, my byli šťastní! A když pak bylo, když Beneš měl odvolat ty ministry, tak jsme říkali, no tak oni snad ti komunisté nejsou tak špatní, když tedy ti Rusové nás osvobodili a vlastně vždyť i ti Němci po těch komunistech šli a zavírali je, no tak my blbci jsme ty komunisty volili v tom roce 1948. Kdo mohl vědět, že sotva jsme je odvolili, ty komunisty, tak za rok najednou přišla nějaká armáda, říkali, my jsme dělnická armáda, a začali pochodovat. Dělníkům dali flinty, my měli státní armádu a my jsme ještě měli lidovou milici, říkali tomu dělnická armáda. No nepochopitelné, že jsme to tenkrát dovolili. Ale to všechno jenom proto, že jsme si opravdu mysleli, že ti Rusové nejsou takoví špatní. Byli a jsou!“
„Tenkrát v ten první rok, já jsem se vdávala 1950, asi 10. nebo 12. ledna, a od prvního ledna se nařídilo, že nebude platit jen národní výbor svatba, tedy v kostele, že musí být ještě národní výbor. A já jsem se nevdávala v prosinci, abych to stihla jen v kostele, takže jsem musela mít svatbu nejdřív na národním výboru. A teď oni ještě neuměli nic udělat, tak to bylo v nějaké kanceláři, šli jsme tam jenom my dva, neměli jsme žádného svědka, tak šel jeden vrátný a nějaká úřednice, a teď jak to neměli připravené, tak chystali, že až těch svateb bude víc, až začnou, tak že připraví magnetofon, ne magnetofon, to byla deska. A oni začali hrát: Kupředu levá! Představte si tu svatbu, že my jsme vcházeli, oni zmáčkli tu desku a hráli Kupředu levá, protože to ještě neměli připravené. Byla jsem první svatba na národním výboru. Ale to jsme byli v civilu, kdežto svatba byla v bílém.“
Milada Dagmar Vorlíčková, rozená Šulcová, se narodila 23. listopadu 1930 v Praze. Měla dva bratry a s rodiči bydleli na Letné. Chodila do Junáka i do Sokola. Vzpomíná na začátek války a na bombardování Prahy 14. února 1945. Po válce absolvovala jednoletou školu pro ženská povolání, pak vystudovala obchodní akademii v Praze na Vinohradech. V roce 1950 se vdala a záhy se jí narodil jediný syn. Krátce pracovala v závodní kuchyni, po mateřské dovolené pracovala na podnikovém ředitelství Restaurací a jídelen (RAJ), kde byla čtyři roky. Protože měl její tatínek před rokem 1948 obchod, musela z podnikového ředitelství odejít. Krátce pracovala v RAJ mimo Prahu, dalších třicet let pak strávila jako mzdová účetní v hotelu Alcron. Zde prožila i invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Od roku 1964 vedla v holešovickém Sokole cvičení žen, podívala se s nimi na pět spartakiád. Vzpomíná na listopad 1989 a na fronty před západoněmeckou ambasádou v Praze. V roce 2023 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
