major v. v. Václav Vondrák

„Když jsem se vrátil domů, tak jsem zjistil, že Němci sebrali moji matku, bratra a sestru. Matka byla v koncentráku až do konce války. Sestru pustili dříve, ovšem s podlomeným zdravím. A bratra, protože měl hospodářství a bylo potřeba plnit hospodářský závazky, tak toho pustili nejdřív, asi po půl roce. A matka chudák až do konce.“

„Začali se k nám chovat nějak ostře, ti důstojníci. Tam se stalo několik případů, že gestapo tam vysílalo lidi perfektně mluvící česky. Tam je odhalili, nebo je odhalili až teprve ve Francii. I takový případy byly. Byli jsme ubytováni mezi takový podezřelý, kteří nebyli ještě prověřeni. Druhý den nás volali znova. Situace se opakovala. Tak to bylo dost vážný, dost vážná situace.“

„Byli jsme na kraji Nízkých Tater. Já jsem byl poprvé na Slovensku, bratr rovněž, zkušenosti jsme neměli. Ale – viděli jsme na obzoru ty vrcholy a řekli jsme si: ‚Do večera to zvládnem. Přejdem na druhou stranu.‘ Namířeno jsme měli na Spišskou Novou Ves. Z toho důvodu, že je to poměrně velké město a tam určitě najdem i nějakého toho překupníka a ten nám ty peníze vymění. Jenomže nás zastihla, když jsme stoupali do těch vrchů, silná sněhová vánice, a tam jsme se bořili téměř do půl pasu do sněhu a místama jsme šplhali po břiše – prostě byli jsme na konci svejch sil. V jednom okamžiku jsem si odložil aktovku, ve který jsme měli naše neceséry, a nával větru se do ní opřel a smet ji do hlubiny. Prostě byla pryč.“

„Nastal ústup. Ten ústup vypadal tak, že my jsme měli v určitou dobu zaujmout bojový postavení například na Loiře. Ale nemohli jsme to splnit, protože silnice byly zatarasený civilisty. Francouzi byli velký panikáři v tomto směru. Stačilo, aby zaslechli, že Němci jsou deset kilometrů vzdálený, nechali nedojedený oběd a prchali tak, jak byli, s dětma. Pokud měli nějaký dopravní prostředek, tak zapřáhli koně. A do toho nalítávaly německý stíhačky a kosily to z kulometů, celou tu bídu.“

„Když nás tam nahoře uložil, tak se do něj pustila [Maďarova manželka – Slovenka, která nenáviděla Čechy], jaký neštěstí přivalil na celou rodinu, že my nejsme žádní Češi, žádní Pražáci, že jsme zakuklený Němci, že tam zjišťujem v tom pohraničí ten nespolehlivej živel, že je teď seberou a dají do koncentráku. No prostě zpracovala ho. A on byl taková poddajná povaha, že se nechal přesvědčit. Zpracovala ho tak dalece, že on uvěřil, že jsme Němci. Její argument byl, že žádnej Čech se bez přízvuku nenaučí takhle dobře německy. Tak on se rozhod, že nás zabije ve spánku a zahrabe někde na poli – a ticho po pěšině. A teď šel nahoru s tímto úmyslem. Pochopitelně pro normálního člověka, i když on měl sklony k tomu bejt nenormální - v tom vlastenectví například, neni jednoduchý sekerou seknout. On to chtěl udělat sekerou. Do toho já jsem se probudil. Než jsem se probudil, jak on se rozhodoval, koho z nás vezme prvního, jeden z nás dvou začal mluvit ze spaní. A mluvil česky, něco s mámou. A i když on byl v tom transu, tak mu to natolik logicky myslelo, že přece s mámou nemůžeme jako Němci mluvit česky. Nedalo mi už moc práce, abych ho přesvědčil, že je to s námi v pořádku. U něj se pak dostavila taková reakce, začal plakat. Já jsem ho nechal, a když se trochu uklidnil, tak se najednou vzchopil a řekl: ‚Sokolové, já jdu s vámi. Manželce nic neřeknu a jdu s vámi. Přinesu vám věci.‘ Takovýho člověka s sebou vzít, to by byla přítěž, to je pochopitelný, tak jsem mu to rozmluvil, že má rodinu...“

„Prodělali jsme tam tvrdý výcvik. Někteří z nás se hlásili dobrovolně k parašutïstům pro práci tady v týlu nepřítele. Byl jsem taky mezi nima, a při třetim skoku jsem si zlomil pravou nohu. A to možná zavinilo, že jsem nebyl taky shozený, protože to byli kamarádi, ti atentátníci na Heydricha. S tím jedním jsem dokonce spal, já dole, on nahoře. Se Švarcem.“