Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Mikuláš Vondráček (* 1923  †︎ 2022)

• narodil se 15. června 1923 v Sofijevce na Volyni v tehdejším Polsku

• 1943 – utekl z transportu směřujícího do Německa na nucené nasazení

• byl nasazen u Dubna na kopání zákopů proti Rudé armádě

• 15. března 1944 – vstoupil do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• sloužil jako spojař u 1. brigády, 1. dělostřeleckého pluku, 2. baterie

• výcvik prodělal v Černovcích v Besarábii

• zúčastnil se bojů o Torčín, Machnówku, Jaslo, Karpatsko-dukelské operace a dalších osvobozovacích bojů na území Slovenska

• byl zraněn střepinami na zádech a na hlavě, dostal zánět kloubů

• léčil se v Levoči, Rzeszówě, Przemyśli a ve Lvově

• 1945 – odjel do Žatce k Vojenské skupině Žatec

• usadil se v Oračově na Rakovnicku

• pracoval v jednotném zemědělském družstvu a ve státních statcích

• zemřel 12. června roku 2022

V čistě české vesnici v tehdejším Polsku

Mikuláš Vondráček se narodil 25. června 1923 v obci Sofijevka – původně nazvané podle hraběnky Sofie – na Volyni v tehdejším Polsku. Jednalo se o českou obec stojící v jinak převážně ukrajinském prostředí. Přímo v obci žilo jen několik málo Ukrajinců a dalších obyvatel nečeské národnosti. Češi přicházeli do oblasti Volyně již od roku 1868, když se dozvěděli o možnosti levného zakoupení zdejší úrodné černozemě, a postupně zde vytvořili rozsáhlé české kolonie. Sofijevka byla jednou z nich.

V obci se nacházela česká škola, dobrovolní hasiči, divadlo, kapela a Sokol. „Brácha ještě cvičil v Sokolu, ale já jsem byl moc mladý. Do devětatřicátého roku to bylo docela slušné. Za Poláků byl pořádek, klid a všechno, až do devětatřicátého roku. Pak už to bylo úplně všechno na nic. Ukrajinci také hráli divadlo, ale neměli sál a u nás byl pán se sálem, takže v naší české vesnici také hráli divadlo a hrála jim naše kapela. Oni neměli muzikanty. Táta hrál v kapele, byl křídlovák, hrál na trumpetu.“

Mikuláš Vondráček vzpomíná, že Češi tvořili na Volyni elitu a kromě zemědělství se věnovali i řemeslům a službám. Měli také pivovary a mlýn a sám otec Václav – veterán z carské armády a československý legionář z Ruska – vlastnil mlýn a s maminkou Věrou se věnoval přibližně čtyřhektarovému hospodářství. Pamětník měl ještě staršího bratra Evžena. Absolvoval za polského státu čtyři třídy obecné školy v Sofijevce a tři třídy měšťanské školy ve Verbě. Ve škole byli Ukrajinci, Poláci a Židé a ve třídě bylo jen šest Čechů. Poté se šel učit řezníkem, ale v dokončení dalšího vzdělání mu zabránila válka.

Sovětská okupace Volyně

Jak sám vzpomíná, v roce 1939 se režim najednou změnil k horšímu. Polský stát přestal existovat – přišlo tzv. čtvrté dělení Polska – a kolem obce Sofijevka a blízké obce Verba došlo k bojům mezi Poláky a Rusy: „Oni Poláci vždycky párkrát vystřelili, ale žádné letadlo nesestřelili. Ale měli tam i nějaká děla. Byli polští zajatci, těch byla strašná spousta. Zajatci tam byli ubytovaní a rozšiřovali kolej, Sověti mají tu širokorozchodnou železnici, a taky rozšiřovali silnici.“

Mikuláš Vondráček vzpomíná, že za války došlo nejen k razantnímu zhoršení životních podmínek, ale také k bezvládí. Situace na západní Ukrajině byla taková, že Sověti kontrolovali pouze větší města a hlavní tahy. Podle pamětníka se navíc lidé bez vzdělání dostali do vysokých pozic a mnozí obyvatelé byli odvezeni na Sibiř. Na Sibiř mělo směřovat mnohem více lidí, ale v roce 1941 vypukla válka.

Nacistické napadení Sovětského svazu

Dne 22. června 1941 napadla nacistická vojska Sovětský svaz, a jelikož Stalin napadení prakticky neočekával, došlo k velice rychlému postupu nacistické armády. V Sofijevce, jak vzpomíná Mikuláš Vondráček, byla nacistická vojska přibližně tři nebo čtyři dny po začátku napadení. „Sověti ustupovali po silnici ze Lvova a Němci přišli jako ze strany. Takže asi tři nebo čtyři kilometry jeli Němci, dole jeli Němci, nahoře Sověti a jeden o druhém nevěděl. Byli zaprášení a špinaví. Pak se sčuchli a to bylo od nás asi dva kilometry. Tak ve Verbě zůstaly stovky a možná tisíce sovětských tanků. Oni neměli pohonné hmoty. Dojeli a zůstali stát, naložení, plní munice, i tanky zůstaly stát, a vojáci utekli. Stáhli se k nám do lesa a potom je Němci likvidovali. Pak Sověty někdo převedl přes řeku a ustupovali na Ternopil. (...) Tam byly stovky mrtvých, jak Němců, tak Sovětů. Němci své mrtvé pochovali, ale sovětští vojáci leželi mrtví třeba čtrnáct dní.“

Mikuláš Vondráček však nevzpomíná pouze na německé a sovětské jednotky, v oblasti působila také Ukrajinská povstalecká armáda, sovětští partyzáni Kovpaka a Medveděva, polská Armija Krajowa a také menší maďarské jednotky. Pro obyvatele byla situace bezvýchodná, jednou se od nich vyžadoval chleba, potom zase boty a jindy maso. Někdy přišla do vesnice skupina partyzánů a nikdo ani nemusel vědět, o jakou konkrétní skupinu se jedná: „Ty lidé chodili, a kdo chtěl, tak si vzal, protože civilní obyvatelé museli mlčet. Když se ozval, tak ho z fleku zastřelili. Stěžovat si nebylo kde.“

Útěk z transportu směřujícího na nucené nasazení

Mikuláš Vondráček měl během nacistické okupace odjet do Německa na nucené práce. Nejprve se přepravil do Dubna, kde byl sběrný tábor: „To bylo blízko nádraží a pak do Německa. Pak jsem utekl s nějakým Bartošem. Měl jsem tašku s jídlem, kterou jsem tam nechal. (...) Vyskočil jsem z vagonu pryč, vezli nás v dobytčácích, ale nebyli jsme za to zavření.“

Kopání zákopů

Vzpomíná také, že v roce 1943, při opětovném přechodu fronty, se v Dubně zdržely boje přibližně měsíc: „Němci zlikvidovali železnici, sebrali všechny šmele a kolejnici odpálili. Právě na tom dělali zajatci. (...) To bylo blízko Dubna, Verba, Brody a v té oblasti. (...) Už jsme slyšeli frontu, slyšeli jsme střelbu z kanonů. Měli jsme štěstí, že Němec, který nás hlídal, byl vídeňský Čech, tak jsme spolu mohli mluvit česky.“

Během přechodu fronty padlo u Sofijevky až osmnáct vojáků, kteří jsou nyní pochováni na místním hřbitově. Fronta se totiž u Brodů téměř zastavila.

Nástup do armády

15. března 1944 vstoupil Mikuláš Vondráček do tvořícího se 1. československého armádního sboru a hned se dostal k jednotce, která zasáhla do bojů u Torčína: „Noc jsem přenocoval a v noci nalítli Němci a bombardovali. Ráno jsme se vrátili, byli jsme v poli, a tak jsme utekli. Ráno přijelo auto, tak jsem nasedl a už jsem byl na první linii [u Torčína]. Ale to jsem byl ještě v civilním.“

Pamětník se tomu podivoval – vůbec ho v armádě neznali a už druhý den šel bojovat do první linie. Ještě ani pořádně nevěděl, jak zacházet se zbraní. Až poté nastoupil do funkce spojaře ke 2. praporu 1. dělostřeleckého pluku 1. brigády. Dělostřelecký pluk měl jedny z nejtěžších zbraní, jimiž československý armádní sbor disponoval, a také zde bylo hodně nevzdělaných zakarpatských Ukrajinců.

Výcvik

Poté byl Mikuláš Vondráček odvezen do Kamence Podolského a do Besarábie na výcvik a nakonec do jihovýchodního Polska, odkud směřoval na Duklu: „Taky se udělalo padesát kilometrů za noc. Prošli jsme města a ani nevíme, jak vypadaly. Některá města se prošla v noci a ani jsme nevěděli, kde, co a jak.“

Funkce spojaře byla specifická: „Kam se baterie hnula, tam jsme byli. Pátrači museli jít na pozorovatelnu a naším úkolem bylo natáhnout kabely. A pěchota zase k pěchotě. My jsme ale hodně chodili vzadu a opravovali poruchy.“

Celkově bylo u dělostřelecké baterie devět spojařů. Prý se jednalo o „chlapce pro všechno“, v případě potřeby kopali zákopy, sloužili hlídky nebo plnili další podpůrné činnosti.

Machnówka

Mikuláš Vondráček se také jako voják 1. brigády dostal do obklíčení u polské Machnówky. Vojáci tehdy vpochodovali do mlhy, která se kolem poledne roztrhala, a do československých vojáků začali střílet Němci: „To byl bordel ze sovětského i našeho velení. Pěšáci šli jako po Václaváku, Němci do nich začali mydlit a nastala mela. (...) Tam žádný nevěděl, kde je první linie. Když jsem slyšel, jak to zaharašilo, tak vedle cesty byla strouha, tak jsem tam skočil a plášť, jak byl venku, byl rozsekaný od střepin. Ale mně se nic nestalo. To už byl večer. Přes den to bylo peklo a hořela i auta naložená municí.“

Karpatsko-dukelská operace

Karpatsko-dukelská operace znamenala pro československé vojáky urputné boje, ačkoliv přejít slovensko-polské hranice a dostat se do slovenského Prešova mělo trvat jen několik dní. Československý armádní sbor totiž počítal se dvěma slovenskými divizemi, které měly přijít armádnímu sboru na pomoc, ale německá armáda se o záměru slovenské armády dozvěděla a jejich spojení zabránila. Navíc se od nich dozvěděla o situaci československého armádního sboru, a na Dukle tak propukly těžké boje: „My jsme nastoupili šestého a celá Dukla nám trvala dlouho. Přesně za měsíc, 6. října, jsme překročili československé hranice. Za měsíc. A do Prešova jsme přišli za pět měsíců.“

„Dukla byla hrozná, zkraje asi dva dny bylo lepší počasí, ale pak začalo pršet a nastaly neustálé deště, ve dne a v noci, a pak už začal i sníh s deštěm. Nejhorší bylo, že jsme neměli nic proti vodě. My jsme byli promoklí a celé dny jsme byli venku. Ve dne v noci promoklí. Hladoví, zavšivení, žádný odpočinek, jenom boje a boje.“

„Honem natahovat kabely, protože dráty byly hozené na zemi a jednou je sebraly tanky a podruhé auta. Věčné poruchy. A to jsi musel, nezáleželo na tom, jestli stříleli, nebo nestříleli. Pořád muselo být spojení.“

Spojení muselo být s pěchotou a s pozorovatelnou. Navíc bylo celé území zaminované nášlapnými minami, od kterých hrozilo utržení nohy nebo paty. K tomu se vojáci nemohli ani pořádně napít nebo najíst. Mikuláš Vondráček vzpomíná, že z Dukly neviděl prakticky nic a o lokalizaci tehdejších bojů se dozvěděl až po válce.

Zraněn v Liptovském Mikuláši

Také na samotném Slovensku se odehrávaly těžké boje. Kromě Karpatsko-dukelské operace se totiž jednalo i o boje o Liptovský Mikuláš, kde pamětník utrpěl zranění: „Zraněn jsem byl střepinami na zádech a na hlavě. (...) To ani nevíš, dostaneš a je to. To se narazí na strom, roztrhne, letí a je to. (...) Také jsem dostal zánět kloubů, protože jsem strašně promrzl. Pod Liptovským Mikulášem byla strašná zima.“

Mikuláš Vondráček putoval do polních nemocnic do slovenské Levoče a do polského Rzeszówa a Przemyśle. Nakonec byl přesunut do Lvova, daleko za frontu, kde se konečně uzdravil. Podmínky ve Lvově však byly velmi skromné:  „To nebyla normální nemocnice. Já nevím, jestli nás tam bylo osm, nebo deset. Válendy byly na zemi, byly tam matrace a na tom se leželo. Hlavně, že nebyl mráz, že nám nebyla zima.“

Po vyléčení už bylo po válce, a tak Mikuláš Vondráček odjel přímo k Vojenské skupině do Žatce. Jeho rodiče jej následovali v roce 1947, kdy proběhla masivní reemigrace zahraničních krajanů z Volyně do Československa.

Na Rakovnicku

Na Žatecku hlídal německé obyvatelstvo v Měcholupech a poté v Oračově: „Tam jsem potom i zůstal. Vzal jsem si barák. Do devětačtyřicátého padesátého roku, než začali zakládat JZD,[1] to nějak šlo. Ale potom už to bylo zase zlé. To byl svrab a neštovice.“

Volyňští Češi se profilovali jako silně protikomunistická skupina a Mikuláš Vondráček se svou averzí ke komunistickému zřízení nijak nevybočoval. Do zakládání jednotných zemědělských družstev byl soukromým zemědělcem, ale poté mu nezbývalo než se účastnit kolektivizace. Chtěl kvůli tomu dokonce odejít do funkce vězeňského dozorce, ale nakonec nastoupil do státních statků. Zde se postupně stal vedoucím a měl „pod sebou“ několik vesnic. Pracoval zejména s chmelem: „Tam bylo strašného chmele. Když jsme statky spojili, tak jsme měli 520 hektarů chmele. Jenomže to bylo v devatenácti vesnicích. Když jsem chtěl vědět, kde co a jak, tak jsem najel osmdesát kilometrů autem. (...) Já jsem dost trpěl na chmel. Nejraději jsem byl, když se česalo a když se prodávalo. Za takové dvě nebo tři minuty jsme prodali za milion korun chmele.“

Poté pamětník odešel ze svého oračovského domu za rodiči do Rakovníka. Také vzpomíná, že se v období komunismu na zahraniční vojáky zapomínalo a vojenská správa neměla o veteránech informace: „Já jsem dával vojenské správě seznam vojáků z okresu. Měl jsem ho, protože jsem dělal ve Svazu protifašistických bojovníků. Teprve potom se o nás začali trochu zajímat, ale za socialismu jako by se nic nestalo.“

Povolán jako záloha

„Když se vzbouřili Němci v třiapadesátém roce v Berlíně, byla taková jako mobilizace. Sebrali nás a byli jsme asi dva měsíce na cvičení. Pak se to nějak ututlalo. A v šestapadesátém roce to bylo s Maďary a nás sebrali znovu. Zase jsem šel. To jsem byl šest měsíců v Karlových Varech. (...) Tam byla natankovaná nákladní auta s municí. Jenom sednout a jet. (...) Ráno jsem vstal, nástup, rozvoz do zaměstnání a my jsme šli jako zaměstnání cvičit nahoru do lesa. Byla tam hospoda Linhart a tam kluci leželi celý den opilí jako koně. Večer zase přišla služba, že máme jít do kasáren.“

Mikuláš Vondráček dodnes žije v Rakovníku. Nedávno (v roce 2016) mu v pětadevadesáti letech zemřel bratr Evžen, rovněž válečný veterán a účastník dukelských bojů: „Uteklo to jako voda, zkusili jsme jako psi, ten život nebyl jenom tak.“

[1] Jednotné zemědělské družstvo.