Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

MUDr. Alois Volkman (* 1937  †︎ 2024)

Věděl, že jako lékař může pomoci mnoha lidem

  • narodil se 18. září 1937 v Chudobíně u Litovle do rodiny kněze Církve československé husitské

  • v třech letech onemocněl dětskou obrnou, kvůli které se celý život potýkal se zdravotním hendikepem

  • vystudoval gymnázium v Litovli a poté Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

  • po promoci nastoupil jako lékař do Okresního ústavu národního zdraví Kladno

  • od roku 1968 zastával místo obvodního lékaře v Otvovicích

  • celoživotně se věnoval psaní poezie, vydal více než patnáct básnických sbírek

  • v roce 1983 se začal přátelit s Jaroslavem Seifertem

  • právě kvůli styku s J. Seifertem byl v letech 1985 až 1987 veden jako tajný spolupracovník StB

  • oženil se a měl dvě děti

  • zemřel v lednu roku 2024

Jako dítě onemocněl dětskou obrnou, která naštěstí postihla pouze jednu nohu. Místní vesnický praktik dlouho nemohl rozpoznat, o jakou nemoc se jedná, a tak jej rodiče odvezli k odborníkovi do nedaleké Olomouce. „Ten řekl, že je to typický případ dětské obrny,“ vzpomíná pamětník.

Maminka samozřejmě na tuto zprávu zareagovala pláčem, protože to znamenalo, že se malý Alois bude potýkat s následky onemocnění po celý život.  Lékař ale maminku konejšil a za příklad jí dával amerického prezidenta Roosevelta, který si vyslechl stejnou diagnózu ve svých bezmála čtyřiceti letech, a přesto se stal třicátým druhým prezidentem Spojených států amerických. „Maminko, neplačte, ten hoch se v životě může uplatnit,“ říkal mamince lékař.

„Nakonec to ale všechno bylo pro můj další život dobré. Protože kdybych býval neonemocněl, tak bych tady neseděl jako doktor. Dostal jsem se na gymnázium, protože jsem byl takhle postižený,“ vysvětluje Alois Volkman. Díky svému hendikepu se totiž intenzivně věnoval studiu a neběhal po venku jako ostatní kluci.

Dědeček za první války zachránil tonoucího vojáka

Alois Volkman se narodil 18. září 1937 na faře v Chudobíně, kde jeho otec Alois Volkman působil jako farář Československé církve husitské.  I když byl Chudobín malá vesnice, stály v něm díky intervenci původně katolického kaplana Josefa Žídky tři kostely. Tento zajímavý muž v Chudobíně inicioval vznik sboru Československé církve husitské, do které také přestoupil, a v obci vybudoval nový evangelický kostel. O několik let později konvertoval k pravoslaví a zasloužil se o výstavbu pravoslavného kostela. Křesťanská výchova rodičů Aloise Volkmana velmi ovlivnila.

Během druhé světové války, v době pamětníkova raného dětství, neměla rodina naštěstí velkou nouzi o jídlo. Otec Alois mimo svou kaplanskou činnost také pracoval a maminka Anežka byla zaměstnaná v gramofonových závodech Tesla v nedaleké Litovli, odkud ostatně oba pamětníkovi rodiče pocházeli.  Alois Volkman měl mladší sestru Janu. 

Jednou z nejzásadnějších osob pamětníkova dětství je dědeček, který, co si Alois Volkman pamatuje, pracoval jako školník na chlapecké měšťance v Litovli. Maminčin tatínek Jan Hanzlíček byl válečný veterán. Původně se živil jako bednář, ale během první světové války skočil do ledové řeky pro tonoucího vojáka. Odnesl to těžkým zápalem plic, operací a doživotními zdravotními problémy. Hned po první válce mu město Litovel za zásluhy přidělilo funkci školníka v místní škole.

Maminka pronášela zbraně mezi Němci

Jan Hanzlíček, pamětníkův dědeček, nezůstal nečinný ani během druhé světové války. V budově měšťanky, kde dělal školníka, pašoval a ukrýval ilegální zbraně, kterými zásoboval odbojové skupiny. Bohužel nacisti na jeho protistátní činnost přišli. Pamětníkova maminka se bleskurychle rozhodla, že i když je škola obsazená Němci, zbraně vynese ven. Velmi dobře si totiž uvědomovala, co by celé rodině hrozilo, kdyby nacisti zbraně objevili.

„Zbraně schovala do prádelního koše, na to dala suché prádlo a sama to snesla celá tři patra. I když se kolem pohybovali Němci,“ vzpomíná Alois Volkman na hrdinský čin své maminky. „A představte si, že se podařilo všechny tyhle zbraně, asi dvacet jich bylo, odnosit. A dědeček je naházel do Moravy. To byl zázrak,“ vysvětluje pamětník. I když nacisti zbraně nenašli, přesto nezůstala dědečkova odbojářská činnost nepotrestána. Nacisti ho zatkli, mučili a nakonec deportovali do koncentračního tábora. Na konci války přežil dokonce i pochod smrti, kdy nacisti likvidovali koncentrační tábory a ničili tak stopy po svém nelidském řádění. „Přežil to tak, že když je hnali pryč, vysílením nemohl, a tak se skácel do příkopu. Lidi, co nemohli, už nestříleli,“ vysvětluje Alois Volkman.

Díky postižené noze vystudoval medicínu

Alois Volkman nastoupil ke konci války do obecné školy v Chudobíně. Do měšťanky a pak na gymnázium chodil v nedaleké Litovli. „Jako syn kněze jsem neměl v podstatě žádnou šanci gymnázium vůbec studovat, protože padesátá léta byla jedním z nejhorších údobí a všichni podobní mladí lidé byli odepsaní,“ vysvětluje pamětník. Kádrový profil mu ale vylepšilo maminčino dělnické zaměstnání a dědečkova protifašistická činnost. Zároveň se také kvůli svému postižení a omezené hybnosti věnoval studiu mnohem více než jeho vrstevníci. Snad i díky svému hendikepu měl blízko k medicíně, a tak se rozhodl pro studium lékařství na Univerzitě Palackého v Olomouci. I během studií intenzivně vnímal ve společnosti panující nesvobodu. „Nemohl jste samozřejmě mluvit, o čem byste i rád mluvil, to jste se musel krotit,“ vypráví pamětník.

Studium medicíny ho bavilo. Vzhledem k tomu, že se ve svém dosavadním životě setkával se spoustou lékařů, uvědomoval si, že i se svým zdravotním postižením může něčeho dosáhnout.  „Viděl jsem v tom budoucnost, že pomůžu velké spoustě lidí,“ vysvětluje pamětník. Do Olomouce dojížděl každý den. Díky svému zdravotnímu stavu se nemusel účastnit povinných vojenských cvičení, a měl tak volno. I když mu studium zabíralo hodně času, přesto si vždy našel chvilku, aby se mohl věnovat svému velkému koníčku, což byla poezie. 

Mohl jsem dělat jen to, kde jsem nemusel dlouho stát

Se svou budoucí ženou Hanou se Alois Volkman seznámil v lázních, kde se i ona léčila z dětské obrny. Brali se hned po promoci. Protože Hana Volkmanová pocházela z Prahy, odešel pamětník po ukončení studií za ní a rozmýšlel se, kam dál. „Věděl jsem, že se uplatním tam, kde nebudu muset dlouho stát,“ vysvětluje pamětník. „Měl jsem možnost si vybrat a já jsem se rozhodl, že pojedu do Kladna, kde byl malý špitál. A to jsem chtěl,“ dodává. Do kladenské nemocnice dojížděl každý den po dobu sedmi let. I když tam byl spokojený, protože si kolegové vycházeli navzájem vstříc, přesto to stále nebylo to pravé.

Naskytla se mu možnost přesedlat na dráhu vesnického obvodního lékaře. Nejprve dělal jen zástup v Otvovicích. Bylo to zrovna v srpnu 1968, kdy do Československa vpadly armády zemí Varšavské smlouvy, aby zabránily pokračující demokratizaci a liberalizaci země. Zástup za kolegu se nakonec prodloužil na následujících čtyřicet let. „Kolega se totiž z dovolené nevrátil,“ vysvětluje Alois Volkman.

Do práce denně dojížděl z Prahy, léčil pacienty a po skončení ordinační doby ještě objížděl své pacienty doma. Lidé si k němu chodili stěžovat a sdíleli s ním i své radosti. „Věnoval jsem tomu život,“ říká pamětník. V Otvovicích strávil následujících třicet let pracovního života. Dokonce se podílel na vybudování pečovatelského domu, který funguje dodnes.

Dva roky chodil za Seifertem každý pátek

Aloise Volkmana seznámil s Jaroslavem Seifertem společný kamarád. Přivedl ho za ním do nemocnice, kde tehdy Seifert pobýval. Vytvořilo se mezi nimi zvláštní pouto. Pravděpodobně i kvůli tomu, že Jaroslav Seifert pocházel z Kralup nad Vltavou, tedy nedaleko Otvovic, a často tam jezdil za svou tetou. Pamětník si se signatářem Charty 77 a nositelem Nobelovy ceny rozuměl i díky jejich společnému zájmu o literaturu.

„Byl to vzácný člověk, který i svým dílem, které tady zanechal, byl něco mimořádného. Bohužel, v pozdějším věku za to nedostal takovou odměnu, jaká by mu patřila. Byl omezený a hlídaný bolševiky, což neprospívalo ani jeho zdraví. A proto jsem si řekl, že to musím napravit,“ vypráví pamětník. „Byly to dva roky, co jsem tam chodil každý týden,“ vzpomíná.

„Když zemřel Masaryk, tak jeden básník po dobu od úmrtí do pohřbu psal verše. Po smrti Seiferta jsem si řekl, že udělám něco podobného,“ vysvětluje Alois Volkman. Byl to právě Jaroslav Seifert, který vydal básnickou sbírku Osm dní, jež vznikla během dnů následujících po smrti prvního československého prezidenta. A tak Seifertem inspirovaný Alois Volkman po básníkově úmrtí opravdu sepsal dvanáct básní a vydal je v básnické sbírce Silent musae.

Spolupráci s StB otevřeně přiznal

Aloise Volkmana získala v roce 1985 ke spolupráci Státní bezpečnost (StB). Jeho úkolem se stalo informovat o dění okolo Jaroslava Seiferta a o jeho rodině. Ze svazků vedených na Aloise Volkmana pod krycím jménem Doktor vyplývá, že informace, které estébákům předával, nebyly nijak kompromitující ani závažné. „Vždy jsem musel něco říct, a to jsem udělal. Sice nerad, ale uvážlivě, abych hlavně neublížil Seifertovi, se kterým jsme si byli blízcí,“ vysvětluje pamětník. Zároveň také pamětník uvádí, že Jaroslava Seiferta i jeho rodinu o svých stycích s StB informoval.

Po Seifertově smrti v roce 1986 spolupráce přesto pokračovala, i když i zde ze záznamů vyplývá, že pamětník neuvedl žádné zásadní informace a snažil se kontaktu s estébáky vyhýbat s tím, že má v zaměstnání hodně práce. Ke své spolupráci s StB se po listopadu 1989 postavil čelem a na svých osobních webových stránkách vydal prohlášení a zpřístupnil dokonce spis, který o něm tajná policie vedla.

V devadesátých letech Alois Volkman stále pracoval ve své soukromé ordinaci. Tu pak přenechal kolegovi a odešel do penze. Alois Volkman zemřel v lednu 2024.