Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Iva Vojtková (* 1957)

• narozena 2. září 1957 v České Třebové

• z politických důvodů měla znemožněná studia, vyučila se opravářkou elektrických lokomotiv

• v 80. letech distribuovala a připravovala samizdatový časopis Vokno, Voknoviny a podílela se na organizaci undergroundových kulturních akcí

• ve svém bydlišti soustavně sledována a pronásledována

• na konci roku 1988 na neoficiální stáži v exilovém časopise Svědectví v Paříži, vedeném Pavlem Tigridem

• v červnu 1989 „za pobuřování“ podmíněně odsouzena k jednomu roku odnětí svobody

• po sametové revoluci v listopadu 1989 osvobozena

Iva Vojtková, za svobodna Hejdová, se narodila 2. září 1957 v rodině šéfa Železničních opraven a strojíren v České Třebové Bohumila Hejdy. Ten v srpnu 1968 ostře vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a ve své funkci jako politicky nespolehlivá osoba skončil. Iva se potom nedostala ani na střední školu a nastoupila do učení na elektromechaničku lokomotiv, což pro ni byla pohroma, protože jí byl tento obor naprosto cizí.

Něco proti tomu dělat!

Atmosféra v rodině byla však taková, že všeobecné vzdělání a rozhled získávala četbou z bohaté otcovy knihovny nebo poslechem Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Zároveň v tomto prostředí vyrostla její samozřejmá potřeba dělat něco proti totalitnímu komunistickému režimu. Na konci 80. let tato potřeba dostala konkrétní podobu ve formě distribuce samizdatových materiálů, především časopisu Vokno a Voknovin. Nedlouho potom se Iva seznámila i s šéfredaktorem Vokna Františkem „Čuňasem“ Stárkem, stala se jeho životní partnerkou, později manželkou a i se svými dvěma syny z prvního manželství se v kuchyni domu v České Třebové zapojili i do přípravy těchto tiskovin.

Záhadná osoba mužského pohlaví

„Když jsme začali vydávat Voknoviny, museli jsme je balit do obálek a posílat domů lidem, kteří byli na našem seznamu. Všechno jsme dělali ručně. Seděli jsme celá rodina kolem stolu a lepili obálky. Po policejní razii z nich estébáci odebrali sliny a analyzovali je. U soudu potom konstatovali, že některé pocházejí od nějakého muže s krevní skupinou A. O koho jde, však nevypátrali. Patřily mému ještě školou povinnému synovi. Takže i nějakou legraci jsme si při tom užili.“

Zároveň se Iva podílela na organizování různých kulturních aktivit českého undergroundu, například koncertu českých exilových písničkářů v Budapešti, výstav podzemních autorů apod. Zaměstnání v oboru, který jí nic neříkal a který neovládala, a charakter života a mezilidských vztahů na maloměstě, jakým Česká Třebová je, Ivě Vojtkové nijak nepřidaly.

Orgie na maloměstě

„S tou mojí činností byly spojeny každodenní drobné nepříjemnosti. Sousedé na tom malém městě si představovali, kdoví co se u nás neděje. Že tam snad tančíme nazí na stole apod. Jednou, když jsem jela autobusem z práce, slyšela jsem nějaké dvě ženské, které mne propíraly. Přitom mě vůbec neznaly.“

Na druhou stranu je specifikem České Třebové, že jde o významný železniční uzel, kde se protínaly cesty mnoha jejích souputníků, kteří tak Ivu relativně často navštěvovali. A naopak ona, navíc jako zaměstnankyně dráhy cestující vlakem zdarma, mohla podnikat řadu cest za nimi. Život v jejím domku byl občas protkán úsměvnými situacemi. Tedy pro toho, kdo měl smysl pro černý humor a dostatek nadhledu a odvahy. 

Eta Viro

„Cyklostyl byl u mě doma a dělali jsme to tenkrát všechno u nás. Měla jsem takovou velkou kuchyňskou linku, ve tvaru U a tam jsme skládali papíry podle stran a potom dělali obálky. To znamenalo, že jsme vzali pájku a zavařovali to do igelitů. Od pana Tigrida jsme měli takovou velkou sešívačku na bedny a tou jsme to potom sešívali. Později jsem se dověděla, že ve druhé polovině toho našeho dvojdomku bydlela nějaká důchodkyně a její syn byl lampasák. A přes ně jsme tam měli zavedený odposlech. Samozřejmě nepříjemné. Ale co byla sranda: Měla jsem špatný kotel na vytápění. Já a děti jsme už byly zvyklý na neustálý chlad. Když ale přišla nějaká návštěva, zapínala jsem takový teplomet, jmenovalo se to Eta Viro, aby u nás dotyčný nezmrzl. Jenže to hrozně hučelo a přehlušilo zpravidla i hovor v místnosti. A ti estébáci si mysleli, že to dělám schválně. Protože kdykoli k nám někdo přijde, tak to zapnu.“

Kromě kamarádů a sympatizantů se jí lidé ve městě spíš vyhýbali, byla terčem drobné šikany v podobě neustálého sledování, předvolávání k výslechům, perlustrací, v roce 1989 i terčem útoků v televizním pořadu Kamelot, namířeném především proti jejímu partnerovi Františku Stárkovi.

Zdálo se mi, že za těmi hranicemi i přestal drncat vlak

Světlým momentem tohoto období byla koncem roku 1988 cesta do Paříže, kterou se jí povedla uskutečnit. Jejími hostiteli byli Jan Pelc se svojí ženou Zorkou Růžovou, manželé Tigridovi, potažmo celá redakce časopisu Svědectví, který Pavel Tigrid vedl. Kromě možnosti vidět na vlastní oči „svět za oponou“ bylo obrovským zážitkem setkání s těmito lidmi a možnost nahlédnout do jejich „kuchyně“.

„Cestou jsem samozřejmě prožívala značné napětí, ale jakmile jsem přejela hranice, najednou jako by se všechno rozsvítilo. Úplný šok, všechno mi připadalo jiné. Měla jsem pocit, že i ten vlak přestal v tu chvíli drncat. Horší to bylo, když jsme přijeli do Frankfurtu. Tam s tím vlakem snad tři hodiny všelijak šíbovali, nemohla jsem spát, nervy na pochodu, strach, jestli se to nějak nezvrtne. Navíc doma jsem nechávala dvě malé děti. Těžká situace. Nicméně ráno jsem nakonec dorazila do Paříže, u vlaku na mě čekal Honza Pelc a pak už to bylo všechno hrozně fajn. Bydlela jsem u nich, tehdy žil se Zorkou Růžovou, báječná holka.“ 

Asi týden svého pobytu v Paříži trávila především tak, že se dívala přes rameno tvůrcům Svědectví, sledovala jejich tvůrčí i organizační práce. Na to, jak na jedné redakční radě jejím názorům a líčení situace v Československu naslouchali lidé jako Pavel Tigrid nebo Jacques Rupnik, do smrti nezapomene.

Z Paříže se nevracela s prázdnou

„Svědectví právě přecházelo na počítače. A Pavlu Tigridovi zbyl psací stroj Rank Xerox s disketovou pamětí, takový obrovský železný krám. Že by ho chtěl dostat do Československa, ale že je s tím problém. Na to pašování se většinou používali diplomati. Vozili například knihy, ale do tohohle se nikomu nechtělo. Tak já jsem řekla, že to převezu. (…) Možnost ukládat texty na disketu a pouze v případě potřeby nebo v příhodné chvíli je vytisknout bylo tehdy v naší práci naprostou revolucí. Zorka na to ušila takovou velkou, pevnou tašku, syn pana Tigrida k tomu obstaral nějaké papíry a Honza šel se mnou k vlaku, hodil mi ten stroj nahoru a jela jsem domů.“

Dojet ji nechali. Jak se potom ukázalo, chtěli si na ni posvítit později, s plnou parádou. I s tím ale byla legrace. Chodila v té době na kurz psaní všemi deseti, takže než stroj začali naplno využívat pro svoji práci, psala na něm pamětnice svá školní cvičení. Po zabavení stroje, při analýze materiálů na něm napsaných, byli tedy soudruzi zklamaní. Našli jen začátečnické, obsahově nesmyslné texty.

„Legrační byl i pán, který se mne jednoho dne přišel do práce zeptat, jestli na mne v Paříži někdo nevyzvídal informace o nádraží v České Třebové. To jsem se opravdu pobavila. Já strávila týden s Pavlem Tigridem a jeho spolupracovníky a on řešil, jestli nedošlo ke špionáži ohledně našeho nádraží,“ vypráví.

Vyhlášený Hradec, dvě avie a uhlí

„Na výslechu jsem byla mnohokrát, často v Praze. Většinou to ale nebylo tak hrozné. Horší bylo, že případ Vokno dostal Hradec Králové. Ti byli vyhlášení. (…) Tehdy měl právě přijet Čuňas. Na nádraží si nechával auto, protože ke mně to bylo poměrně daleko a potřeboval převézt i nějaké věci. Já právě balila klukům věci, odjížděli na nějaký lyžák. Také se měl stavit jeden kolega, podívat se mi na rozbitý sporák. Zvoní zvonek, jdu otevřít, ale nebyl to ani jeden z nich. Policajt v uniformě. Řekl, že má příkaz k domovní prohlídce. Pouštím ho tedy dál, on se ještě otočil, vykoukl za branku a tam bylo několik estébáků z Hradce a nějaká paní z národního výboru kvůli dětem. Klukům jsem řekla, ať jdou k dědovi a babičce, bydleli asi kilometr od nás. Ty estébáky jsem musela sehnat do houfu, chodit s nimi a stále je hlídat, aby mi někam například nestrčili drogy, které by později mohli najít. To byly jejich metody. Celkem se mi dařilo držet dekorum. Ale byli tam od odpoledne asi do půlnoci. Dvakrát se s těmi zabavenými věcmi otočila avie. Knihy, kazety, počítač, samozřejmě ten psací stroj, cyklostyl, celý náklad Vokna, spousty papíru, barev… Celou dobu tam seděla ta paní z národního výboru a čekala, jestli mě seberou, aby se postarala o moje děti. Ty už ale naštěstí byly u dědy a babičky. Kolem půlnoci dopečetili ty krabice a přikázali mi, ať druhý den ráno přijdu na služebnu v České Třebové, že se to bude rozpečeťovat a sepisovat,“ líčí pamětnice.

„Co bylo velmi důležité, že nepřišli na takové věci jako třeba adresář lidí, kterým jsme posílali Vokno a Voknoviny. Ten byl v kůlně pod uhlím. Oni tam sice také šli, ale byli líní se v tom dlouho hrabat. Neměli tedy nic, co by poškodilo někoho dalšího, na nás toho však měli dost. Stejně ale věděli, kdo k nám chodí, a ty lidi si zvali na výslechy. A v tom Hradci to opravdu bylo ostré.“

„Chcete to takhle?“

Hlavním vyšetřujícím Ivy Vojtkové byl major Ivan Kváš, jejími vlastními slovy „holínkový typ“, zavilý stalinista, mentálně ukotvený v 50. letech, který neváhal opakovaně jí vyhrožovat dokonce zabitím dětí. „To byl takový ten typ, co jezdily z východního Slovenska vlakem, s tou peřinou… Malý, vypadal stále jako špinavý, v tesilovém obleku, pálil jednu startku od druhé. A ten přístup byl hrozný: ,Máte dvě děti. My přesně víme, kudy chodí do školy. Myslíte si, že když je přejede auto, že to někdo vyšetří? Chcete to takhle?‘“

Naopak velkou posilou byl advokát Milan Hulík, který se některých výslechů účastnil a velmi ji podržel. Také bezvýhradná podpora a pomoc rodičů, kteří se především vždy okamžitě, když bylo třeba, postarali o děti, podpora souputníků z celé republiky, třeba Petra Uhla a Anny Šabatové, v době soudního procesu i masivní podpora ze zahraničí. Ovšem na něco byla stále sama. Zvlášť výslechy v Hradci Králové se jí nesmazatelně vtiskly do paměti. 

„U nádraží jsem nastoupila do autobusu, který jel před soud. To je jeden blok – prokuratura, soud, StB a věznice, uprostřed vězeňský dvůr. Vzpomínám, jak se otevřela ta brána a vyšla taková bachařka, pohazovala si obuškem, tak se rozhlížela, i v té uniformě vypadala tak nějak ordinérně, a já si říkám ,tak a za chvilku jsem, holka, u tebe‘. To opravdu nebylo hezké pomyšlení. Pak jsem zazvonila u takových železných dveří a nahlásila, že jdu na výslech. Ještě tak dvacet minut až půl hodiny mě nechali vydusit…“

Vypráví i další nepříjemný zážitek: „A jeden z těch nejhorších výslechů, myslím ten druhý, to mne odvedli do nějaké podzemní, úplně holé místnosti, která měla jen nahoře okno, právě na ten vězeňský dvůr. Tam seděli čtyři chlapi, vedl to ten Kváš, já seděla uprostřed na židli a byla jsem tam třináct hodin. (…) To se na to můžete nachystat, jak chcete, ale oni to měli tak propracované, že najednou nevíte, čí jste. Já jsem byla přesvědčená, že vydržim nevypovídat, že vydržim se s nimi nebavit, ale kdybych u toho výslechu byla dalších čtyřiadvacet hodin, tak nevim. To si myslim, že nemůže říct nikdo. Když jsem potom vyšla ven, v což už jsem ani nedoufala, vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. V tu chvíli úplně normální, racionálně uvažující člověk neví, čí je.“

1989

O řečech, že koncem 80. let už to bylo s režimem na spadnutí, perestrojka, glasnosť, že už se jinak dýchalo atp., ví Iva Vojtková své. V červnu roku 1989 právě s ní a Františkem Stárkem probíhal v Hradci Králové a Ústí nad Orlicí proces Vokno. Díky přátelům se mu dostalo značné publicity doma i v zahraničí a soudní síně, chodby a okolí soudních budov byly plné zahraničních novinářů, aktivistů lidskoprávních organizací, jako například Amnesty International. Ona sama i její přátelé dostávali povzbuzující dopisy od spřízněných duší z celého světa. Přesto dostal Stárek za pobuřování dva a půl roku natvrdo a Iva Vojtková jeden rok s podmínkou. Dne 17. listopadu téhož roku se to už ale doopravdy zvrtlo, Iva Vojtková vězeňským teplákům nadobro unikla a pár dní nato propustili i Stárka.

S kočárkem a s ochrankou

Abychom nekončili úplně hollywoodský happy endem, vězte, že nedlouho potom chodila čerstvá maminka Iva Vojtková na procházky s kočárkem s ozbrojenou ochrankou za zády. Nechtěla si totiž nechat vypíchat oči nebo zabít, jak jí někdo telefonicky opakovaně vyhrožoval. To už se ovšem psala 90. léta.