Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Vogt (* 1938)

• narozen 21. července 1938 v Boskovicích

• v roce 1939 mu tragicky zemřel otce Vilém, s maminkou se pak často musel stěhovat

• během války se opakovaně setkával s německými vojáky

• náhradní otec se s rodinou odstěhoval do Sudet – do Kunčiny u Moravské Třebové

• maminka se pro své náboženské vyznání stala nežádoucí učitelkou

• pamětník se vyučil soustružníkem, pracoval v podnicích Hedva Brno, Vlněna a Jihomoravské pekárny

• v srpnu 1968 podnikl nebezpečnou cestu autem do Prahy

• v roce 1970 se oženil, v manželství se narodily čtyři děti

Maminka byla oblíbenou učitelkou, ale po roce 1948 se stala nepohodlnou a rodina se musela nedobrovolně vystěhovat do jiného domu: „Tam nebylo nic, rok tam měli ustájený dobytek, no děs a hrůza, maminka se z toho málem zhroutila.“

Vilém Vogt se narodil 21. července 1938 v Boskovicích jako první dítě rodičům Věře a Vilémovi Vogtovým. Těsně před narozením mladšího bratra Borise (1939) však otec při cestě domů ze Vsetína, kde pracoval v místní Zbrojovce, tragicky zahynul při jízdě na motocyklu. Podle vyprávění byl údajně v soudním sporu s několika lidmi a je možné, že jeden z nich nastražil přes cestu lanko. Při havárii si Vilém Vogt st. zlomil vaz, jeho spolujezdec přežil. Pamětník se domnívá, že to byla vražda, kterou po vypuknutí války už nikdo nevyšetřoval.

Donesl mně balík bonbonů

Maminka, povoláním učitelka, zůstala se dvěma malými dětmi dlouho sama. Aby mohla učit, starala se o bratry chůva. Vyučovala nejdřív v Boskovicích, pak na několika jednotřídkách v okolí a během války dostala místo i s bytem v Kulířově na Drahanské vrchovině. Vilém popisuje německou dělostřeleckou baterii, která sídlila vedle školy: „Oni stříleli z Kojálu až kamsi za vyškovský lesy, měli tam střelnici, my jsme si hráli na hřišti, najednou rána pum uííííí,  no, a nám to tenkrát ani nevadilo.“ Později se museli odstěhovat do Jaroměřic u Jevíčka, kde se maminka seznámila s Františkem Vymětalem, a v roce 1945 se vzali; oběma bratrům nechali jméno Vogt. Tady také prožili konec války. „Na návsi byly stovky koní, vozidel německých, všude po Jaroměřicích Němci a celkem dobrý, rozdávali lidem cukr, mouku, všechno,“ vypráví pamětník a dodává: „Chytal jsem ryby v potoce a najednou přijela od Jaroměřic německá obrněná kolona, už ustupovali, a najednou ten velitel zastavil, zasalutoval, tak jsem mu zasalutoval taky, vystoupil a donesl mně balík bonbonů, a pak celá ta kolona projížděla a zdravili mě a já jsem stál v potoce. Tak si kolikrát říkám, jestli šťastně dojeli, co ten Hitler a Stalin, co kvůli nim zahynulo lidí...“  Osvobození Rudou armádou a chování jejích vojáků popisuje pamětník jednoznačně: „Vítali je tak, že se poschovávali, protože ti kradli všecko, co mohli. Ženská, která se neschovala, tu znásilnili, to nebylo osvobození, to bylo zabrání dobytého území, já jsem se s nima nesetkal, čehož ale vůbec nelituju.“

Naháněli sedláky do družstev

Po válce se rodina odstěhovala do Kunčiny u Moravské Třebové, patřící do Sudet, kde zůstávaly po odsunutých německých obyvatelích prázdné domy. Podle vyprávění pamětníka byla jeho maminka velmi oblíbenou učitelkou a na každém místě, kde působila, pořádala kulturní akce. „Po válce toho bylo všude plno, divadla v sokolovně, muziky, dožínky, Boží tělo, to se lidi do kostela ani nevešli,“ vypráví s pohnutím v hlase Vilém a hned dodává, co se ve vesnicích dělo po komunistickém puči: „Teď začal rok 1948 a oni naháněli sedláky do družstev, pamatuju si, jak byl v hospodě nějakej Adámek, pistoli na stůl a pojďte podepisovat vstup do družstva. Někteří dobře hospodařili, ale někteří byli vožralci, přijeli s holejma zadkama a odjeli napakovaní.“  Připomíná i jedno jméno, sedláka Svozila, který nechtěl vstoupit do JZD (jednotného zemědělského družstva), dostal proto nesmyslné dodávky, které nemohl splnit, strávil dva roky v TNP (Táboře nucené práce) a vrátil se s podlomeným zdravím.

Okamžitě vystěhovat!

Tehdy musel z funkce odejít i oblíbený ředitel školy Votruba a na jeho místo nastoupil nový, kádrově spolehlivý Miroslav Navrátil. Ve spolupráci s inspektorem Řehákem obvinili pamětníkovu maminku, nelíbilo se jim totiž její náboženské smýšlení a stala se nežádoucí učitelkou. Rodina se musela ze dne na den vystěhovat z domu, ze kterého se měla stát školka. „To bylo ve čtyřiapadesátým roce, já jsem přijel domů ze školy, vylámané dveře, půl nábytku pryč a já jsem šel pátrat, kam to odvezli,“ popisuje beznadějnou situaci pamětník. V Kunčině bylo několik prázdných statků ještě po odsunutých německých obyvatelích a některé z nich využívalo JZD pro ustájení dobytka. Do jednoho takového domu se měla rodina nastěhovat. Pamětník to popisuje větou: „Tam nebylo nic, rok tam měli ustájený dobytek, no děs a hrůza, maminka se z toho málem zhroutila.“ Nevlastní otec František se živil pěstováním ovoce, zeleniny, choval králíky a pomáhal v okolí lidem v hospodářství, za to od nich dostával výměnou jejich vypěstované potraviny. Byl víc doma a snažil se postarat o děti, když jeho žena byla celý den ve škole. To se ovšem nelíbilo místním funkcionářům, označili  ho tedy za člověka štítícího se práce a údajně ho chtěli poslat do TNP. Nakonec pracoval jako sádrař v nemocnici a později dostal 200 Kčs důchodu. Maminka, aby mohla dál učit, vstoupila do KSČ (Komunistické strany Československa). Přeložili ji do Mladějova na Moravě, kam bylo špatné dopravní spojení, a pak ještě učila v mateřské škole v Moravské Třebové.

Všechno můžeš, ale…

Vilém se vyučil soustružníkem a několik let pracoval v podniku Hedva v Moravské Třebové. V roce 1970 se seznámil se svojí budoucí ženou Zdeňkou Veselou a za dva měsíce měli svatbu. Narodily se jim postupně čtyři děti: Vilém (1972–1995, spáchal sebevraždu), Petr (1973), Tomáš (1980) a Marie (1986). V zaměstnání pamětník vymyslel několik zlepšováků, často dělal práci, kterou nikdo nechtěl nebo neuměl udělat, přesto pociťoval neustálé problémy s vedoucími pracovníky. Dozvěděl se, že má negativní kádrový posudek především proto, že je věřící a navštěvuje bohoslužby. Při vyprávění zavzpomínal na dětství a projev tehdy nového ministra školství a národní osvěty Zdeňka Nejedlého: „My jsme museli stát v pozoru a já si to pamatuju do dneška, jak kdybych ho slyšel: ‚Náboženství zlikvidujeme tichou cestou.‘“ A pokračuje: „A jak to budou likvidovat? No lehce. Můžeš chodit do náboženství, no, všechno můžeš, ale vaše děcka se nikam nedostanou.“ Problémy v práci se stupňovaly, až dostal za údajné odmítnutí práce na hodinu výpověď. Podle jeho slov dělal tehdy ředitele podniku člověk spojený se známým případem z padesátých let v Babicích, kde měl vystěhovat obviněné sedláky do jiného kraje. Ústrky cítil pamětník i ve sportu, konkrétně ve fotbale, který hrál vášnivě celý život a dlouhá léta i organizačně zajišťoval. Přes své známé a kamarády se dostal k práci u Státních lesů, později pracoval v podniku Vlněna Brno a v Jihomoravských pekárnách.

Cesta mezi tanky

V roce 1968 v srpnu ještě pracoval v Hedvě a o invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděl ze sdělovacích prostředků. Ten den, 21. srpna, jel služebně svým osobním autem do Zábřehu a cestu popisuje slovy: „Mezi Třebovou a Mohelnicí stály kolony aut Poláků, brečeli a mávali nám.“  V Zábřehu šel kolega něco opravovat do místního podniku a Vilém jel na čerpací stanici pro benzin, na který se ten den stály fronty. Náhodně si všiml starších manželů poslouchajících s obavami zprávy o dění v Praze. Dozvěděl se od nich, že jsou na cestě na dovolenou do Beskyd a doma v Praze nechali dvě dospívající děti ve věku patnáct a sedmnáct let. Uvědomil si, že jedni přátelé mají v Praze na prázdninách dceru, a rozhodl se, že manžele odveze do Prahy a ji doveze zpět. Silnice do Prahy byly plné kolon aut vojenské techniky a cesta byla opravdu nebezpečná. Během prvních deseti dnů okupace zahynulo devadesát civilistů, z toho několik při dopravních nehodách, zpravidla zaviněných zmatenými nebo netečnými řidiči okupantů. Při zpáteční cestě je zastavili vojáci. „Vyjeli jsme z Prahy, přejeli jsme kopeček, rojnice tanků a my mezi nima, křičeli: ‚Nazad, nazad, halt‘, samopalama mávali před náma, tak jsem si řekl: ‚Vy hňupi‘, otočil jsem se a jel jsem po polní cestě na Poděbrady a k večeru už jsme byli doma a všichni byli šťastní,“ popisuje pamětník a v jeho hlase je slyšet bojovnost.

Znovu zavřené hranice

Těsně před opětovným zavřením hranic Československa v říjnu roku 1969 se pamětník vydal se svým kamarádem Jaroslavem Pirnusem do Rakouska. Rodina Jaroslavovy manželky měla v Rakousku hotel a ona tam odjela s dětmi už dříve. Mysleli si, že se ještě všichni vrátí zpět, ale hranice už byly zavřené, a tak se na zpáteční cestu vydal Vilém sám. „Přijel jsem k hranicím a hned: ‚Stůj, jak to, že se vracíte?‘ – ‚A co bych tam dělal? Já jsem doma tady,‘ tak mě pozdravili a pustili mě domů,“ vysvětluje Vilém. Od Jaroslava měl na veškerý jeho majetek sepsanou plnou moc, aby s ním mohl nakládat podle svého uvážení. Jaroslav byl vyučený elektrikář a spravoval lidem rozbité spotřebiče. Tím, že Vilém všechny spotřebiče určené k opravě  lidem vrátil a měl pro úřady oficiální dokument, tak si mohla Jaroslavova rodina odvézt všechen majetek, který po něm zůstal v Československu. Jeho sestra se po čase pamětníkovi svěřila, že ji navštívili příslušníci Státní bezpečnosti (StB), vyhrožovali jí a možná chtěli i některé obrazy zabavit, nakonec jim ale všechno nechali.

Pod ochranou…

Největší životní oporou byla pamětníkovi vždy jeho víra, je velkým ctitelem Panny Marie a dokáže přesvědčivě mluvit o příbězích se zázračným uzdravením. Osobně zmiňuje i své životní situace, kdy byl už jednou nohou na druhém břehu. „Jednou se mně zdálo, že sedím na kolotoči, a přitahovala mě veliká záře, najednou se to zastavilo a začal jsem pomalu padat dolů...“ vypráví s pohnutím v hlase Vilém. Když se probudil, maminka mu vysvětlila, že spadl do škopku s vodou, nemohl se otočit, a nebýt duchapřítomné sousedky, tak se zřejmě utopil.  Podruhé šel po silnici kolem školy s panem starostou a míjelo je nákladní auto na dřevoplyn. „Zakopl jsem a spadl přímo pod zadní kolo, starosta mě chytil a vytáhl, to jsem byl znovu na světě,“ poznamenává pamětník. Do třetice vypráví o kamarádech z Kulířova, kteří po válce našli nevybuchlou munici. „To byli bratři Vládkovi, montovali to tam kdesi v kůlně a oba je to zabilo. Měl jsem kliku, že už jsme tam nebydleli, ne, to bylo řízení Boží, jinak bych tam byl s nima,“ popisuje další událost ve svém životě dojatý pamětník.

Během normalizace odmítl nabídku ke vstupu do KSČ se slovy: „‚Po tolika letech, soudruhu? Já jsem nikdy v žádné straně nebyl, já mám všechny lidi rád, kteří jsou slušní a poctiví a věří v Boha‘, a bylo to.“

Charakteristickým rysem vyprávění Viléma Vogta je zaujetí, s jakým popisuje všechny události, které ho v životě potkaly, ať jsou to příběhy z války, řešení technických problémů v práci, jeho fotbalová kariéra, osobní zkušenosti s Boží přítomností, nebo nebezpečná cesta do Prahy v srpnu 1968. 

Naléhavým hlasem na závěr dodává: „Lidi se odvracejí od Boha, že ho nepotřebují, ale vždycky platilo, že bez Božího požehnání marné lidské namáhání.“