Iva Vodrážková

„Já jsem Chartu nepodepsala, ale hlavně také z toho důvodu, protože jsem dělala spojku mezi Prahou a Olomoucí. Protože jsem měla rodiče v Olomouci, tak jsem tam skoro pravidelně jednou týdně nebo za čtrnáct dní jezdila. Jakékoliv informace jsem v Praze získala, ať to byly Infochy, to znamená časopis Informace o Chartě 77, nebo o nespravedlivě stíhaných a tak dále, ty všechny tiskoviny jsem vozila do Olomouce a tam se to rozšiřovalo dál. Někdy jsem to vozila ve spodním prádle. Měla jsem strach. Přiznám se, že to nebyla žádná sranda. Měla jsem tu stihománii, že pořád za mnou někdo jde, někdo mě pozoruje a tak dále. Protože spousta lidí chodilo na výslechy. My jsme chodili také, měli jsme několikrát domácí prohlídky. Několikrát jsem byla na výslechu a bylo to nepříjemné. Nebylo to tak, že bych byla nějaká hrdinka, která si sebere balík materiálů a jede. Vždycky jsem měla strach, co se bude dít, jestli ta cesta proběhne dobře. Nebylo to úplně ideální v té době. Ke konci osmdesátých let už jsem byla hodně vyčerpaná a unavená z toho všeho, z té perzekuce. Kolik lidí zatýkali místo toho, aby se to uvolnilo, když přišel Gorbačov, tak tady se to naopak ještě začalo stupňovat. Lidé byli mnohem více zavíráni a perzekvováni. My jsme potom na obhajobu politických vězňů drželi hladovky nebo jsme s přáteli běhali běh za propuštění politických vězňů nebo jsme dělali na Střeleckém ostrově pravidelně, když někoho zavřeli, výstavu. Tam nás kolikrát vybrali a vyhnali nás z toho ostrova. Takže hodně jsem se angažovala v téhle komunitě.“

„Já jsem v té době byla náctiletá, bylo mi tak osmnáct, devatenáct, dvacet. Chodila jsem na střední školu, když ti Rusové přišli, a já jsem byla velký odbojník proti tomu. Hnusilo se mi všechno, co souviselo s komunismem, protože jsem to zažila ve vlastní rodině. Znáte generační odpor, děti bojují proti svým rodičům. Kdyby byla naše rodina nábožensky založená, tak třeba bych bojovala proti nábožensky založené rodině. Bojovala jsem proti rodičům, kteří byli ateisté a kteří v té době byli ještě jakoby komunisti. To bylo moje krédo, nebýt stejná jako mí rodiče a být proti nim. Dělala jsem všechno, aby se mnou měli peklo. Nicméně táta to měl docela zlý, protože nemohl nalézt náhradní práci, nemohl vykonávat svoji profesi a hodně se tím trápil. Bál se bolševiků, protože věděl, že můžou hodně, že můžou posílat do vězení, na Sibiř a tak dále. V našem domě si vybudoval nahoře na půdě bunkr, že kdyby pro něho přišli, přišli ho zatknout, tak se před nimi schová, že už nechce zažít další perzekuce.“