Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Vodňanský (* 1941  †︎ 2021)

• narozen 19. června 1941 Praha

• absolvoval gymnázium v Korunní (1958)

• 1958–1965 studia na ČVUT – strojní fakulta

• od počátku 60. let pokusy napsat hru, píše básně, publikuje v časopisech

• 1964 seznámení s Petrem Skoumalem, 1965–1966 první text-appealové výstupy v Praze

• 1966 vojenská služba v Milovicích u tankistů, souběžně studium na FF UK – obor filozofie a historie

• jaro 1969 znovu vystupuje s P. Skoumalem, první představení S úsměvem idiota

• 1974 nucený odchod z Činoherního klubu do Divadla Ateliér

• 1976 výslechy na StB, cesta za Jiřím Voskovcem do USA

• přelom 70. a 80. let vystupování po klubech mimo Prahu a postupný „řízený rozpad“ dvojice

• 1981–1985 spolupráce s Přemyslem Rutem

• od 1985 programy pro děti, další spolupráce např. se Světlanou Nálepkovou a pianistou Martinem Zákravským

• od 1989 opětovaná spolupráce s Petrem Skoumalem na programu Večírek rozpadlých dvojic

• zemřel 10. března 2021

Věta z titulku je parafrází výroku logopeda profesora Seemanna, ke kterému krátce po druhé světové válce Jan Vodňanský s maminkou docházel. Bylo to jedno z nesčetných setkání a zážitků, ze kterých pozdější herec, textař, básník a kabaretiér čerpal inspiraci. V rodině se ovšem tradovalo, že dítě, které na svět přišlo 19. června 1941, koktá kvůli válečnému zážitku – v březnu 1945 zažil Jan Vodňanský ve věku necelých čtyř let nálet amerických bombardérů na Prahu, přičemž jedna bomba padla přímo do činžáku ve Slovenské ulici, kde rodina bydlela. Naštěstí nevybuchla.

Jan Vodňanský pochází z rodin vinohradské střední vrstvy – otec byl berní úředník, matka v domácnosti, starší sestře bylo na konci války čtrnáct let. Velký vliv na Jana Vodňanského měly květnové dni roku 1945, kdy zažil osvobození vojáky Rudé armády u dědečka v Milevsku. Poprvé se tu setkal se zpěvem ruských písní a nedá se popřít, že to byl jeden z inspiračních zdrojů jeho pozdější náklonnosti k ruským (popřípadě i sovětským) písním a k ruštině jako jazyku. Zároveň třeba dodat, že tato náklonnost se u Jana Vodňanského nijak nekryla s náklonností ke komunistickému režimu, který u nás po únoru 1948 nastal. Právě naopak.

Dvě rány

Svým způsobem se ovšem během raných školních let částečná „režimní převýchova“ Jana Vodňanského dařila, snad jen dvě události ho zarazily. Zaprvé se jednalo o den, kdy byl v roce 1951 zatčen tehdy už bývalý generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský. Jeden ze spolužáků na tuto čerstvou ranní zprávu poněkud škodolibě upozornil třídního učitele, který tomu odmítl uvěřit, ale za chvíli se vrátil z ředitelny pobledlý a zcela mimo sebe. Podobně děsivě působila ve škole zpráva o popravě Milady Horákové a dalších lidí, kterou učitelé patřičně z třídních pozic komentovali.

Druhá přímá dětská, ač spíš úsměvná, zkušenost s režimem, přišla v březnu 1953. Po úmrtí J. V. Stalina a o dva týdny později Klementa Gottwalda sepsal Jan Vodňanský verše, které poslal do Pionýrských novin. Básničku nazval Dvě rány, načež následovalo první setkání s cenzurou, neboť z redakce se ozvali v tom smyslu, že zveřejnění není zcela vhodné – název zřejmě příliš asocioval přísloví „dvě mouchy jednou ranou“.

Soudruh nikam nepůjde, musí uklízet

Vodňanského otce, který měl slibně nakročeno ke kariéře ve státní správě, vyhodili z komunistické strany počátkem 50. let kuriózním způsobem. Když přišla domovní důvěrnice těsně před Vánocemi žádat paní Vodňanskou, aby „uvolnila manžela“ pro okamžitou účast na stranické schůzi, dostalo se jí odpovědi, že to je naprosto vyloučeno, protože má jiné povinnosti. Důsledkem tohoto spíš komického incidentu bylo, že Vodňanský otec opustil nedobrovolně KSČ a jeho syn se později mohl s kádrovým škraloupem hlásit už jenom na vysokou školu technického směru.

Vodňanského léta strávená na jedenáctiletce na rohu náměstí Míru a Korunní třídy (bývalé arcibiskupské gymnázium, pak Gymnázium Wilhelma Piecka) jsou příznačná především zájmem o dějepis a češtinu, zvlášť si vybavuje každoroční dobrovolné vyzkoušení profesorem dějepisu před Vánocemi, kdy takto zachránil většinu třídy, neboť zjevně neměl v tomto oboru konkurenci.

Spolupráce s Petrem Skoumalem

Jan Vodňanský začal s psaním textů a veršů ještě dřív, než se setkal se svým celoživotním jevištním partnerem, skladatelem Petrem Skoumalem. První pokusy spadají ještě do přelomu 50. a 60. let, kdy Vodňanský studoval poměrně volným tempem strojní fakultu ČVUT. Přestože některé obory mu nebyly zcela proti mysli (setkal se například se základy tehdejší informatiky), jeho skutečný zájem byl jinde. S pozdějším novinářem Karlem Hvížďalou a básníkem Pavlem Šrutem se pokoušeli dát dohromady studentský muzikál, seznámil se s pracovníky Československého rozhlasu Miluší Tikalovou a Jaroslavem Pacovským a ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Karlem Weinlichem vznikaly první pořady na základě Vodňanského textů. Na přelomu 50. a 60. let se jeho tvorba postupně stávala součástí pražské text-appealové scény. Zároveň hltal představení Divadla ABC, kde ještě zažil slavné inscenace Jana Wericha a Miroslava Horníčka. Celoživotní láska k tvorbě V + W se ostatně o patnáct let později zhmotnila při návštěvě Jana Vodňanského u Jiřího Voskovce v New Yorku.

Za skutečný začátek spolupráce dvojice Jan Vodňanský – Petr Skoumal můžeme považovat až polovinu 60. let, kdy spolu začali vystupovat na pražských scénách. Systematičtěji se k sobě ovšem dostali, až když Jan Vodňanský absolvoval vojenskou službu (Skoumal už v době jejich seznámení působil jako skladatel v Armádním uměleckém souboru). Sám Vodňanský absolvoval vojenskou službu u tankového praporu v Milovicích. V průběhu vojny se dokonce přihlásil na studia filozofie a historie na Univerzitě Karlově – a byl přijat.

„Oslava“ nástupu Gustáva Husáka

Obnovená spolupráce dvojice Vodňanský–Skoumal začala historickým datem, poprvé po dvou letech pauzy spolu vystoupili přesně v „noci mezi Dubčekem a Husákem“ – 16. dubna 1969 při večírku Mladé fronty v kavárně Savarin. Výsledkem byl bouřlivý úspěch, mimo jiné s rusky zpívanou písní o raketčících (původně píseň Marlene Dietrichové otextovaná aktuální směsí češtiny a ruštiny na téma sovětské okupace země). Následně se začalo rýsovat jejich první společné představení pro Činoherní klub, nazvané S úsměvem idiota. Od podzimu 1969 ho hráli na této scéně denně s velkým úspěchem, ale zároveň toto představení způsobilo první problémy s cenzurou.

70. léta a chartovní svatba

Po několika letech se při plíživé likvidaci původního souboru Činoherního klubu museli Vodňanský se Skoumalem přestěhovat, a to do Divadla Ateliér, ve kterém už ovšem začaly zásadní problémy s cenzurou a výslechy na Státní bezpečnosti. Jejich absolvování líčí Jan Vodňanský po letech s jistou dávkou sarkasmu, protože vyšetřovatelé StB si s jeho intelektuálními a slovními hříčkami většinou nevěděli rady a snažili se Vodňanského získat ke spolupráci anebo k emigraci. Následky byly spíš opačné.

V létě 1976 se Jan Vodňanský i se svou snoubenkou Jitkou Shánilcovou poměrně nečekaně stali dočasnými majiteli výjezdní doložky na Západ. Ta možná změnila Vodňanského život víc, než tehdy tušil. Ve Spojených státech se setkali s Jiřím Voskovcem a nakonec i s Josefem Škvoreckým. Odmítli Voskovcovo ponoukání k emigraci a rozhodli se vrátit, ale s vědomím, že asi budou chtít nadále žít jinak než jen v přikrčení a ve stínu Janových a Petrových zakázaných představení.

Na jaře 1977 se konala jejich „chartovní svatba“, při které byli za svědky Sergej Machonin a Ludvík Vaculík a která vyvrcholila návštěvou počernické hospody, kde by, podle socialistického tisku, Vaculíkovi nikdy pivo nenalili. Politicky vážnějším krokem byl samotný podpis Charty 77 do rukou Vlasty Chramostové a v přítomnosti Václava Havla na podzim téhož roku. Byla to hlavně Vodňanského reakce na takzvanou antichartu, tedy režimem organizovanou propagandistickou kampaň.

Beatles se rozpadali živelně, my na to jdeme jinak

Na přelomu 70. a 80. let se tvůrčí existence dua Vodňanský–Skoumal pomalu začala naplňovat. Neustálé zájezdy mimo zapovězenou Prahu a zároveň utahování cenzurních šroubů na štacích po celém Československu jednak hrozily ponorkovou nemocí, jednak už asi oba cítili, že dlouhodobý souboj s režimem bude nad jejich síly. V roce 1981 se tedy rozhodli vzít svůj postupný odchod ze scény tvůrčím způsobem, nicméně i jejich program Život a dílo se stal nakonec předmětem zákazu.

Situace se začala zlepšovat alespoň v tom, že Janu Vodňanskému bylo postupně dovoleno se mimo jiné opět profilovat také jako „autor pro děti“, jímž ostatně nikdy nepřestal být. Od roku 1981 začal postupně vystupovat ve dvojici s básníkem, scenáristou a hudebníkem Přemyslem Rutem, s herečkou Světlanou Nálepkovou a hercem a cimrmanologem Martinem Zákravským. V 80. letech získal tvůrčí azyl na Slovensku, kde mohl svou tvorbou na seminářích do značné míry demonstrovat poetiku takzvaných malých jevištních forem.

Co může moc dělat tváří v tvář nonsensu?

S Petrem Skoumalem se dostali znovu společně na scénu až koncem 80. let v tehdy velmi slavném programu uváděném v pražském Junior klubu Na Chmelnici: Večírek rozpadlých dvojic, ve kterém vystupovali napůl s tehdy už rovněž odloučenou dvojící Jiří Dědeček a Jan Burian, patřil k tomu nejodvážnějšímu, co bylo na veřejném představení v Československu v průběhu roku 1989 možné slyšet.

Teprve příchod tvůrčí svobody v listopadu 1989 otevřel Janu Vodňanskému všechny možnosti, jak na jevištích klubů a divadel, v rozhlasu i televizi využít svůj intelektuální a zároveň často záměrně naivní humor. Ten se uplatňuje stejně dobře ve společnostech svobodných i autoritativních, vypovídá totiž o lidské povaze jako takové. Přesto se trochu zdá, že na absurditě režimu, který tu vládl v letech 1948–1989, jeho poetika vyniká nejostřeji.

Tvorba Jana Vodňanského pomáhala po celá léta jeho publiku, ať už divadelnímu či spíše klubovému, přežít – dalo by se říci přebít nonsens ještě větším nonsensem a totální hravostí. Nad dílem Jana Vodňanského, ať už je dotvářel společně s Petrem Skoumalem, s jinými partnery nebo sám, nemohl režim nikdy zcela zvítězit, protože do skutečných a vlastně nekonečných zákoutí jeho humoru se cenzorsky prostě trefit nešlo. Vědeckým rozborem kritizovat feudální přežitky v Disneyově Sněhurce nebo komentovat smysl pokusných králíků ve výzkumu – dá se na to z hlediska vládnoucí moci vůbec adekvátně reagovat?