Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Vodňanský (* 1941  †︎ 2021)

• narozen 19. června 1941 Praha

• absolvoval gymnázium v Korunní (1958)

• 1958–1965 studia na ČVUT – strojní fakulta

• od počátku 60. let pokusy napsat hru, píše básně, publikuje v časopisech

• 1964 seznámení s Petrem Skoumalem, 1965–1966 první text-appealové výstupy v Praze

• 1966 vojenská služba v Milovicích u tankistů, souběžně studium na FF UK – obor filozofie a historie

• jaro 1969 znovu vystupuje s P. Skoumalem, první představení S úsměvem idiota

• 1974 nucený odchod z Činoherního klubu do Divadla Ateliér

• 1976 výslechy na StB, cesta za Jiřím Voskovcem do USA

• přelom 70. a 80. let vystupování po klubech mimo Prahu a postupný „řízený rozpad“ dvojice

• 1981–1985 spolupráce s Přemyslem Rutem

• od 1985 programy pro děti, další spolupráce např. se Světlanou Nálepkovou a pianistou Martinem Zákravským

• od 1989 opětovaná spolupráce s Petrem Skoumalem na programu Večírek rozpadlých dvojic

• zemřel 10. března 2021

Věta z titulku je parafrází výroku logopeda profesora Seemanna,  ke kterému krátce po druhé světové válce Jan Vodňanský s maminkou docházel.  Bylo to jedno z nesčetných setkání a zážitků, ze kterých pozdější herec, textař, básník a kabaretiér čerpal inspiraci.  V rodině se ovšem tradovalo,  že dítě, které na svět přišlo 19. června 1941, koktá kvůli válečnému zážitku – v březnu 1945 zažil Jan Vodňanský ve věku necelých čtyř let nálet amerických bombardérů na Prahu, přičemž jedna z bomb padla přímo do činžáku ve Slovenské ulici, kde rodina bydlela. Naštěstí nevybuchla.

Jan Voďnanský pochází z rodin vinohradské střední vrstvy – otec byl berní úředník, matka v domácnosti, starší sestře bylo na konci války čtrnáct let. Velký vliv na Jana Vodňanského měly květnové dni roku 1945, kdy zažil osvobození vojáky Rudé armády u dědečka v Milevsku. Poprvé se tu setkal se zpěvem ruských písní a nedá se popřít, že to byl jeden z inspiračních zdrojů jeho pozdější náklonnosti k ruským (popřípadě i sovětským) písním a k ruštině jako jazyku.  Zároveň třeba dodat, že tato náklonnost se u Jana Vodňanského nijak nekryla s náklonností ke komunistickému režimu, který u nás po únoru 1948 nastal. Právě naopak.

„Dvě rány“

Svým způsobem se ovšem během raných školních let částečná „režimní převýchova“  Jana Vodňanského dařila,  snad jen dvě události ho zarazily, jednak v roce 1951 den, kdy byl zatčen tehdy už bývalý generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský. Poté, co jeden ze spolužáků na tuto čerstvou ranní zprávu poněkud škodolibě upozornil třídního učitele,  ten tomu odmítl věřit, aby se o chvíli později vrátil z ředitelny pobledlý a zcela mimo sebe. Podobně děsivě působila ve škole zpráva o popravě Milady Horákové a dalších lidí, kterou učitelé patřičně z třídních pozic komentovali.

 Druhá přímá dětská zkušenost s režimem, tentokrát mimo školu, přišla v březnu 1953,  i když byla spíš úsměvná.  Po úmrtí J. V. Stalina a o dva týdny později Klementa Gottwalda sepsal Jan Vodňanský verše, které poslal do Pionýrských novin. Básničku nazval „Dvě rány“, načež následovalo první setkání s cenzurou, neboť z redakce se ozvali v tom smyslu, že zveřejnění není zcela vhodné - název zřejmě příliš asocioval přísloví „dvě mouchy jednou ranou“.

Soudruh nikam nepůjde, musí uklízet

 Vodňanského otce, který měl slibně nakročeno ke kariéře ve státní správě,  vyhodili z komunistické strany počátkem padesátých let kuriózním způsobem.  Když přišla domovní důvěrnice těsně před Vánocemi žádat paní Vodňanskou, aby „uvolnila manžela“ pro okamžitou účast na stranické schůzi, dostalo se jí odpovědi, že to je naprosto vyloučeno, protože má jiné povinnosti.  Důsledkem tohoto spíš komického incidentu bylo, že Vodňanský otec opustil nedobrovolně KSČ a jeho syn se později mohl s kádrovým škraloupem hlásit už jenom na vysokou školu technického směru.

Vodňanského léta strávená na jedenáctiletce na rohu Náměstí míru a Korunní třídy (bývalé arcibiskupské gymnázium, později Gymnázium Wilhelma Piecka) jsou příznačná především zájmem o dějepis a češtinu, zvlášť si vybavuje každoroční dobrovolné vyzkoušení profesorem dějepisu před Vánocemi, kdy takto zachránil většinu třídy, protože zjevně neměl v tomto oboru konkurenci.

„Producent s býčí šíjí“

Jan Vodňanský začal s psaním textů a veršů ještě dřív, než se setkal se svým celoživotním jevištním partnerem, skladatelem Petrem Skoumalem. První pokusy spadají ještě do přelomu 50. a 60. let, kdy Vodňanský studoval poměrně volným tempem fakultu ČVUT, a přestože některé obory mu nebyly zcela proti mysli (setkal se například se základy tehdejší informatiky), jeho skutečný zájem byl jinde. S pozdějším novinářem Karlem Hvížďalou a básníkem Pavlem Šrutem se pokoušeli dát dohromady studentský muzikál, seznámil se s pracovníky Československého rozhlasu Miluší Tikalovou a Jaroslavem Pacovským  a ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Karlem Weinlichem vznikaly  první pořady na základě Vodňanského textů.  Na přelomu 50. a 60. let se jeho tvorba postupně stávala součástí pražské text-appealové scény. Zároveň hltal představení  divadla ABC, kde ještě zažil slavné inscenace Jana Wericha a Miroslava Horníčka.  Celoživotní láska k tvorbě V + W se ostatně za patnáct let zhmotní v návštěvě Jana Vodňanského u Jiřího Voskovce v New Yorku.

Za skutečný začátek spolupráce dvojice Jan Vodňanský – Petr Skoumal lze považovat až polovinu šedesátých let, kdy spolu začali vystupovat na pražských scénách, systematičtěji se k sobě dostali ovšem až po absolvování vojenské služby Jana Vodňanského (Skoumal už v době jejich seznámení působil v AUSu – Armádním uměleckém souboru ) jako skladatel. Sám Vodňanský absolvoval vojenskou službu u tankového praporu v Milovicích a v průběhu studia se dokonce přihlásil na studia filozofie a historie na Karlovu Univerzitu – přijali ho.

„Oslava“ nástupu Gustáva Husáka

Obnovená spolupráce dvojice Vodňanský – Skoumal začala historickým datem, poprvé po dvou letech pauzy spolu vystoupili přesně v „noci mezi Dubčekem a Husákem“ – 16. dubna 1969 při večírku Mladé fronty v kavárně Savarin. Výsledkem byl bouřlivý úspěch, mimo jiné s rusky zpívanou písní o raketčících /původně píseň Marlene Dietrichové otextovaná aktuální směsí češtiny a ruštiny na téma sovětské okupace země), a následně se začalo rýsovat jejich první společné představení pro Činoherní klub, nazvané „S úsměvem idiota“. Od podzimu 1969 ho hráli na této scéně denně, s velkým úspěchem, ale zároveň toto představení způsobilo první problémy s cenzurou.

Divadlo Ateliér a vysvětlování humoru na StB

Po několika letech se při plíživé likvidaci původního souboru Činoherního klubu museli Vodňanský se Skoumalem  přestěhovat, a to do divadla Ateliér, ve kterém už ovšem začaly zásadní problémy s cenzurou a výslechy na StB.  Jejich absolvování líčí Jan Vodňanský po letech s jistou dávkou sarkasmu, protože vyšetřovatelé Stb si s jeho intelektuálními a slovními hříčkami většinou nevěděli rady a spíš se snažili Vodňanského získat ke spolupráci anebo k emigraci.   Následky byly spíš opačné.

Cesta za Jiřím Voskovcem a nakonec i Josefem Škvoreckým do Spojených států v létě 1976 -  Jan Vodňanský se i se svou snoubenkou Jitkou Shánilcovou poměrně nečekaně stali dočasnými  majiteli výjezdní doložky na Západ -  možná změnila Vodňanského život víc, než tehdy tušil. Nakonec odmítli Voskovcovo ponoukání k emigraci a rozhodli se vrátit, ale s vědomím, že asi budou chtít nadále žít jinak než jen v přikrčení a ve stínu Janových a Petrových zakázaných představení.

Na jaře 1977 se konala „chartovní svatba“, při které byli za svědky Sergej Machonin a Ludvík Vaculík, a která vyvrcholila návštěvou počernické hospody, kde, podle socialistického tisku, by Vaculíkovi nikdy pivo nenalili.  Politicky vážnějším krokem byl samotný podpis Charty 77 do rukou Vlasty Chramostové a v přítomnosti Václava Havla na podzim téhož roku,  byla to hlavně Vodňanského reakce na takzvanou Antichartu, tedy režimem organizovanou propagandistickou kampaň.

Beatles se rozpadali živelně,  my na to jdeme jinak

Na přelomu 70. a 80. let se tvůrčí existence dua Vodňanský – Skoumal pomalu začala naplňovat – neustálé zájezdy mimo zapovězenou Prahu a zároveň utahování cenzurních šroubů na štacích po celém Československu jednak hrozily takzvanou ponorkovou nemocí, jednak už asi oba cítili, že dlouhodobý souboj s režimem bude nad jejich síly. V roce 1981 se tedy rozhodli vzít svůj postupný odchod ze scény tvůrčím způsobem, nicméně i jejich program „Život a dílo“  se stal nakonec předmětem zákazu. Situace se začala zlepšovat alespoň v tom, že Janu Vodňanskému bylo postupně dovoleno se mimo jiné opět profilovat také  jako „autor pro děti“, jímž ostatně nikdy nepřestal být.  Od roku 1981 začal postupně vystupovat ve dvojici s básníkem,  scénáristou a hudebníkem Přemyslem Rutem, s herečkou Světlanou Nálepkovou a hercem a cimrmanologem Martinem Zákravským.  Částečně získal Vodňanský v osmdesátých letech tvůrčí azyl na Slovensku, kde mohl do značné míry na vlastní tvorbě na seminářích demonstrovat  poetiku takzvaných malých jevištních forem.

Co může moc dělat tváří v tvář nonensu?

S Petrem Skoumalem pak na scénu dostali společně až koncem osmdesátých let v tehdy velmi slavném programu uváděném v pražském Junior klubu Na Chmelnici:  „Večírek rozpadlých dvojic“ , ve kterém vystupovali napůl s tehdy už rovněž odloučenou dvojící Jiří Dědeček a Jan Burian, patřilo k tomu nejodvážnějšímu, co v průběhu roku 1989 bylo možné na veřejném představení v Československu slyšet.

Teprve příchod tvůrčí svobody v listopadu 1989 otevřel Janu Vodňanskému všechny možnosti,  na jevištích klubů a divadel,  v rozhlasu i televizi, jak uplatnit svůj intelektuální a zároveň často záměrně naivní humor, který se stejně dobře uplatňuje ve společnostech svobodných i autoritativních, vypovídá totiž o lidské povaze jako takové.  Přesto se trochu zdá, že na absurditě režimu, který tu vládl v letech 1948 – 1989,  jeho poetika vyniká nejostřeji.  

Tvroba Jana Vodňanského  pomáhala po celá léta jeho publiku, ať už divadelnímu či spíše klubovému,   přežít, dalo by se říci přebít nonsens ještě větším nonsensem a totální hravostí.  Nad dílem Jana Vodňanského, ať už je dotvářel společně s Petrem Skoumalem, s jinými partnery nebo sám,  nemohl režim nikdy zcela zvítězit, protože do skutečných a vlastně nekonečných zákoutí jeho humoru se cenzorsky prostě trefit nešlo.  Vědeckým rozborem kritizovat feudální přežitky v Disneyově  Sněhurce nebo komentovat smysl pokusných králíků ve výzkumu –  dá se na to z hlediska vládnoucí moci vůbec adekvátně reagovat?