Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Vodenka (* 1922  †︎ 2020)

• narozen 31. prosince 1922 ve Zbraslavicích

• otec vedoucím pražského 10. oddílu

• Jiří v roce 1937 přestoupil z 10. oddílu do Dvojky pod vedením Jaroslava Foglara

• v roce 1938 se zúčastnil tábora Dvojky v Siněviru na Podkarpatské Rusi

• za války pracoval jako knihtiskař

• později nasazen na stavbě vysočanského plynojemu

• s otcem napsal tábornickou příručku Nauka o stopování

• zemřel 3. února 2020

„Narodil jsem se na poslední chvíli, byla půlnoc a kostelník už tahal za provaz,“ usmívá se Jiří Vodenka. Přišel na svět na Silvestra roku 1922 ve Zbraslavicích u Kutné Hory, v hospodě, kterou provozovali jeho prarodiče. Jak sám říká: „Je to paradox, narodil jsem se v hospodě a přitom jsem celý život nepil, hospodským věcem jsem neholdoval.“ 

Oba jeho rodiče patřili mezi první české skauty a osobně se znali se zakladatelem českého skautingu Antonínem Svojsíkem. Otec Václav Vodenka, vyučený knihař, od mládí podnikal s přáteli trampské výlety, během nichž stanovali a hráli na kytaru. Právě to ho zřejmě přivedlo ke skautingu – a také se díky tomu seznámil se svou budoucí ženou. „Jezdil tábořit u rybníka Pančava poblíž Zbraslavic, aby to k ní měl co nejblíž,“ říká pamětník. 

V domácnosti podle něj byla hlavou rodiny maminka, která se ve srovnání s otcem vyznačovala mohutnější postavou. I ona díky němu vstoupila do světa skautingu, vedla skautskou přípravku – vlčata – a jezdila na tábory, kde šéfovala táborové kuchyni. „Ne že by to všechno vařila sama, ona to ty kluky naučila. I v hospodě byla zvyklá vyvařovat pro velké množství lidí. Uměla vařit dobře a lacino, díky čemuž mohly tábory za stejnou sumu peněz trvat déle,“ vysvětluje Jiří Vodenka.

Klukovské bitvy ve Stínadlech

Za prarodiči do Zbraslavic jezdil malý Jiří každé léto, bavilo ho prohlížet si domácí zvířectvo. Se strýcem Karlem Seidlem objížděl s povozem místní sedláky, od nichž vykupoval dobytek. 

Většinu roku však trávil v Praze. S rodiči bydleli na Starém Městě na Haštalském náměstí, tedy v blízkosti Foglarových fiktivních Stínadel. Jiří Vodenka vzpomíná na návštěvy v Anežském klášteře, výpravy ke kováři, kterému kradli kovové kramle a prodávali je do sběru, ale také na klukovské války. „Byli jsme v dvou partách, parta Haštaláků a parta Židů, které spolu válčily. Bylo slušné válku vždycky předem vyhlásit: ,Zítra odpoledne proti vám budeme válčit, tak se na to připravte,‘“ říká a popisuje poměrně drsné klukovské zbraně, například velké šrouby do koňských podkov, které po vystřelení z praku dokázaly protivníkovi rozbít hlavu. 

Do obecné školy chodil k Čechovu mostu, část cesty vedla po nábřeží Vltavy, takže v zimě býval Jiří v pokušení sklouznout se na zamrzlé řece. Občas to skončilo nedobrovolnou koupelí v ledové vodě a spolužáci ho ve škole omlouvali: „Prosím, on se topil.“

Tak toho beru, řekl Jestřáb

Jeho otec v té době pracoval jakou vedoucí Desítky, 10. skautského oddílu. Nejprve se scházeli v parku Grébovka na lavičkách, později skauti sehnali prostory v Malostranské vodárenské věži na dnešním Janáčkově nábřeží. 

Malý Jiří, skautským jménem Jíra, nejprve chodil do otcova oddílu. Vzpomíná, jak roku 1931, tehdy jako osmiletý, vídal své starší kamarády chodit s cedulemi zvoucími na Tábory slovanských skautů v Praze – akce, jíž se zúčastnili skauti a skautky z Polska, Jugoslávie i řady dalších zemí.  

Když bylo Jiřímu čtrnáct let, otec ho doporučil do slavné Dvojky, oddílu pod vedením Jaroslava Foglara, řečeného Jestřáb: „Odvedl mě v té vodárenské věži o patro výš a přivedl mě k Jestřábovi. ,Hele, Jestřábe, vedu ti tady nového člena,‘ řekl. ,Tak to jo, toho beru. Ten už má za sebou několik táborů,‘ souhlasil Jestřáb. Chytil mě za ruku: ,Pojď, Ostříži mají zrovna schůzku.‘“ Dvojka totiž v té době měla čtyři družiny – nejstarší Bílou družinu, dále Tygry, Medvědy a Ostříže.  Zde se pamětník mimo jiné seznámil se synem herce a kabaretiéra Josefa Švába-Malostranského a společně založili kouzelnický klub. Vystupovali v Autoklubu v Opletalově ulici. 

V roce 1938 se Jiří Vodenka zúčastnil legendárního tábora Foglarovy Dvojky na Podkarpatské Rusi u Siněviru: „Nějaký Hucul se s Jestřábem znal a řekl mu: ,Pane, tam jsou takové louky a není potřeba žádné povolení, tam byste mohli tábořit.‘“ Zároveň šlo ale o poslední skautský tábor před válkou. Po příchodu Němců byl během protektorátu skauting zakázán. 

Doma ve Svojsíkově hradišti

Jeho otec Václav Vodenka se mezitím vzdal vedení Desítky a místo toho se věnoval působení ve skautských lesních školách. Byl totiž mimořádně manuálně zručný a udělal si zkoušky z neuvěřitelných jedenadvaceti skautských odborností, od knihařství (které bylo jeho původní profesí) po práci zedníka, drvoštěpa, instruktora táboření, tvorbu linorytů, zdravotníka či botanika. Jiří na lesní školy často jezdil s ním jako demonstrátor, když otci pomáhal jednotlivé činnosti předvádět. 

Rodina se v té době přestěhovala na Strahov, do rokliny pod Mariánskými hradbami, která se nazývala „Svojsíkovo hradiště“. Byly tu postaveny čtyři sruby – skautské klubovny – a otec pracoval jako hlídač a kustod celého místa. „Konečně jsme měli byt s velkým oknem a elektřinu – zatímco na Starém Městě jsem si dělal úkoly při petrolejce,“ říká Jiří Vodenka. Na druhou stranu bydlení v dřevěné novostavbě bylo někdy poměrně dobrodružné: „Jednou nám ulétla střecha nad hlavou a měli jsme hvězdičky nad postelí.“ 

Otec bránil skautský majetek

Na začátku druhé světové války zde chtěli Němci zařídit sídlo Hitlerjugend a zabavili velkou část skautského majetku. Otci se podařilo zachránit zejména Svojsíkův obraz, který ukryl do dutiny zatlučené prkny. 

Jiří Vodenka, na začátku války šestnáctiletý, pracoval nejprve v litografické dílně a později byl totálně nasazen na stavbu plynojemu ve Vysočanech. „Byla to asi šedesát metrů vysoká konstrukce, na kterou se lezlo po obyčejných dřevěných žebřících, svázaných provazem. Když sirény ohlašovaly nálet, rychle jsme lezli dolů, protože jsme očekávali, že takovou stavbu budou chtít Američané rozbít. Pryč od toho!“ vzpomíná. 

Ve dnech Pražského povstání roku 1945 se Jiří Vodenka dostal do dramatické situace, kdy ho Rakušané v německých uniformách na Strahově zajali. „Zuli mi boty, myslel jsem si, že mě budou mlátit přes chodidla. Ale místo toho mi očichávali fusekle, prý jestli nejsem spojka,“ říká. Domníval se, že ho vedou na popravu, ale místo toho ho propustili. 

Po příchodu sovětské armády dorazily na Strahov Revoluční gardy, které opět chtěly zabavovat skautský majetek. „Němci nám na to alespoň vystavili potvrzení. Kdežto tihle to chtěli rovnou ukrást,“ říká Jiří Vodenka. Protože jeho otec odmítl majetek skautů Revolučním gardám vydat, byl zatčen a odvezen do pankrácké věznice, kde strávil asi dva týdny. 

„Napsal z vězení dopis na svou obranu. Psal v něm o lidech, kteří se za války hlásili do Kuratoria pro výchovu mládeže [nacistická organizace, která měla za války nahradit Junáka], a žádné problémy neměli. Kdežto on jenom chránil majetek skautů,“ říká pamětník. Otce se zastala i řada dalších lidí, takže po dvou týdnech byl z vězení propuštěn. 

Téměř stoletý skaut

Jiří Vodenka napsal spolu se svým otcem zálesáckou příručku Nauka o stopování. Ještě v roce 2009 měl možnost se po jedenasedmdesáti letech vrátit na Podkarpatskou Rus na místo někdejšího tábořiště u Siněviru a tato výprava pro něj byla silným zážitkem. Zemřel 3. února 2020 ve věku sedmadevadesáti let.