Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kdyby četníci přišli podruhé, rodiče skončili na popravišti
narodila se 21. listopadu 1942 v Praze
otec a strýc se aktivně věnovali skautingu, působili v pražském náčelnictvu
otec šel ve skautském kroji na pohřbu T. G. Masaryka
strýce Karla Störzera věznili nacisti v koncentračních táborech Dachau a Natzweiler
během heydrichiády se rodiče ocitli v ohrožení, vlastnili stejný model kola, po němž Němci pátrali
otec za války pracoval v hotelu Červený, ukrýval zde akademického malíře z Černé Hory
po válce rodina žila v Opavě v domě po odsunutých Němcích, poté se vrátila do Prahy
pamětnice vystudovala střední pedagogickou školu, později získala vysokoškolské vzdělání
pracovala v internátním zařízení pro děti pracovníků ministerstva zahraničního obchodu
s manželem Václavem Vobrubou se vzali v roce 1964, měli spolu dvě děti
manželova rodina v 50. letech přišla o majetek a byla perzekvována komunistickým režimem
jako učitelka působila v Lužicích na Hodonínsku, poté v Kostelci nad Labem
za návštěvu kostela v Lužicích na ni přišlo udání, komunisté si ji předvolali i kvůli učení vánočních koled
absolvovala stáž v Petrohradě, kde poznala, v jakých podmínkách žili běžní Rusové
učila až do roku 2004
v roce 2022 žila v Mladé Boleslavi
Olga Vobrubová
„Nemusela jsem tady vůbec být.“
Paní Olga Vobrubová se narodila 21. listopadu 1942 v Praze. Vypráví dva příběhy, které se odehrály během druhé světové války v okupované Praze. Není jejich přímou pamětnicí, interpretuje vzpomínky svých rodičů, kteří se, zejména v prvním případě, ocitli v nebezpečné situaci, která mohla zásadním způsobem změnit jejich život i život jejich dcery.
Příběh první: Kolo
Rodiče paní Vobrubové byli vášnivými cyklisty. Na jaře roku 1942 však byla maminka paní Vobrubové těhotná a z toho důvodu půjčila své dámské kolo přátelům, kteří bydleli v Hodkovičkách. V květnu 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a ihned poté gestapo rozjelo rozsáhlé pátrání po atentátnících a jejich pomocnících. Intenzivně pátrali také po majiteli dámského kola, které si jeden z atentátníků pro akci vypůjčil a které bylo posléze vystaveno ve výloze obchodního domu Baťa na Václavském náměstí. Pražské ulice obcházely hlídky a v každém domě u správce ověřovaly, jestli každý má své kolo doma. Tak došlo i na Kostelní ulici na Pankráci, kde Störzerovi, rodiče paní Vobrubové, bydleli. Dvoučlenná česko-německá hlídka přišla do jejich domu již k večeru a od správce se dozvěděli, že Störzerovi vlastní dvě kola, včetně dámského. Snad díky pozdní hodině nebo únavě se hlídka spokojila s ujištěním správce, že kola jsou ve sklepě, a odešla. Tato šťastná náhoda pravděpodobně zachránila rodičům paní Vobrubové i jí, ještě nenarozené, život. Když se následující den dozvěděl o kontrole tatínek paní Vobrubové, vypravil se ještě toho dne v noci do Hodkoviček pro kolo. Podrobnosti této výpravy paní Vobrubová bohužel nezná, ale jistě to musel být dost nebezpečný podnik, vzhledem k nočnímu zákazu vycházení i vzdálenosti, kterou pan Störzer musel překonat. Nakonec vše naštěstí dobře dopadlo.
Příběh druhý: Dobrodružná cesta povstaleckou Prahou
Během války byl tatínek paní Vobrubové zaměstnán jako účetní na Moráni v Hotelu Červený (patřil rodině Červených). Byla zde ubytována pestrá směsice hostů, Čechů i Němců, včetně jednoho malíře z Černé Hory, jehož pobyt v hotelu byl však před úřady utajován. Malíř se s panem Störzerem velmi sblížil, namaloval dokonce několik portrétů členů jeho rodiny, včetně dcery Olgy, tehdy asi dvouleté.
Pan Störzer byl v hotelu i 7. května 1945, během Pražského povstání, když zaslechl v rádiu varování, že Němci vyhánějí české obyvatele z domů a ženou je před tanky jako živé štíty. Otec paní Vobrubové dostal strach o svou rodinu, která žila na Pankráci, v místě největších bojů. Rozhodl se proto, že musí dostat svou ženu a dceru do hotelu, kde pracoval a kde jim takové nebezpečí nehrozilo. Z hotelu na Karlově náměstí se vypravil večer a musel překonat poměrně dlouhý a náročný úsek přes Nusle a Michli, kde byl nucen přelézat ploty mnoha dobře zajištěných zahrad, než se nakonec dostal až k jejich domu na Pankráci. Celá trasa byla navíc lemována bojujícími Čechy i německými ostřelovači, kteří pálili po všem, co se na ulici hnulo. Když se šťastně dostal až do sklepa domu, kde byli ukrytí všichni obyvatelé, z nějakého důvodu pozdravil rusky a mezi nájemníky, kteří ho nepoznali, vypukla panika. Nakonec jej poznala jeho žena a všichni se uklidnili. Pan Störzer chtěl odvést jen ženu s dcerou, ostatní nájemníci však trvali na tom, že půjdou také, a nedali se přesvědčit, aby v domě zůstali. Na zpáteční strastiplnou cestu se tedy vydala skupinka nejméně dvanácti lidí a podle maminky paní Vobrubové to byla cesta hrůzy, skupina se plížila přískoky, vyděšení lidé odmítali jít po jednom, nicméně skončila dobře a k ránu se všichni v pořádku dostali do Hotelu Červený, kde zůstali do 9. května. Od tatínka paní Vobrubové to byl jistě heroický výkon.
Po válce
Po válce se Störzerovi přestěhovali na čas do Opavy kvůli práci, ale po několika letech se zase vrátili do Prahy, kde již zůstali natrvalo. Pan Störzer vystřídal několik zaměstnání, mimo jiné byl úředníkem na několika ministerstvech a před penzí pracoval jako ředitel technické knihovny v Chemoprojektu. Jeho práce byla podle paní Vobrubové také důvodem, proč vstoupil po roce 1950 do komunistické strany. Jeho žena pracovala jako dělnice v Tesle a do KSČ nikdy nevstoupila, ačkoli jí to bylo několikrát nabízeno.
Natočila a zpracovala Veronika Kroupová
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kubelka)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Veronika Kroupová)