Olga Vobrubová

* 1942

  • „Hned jsem telefonovala rodičům, protože jsem slyšela v rádiu, že hoří domy vedle rozhlasu. Já jsem bydlela kousek od rozhlasu, ani ne pět minut, a tam hořely dva domy. Byla jsem z toho špatná. Rodiče říkali, že je to něco šíleného a že se dokonce schovávali pod oknem, protože v Riegerových sadech stály tanky a střílely do vinohradských domů. Moji rodiče sice měli okna obráceně, ale to nikdo nevěděl, protože lidi, kteří měli okna na Riegrák, tak ti skutečně měli vystříleno ve skříních, protože Riegerovy sady jsou na kopci. To bylo takhle. Já jsem potom vyběhla něco koupit, protože jsem měla hrůzu z toho, že najednou nebude co k jídlu. Byl to pro mě veliký šok. Ale myslím si, že největší šok to byl pro mého otce, protože ten měl pořád Rusko jako našeho osvoboditele.“

  • „My jsme se všichni obyvatelé – což bylo asi dvacet lidí, možná patnáct, to byly malé jednopokojové byty – tak se tam připlížil, a protože byl zničený od plotů, potrhaný kabát, obličej špinavý, tak se všichni, co ve sklepě byli, že to je nějaký Němec nebo někdo takový. Nakonec ho poznali. A on říkal: 'Musíte jít všichni se mnou do hotelu, protože tam jsou Němci a pořád tam je jakýs takýs klid, musíte jít prostě se mnou.' Maminka, to mi byly tři roky, mi nasadila bílou čepici, abych byla dobře vidět, tatínek mě vzal na ramena. A obyvatelé šli. Kromě mé babičky, která bydlela ve vedlejším domě, ale jedna paní byla těhotná a maminka mého tatínka řekla, že tady zůstane s tou paní a že s námi nepůjde. Tak tam zůstaly a tatínek s těmi lidmi zase zahradou, Nuselským údolím se plížili. Tatínek říkal: ‚Nesmíte jít v zástupu, musíte jít přískokem, musíte jednotlivě.‘ Ti lidi se báli, tak se tím způsobem do rána dostali do hotelu. Tatínek je tam ubytoval a dočkali jsme se tam devátého května.“

  • „Po atentátu na Heydricha v Praze hledali dámské kolo.“ - „Proč ho hledali?“ - „Takové kolo bylo vystaveno, které bylo účastníkem atentátu v zatáčce v Kobylisích. Potřebovali zjistit, komu kolo patřilo. Maminka měla stejné kolo, dokonce i s opletením. Chodili čeští policajti, i němečtí, po různých částech Prahy včetně Pankráce a Baarovy ulice. A potom se dostavili i do našeho domu a ptali se pana majitele, který bydlel v přízemí, kdo tady má dámské kolo. Jmenoval ti, ti, ti a teda i Störzerovi, moji rodiče. ‚A co mají ta kola?‘, ‚Jo, mají je ve sklepě.‘ ‚No tak dobře, děkujeme a na shledanou.‘ Kdyby bývali přišli na to, že to dámské kolo tam není, tak samozřejmě se nikdo s nikým nebavil, vzali maminku, tatínka, včetně mě a skončili jsme někde na střelnici v Kobylisích.“

  • „Velice obdivuji hrdinství lidí, kteří něco takového dokázali, ale je otázka, jestli to bylo vhodné, vzhledem k tomu počtu obětí. Myslím si, že to už nikdo nedokáže posoudit, byla to úplně jiná doba, lidé žili v obrovském stresu. Pro moje děti už je to jen jako nějaký film, nedokážou to pochopit.“

  • „V celé Praze se kontrolovalo, zda někomu nechybí dámské kolo. Kolo, které bylo použito při atentátu na Heydricha, bylo pak vystaveno ve výloze na Václavském náměstí s tím, že kdo udá, komu kolo patří, dostane vysokou peněžní odměnu. Také v naší ulici prošla hlídka a v každém domě se ptali domácího, kdo má dámské kolo a zda ho má skutečně u sebe. Když přišli do našeho domu, domácí jim řekl: ,Ano, Störzerovi mají dámské kolo.‘ Bylo to už večer, a snad že byli unavení nebo pohodlní, zeptali se jen, jestli je kolo v domě a domácí jim řekl, že ho mají ve sklepě. Hlídka se s tím spokojila a odešla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mladá Boleslav, 22.02.2012

    (audio)
    délka: 23:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Mladá Boleslav, 26.04.2022

    (audio)
    délka: 02:06:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby četníci přišli podruhé, rodiče skončili na popravišti

Olga Vobrubová, snímek z doby nedlouho po skončení druhé světové války
Olga Vobrubová, snímek z doby nedlouho po skončení druhé světové války
zdroj: archiv pamětnice, Veronika Kroupová

Olga Vobrubová se narodila 21. listopadu 1942 v Praze. Její otec Jaroslav Störzer pocházel také z Prahy, od mládí se věnoval se svým bratrem Karlem Störzerem skautingu, aktivně působili v pražském náčelnictvu. Strýce zatkli během války nacisti a věznili jej v koncentračních táborech Dachau a Natzweiler, po válce se vrátil domů. Během heydrichiády se rodiče pamětnice ocitli v ohrožení, protože vlastnili stejný model kola, po němž pátrali nacisti v souvislosti s parašutisty Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem. Otec za války pracoval v hotelu Červený, kde ukrýval černohorského malíře. Během Pražského povstání zde také ukryl rodinu a spolubydlící z domu na Pankráci. Po válce se rodina stěhovala do Opavy do domu po odsunutých Němcích. Vrátili se však zase do Prahy, Jaroslav Störzer pracoval jako úředník na různých ministerstvech. Olga Vobrubová vystudovala střední pedagogickou školu a dostala umístění na internát pro děti pracovníků ministerstva zahraničního obchodu v Zahrádkách u České Lípy. S manželem Václavem Vobrubou se vzali v roce 1964. Rodinný život začali na Hodonínsku, odkud manžel pocházel. Jeho rodina před válkou vlastnila malovýrobu, během 50. let o majetek a úspory přišli, pro buržoazní původ je komunisté perzekvovali. Olga Vobrubová učila na základní škole ruštinu a hudební výchovu. Po návštěvě kostela, kde její žáci v lidových krojích slavili ukončení základní školy, na ni přišlo udání. Komunistickým činovníkům se musela zpovídat později i kvůli tomu, že děti učila vánoční koledy. Od roku 1974 žili s manželem v Kostelci nad Labem. Během učitelské kariéry absolvovala také stáž v Petrohradě a poznala, v jakých podmínkách žili běžní lidé v SSSR. Učitelkou zůstala až do roku 2004. V roce 2022 žila v Mladé Boleslavi.