Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Voborníková, rozená Bělinová (* 1950)

• narodila se 8. října 1950

• dědeček Josef Bělina byl legionářem v první světové válce, na konci druhé světové války pomáhal vyhazovat mosty do povětří

• vystudovala knihovnickou školu

• dění v roce 1968 a 1989 se neúčastnila

Jana Voborníková se narodila 8. října 1950. „Měla jsem krásné dětství, moudré a šikovné rodiče a dědu a babičku.“ Podporovali ji ve všech zájmech a nikdy nezažila, že by na ni neměli čas. Její babička byla vyučenou švadlenou a šila na všechny v rodině. Dědeček byl zaměstnaný v armádě, v pozdějším věku dělal účetního a pomáhal i na poli. Oba prarodiče byli vášniví čtenáři, a když u nich byla Jana s bratrem na prázdninách, tak jim dědeček vždycky před spaním četl.

Dědeček legionář

Dědeček Josef Bělina bojoval v první světové válce. „Nerad vyprávěl o válce a o bojích, ale my jsme se zajímali, snažili jsme se získat od něj informace. [...] Vím, že ho vzali do rakouský armády jako sedmnáctiletýho kluka a poslali ho do Ruska.“ Tam padl do zajetí, přidal se k legii a dostal se do Francie, kde bojoval mimo jiné v bitvě u Verdunu.

„U Verdunu byl i raněnej. To vím takovou příhodu, že mu zachránil život koníček kamaráda. Děda byl ženista, prostříhávali dráty a stavěli mosty a jeho kamarád jezdil na koni. A Němci pustili na Francouze plyn. No a děda už by se bejval z toho nedostal a ten kamarád ho hledal. No a s tím koníkem ho zahlíd, s tím koníkem přihopsal a šáh po něm, chytl ho za ruku a přišlápl mu ji do třmenu, aby ho vytáhl. A vytáhl ho z toho zamořenýho, pak se o něj postaral, takže vlastně kamarád s koníčkem zachránil dědovi život.“

Ve Francii byl dědeček pamětnice třikrát zraněný, měl i prostřelné plíce, což mu i později působilo zdravotní problémy. Malá Jana se svého dědečka vyptávala, jak to ve Francii vypadalo, jaká tam byla třeba krajina, ale on o válce nerad vyprávěl. „To vám děti nemůžu říct. Kdybych to měl vylíčit tak, jak to bylo, to nejde. To bylo spousta roztrhanejch lidí, mrtvejch koníků, krajinu už jsme neviděli, všechno bylo rozrytý.“ A dodával, že kdyby mohl zapomenout, bylo by to pro něj lepší. 

Josef Bělina pak dlouhá léta sloužil v armádě. „Babička vždycky říkala, že ho ty kluci měli rádi jako tátu.“ Velkým vzorem byl Josef Bělia i v rodině. „Věděli jsme, že děda nikdy nezklame, nikdy neslíbí, co nemůže splnit.“ Na svého dědečka Jana dodnes často vzpomíná. Jedno z životních mouder, které jí předal, je, že pokud ona sama nikomu neublíží, nemá se čeho bát.

Tenhle stroj to neutáhne

Jana druhou světovou válku sice nezažila, ale její prarodiče i rodiče ano. Babička po celou dobu německé okupace schovávala ve skříni dědovu uniformu, což bylo velmi nebezpečné. Němci si totiž na bývalé legionáře dávali velký pozor a často dělali v jejich bytech domovní prohlídky. „Měli to dost jednoduchý, protože legionáři bydleli společně ve vojenských barákách. Kolikrát třeba přišli, rozštípali dveře, rozpíchali peřiny bajonetama, nádobí rozbíjeli. Šťára u legionářů byla vždycky nejhorší.“

S německými okupanty se ale musela vypořádávat i babička. „Babička měla šicí stroj, ale takovej na dámský věci. No, a Němci přišli, když jim teklo do bot, tak prostě chodili takhle po lidech, který jim mohli něčím prospět, a nutili babičku, aby na tom stroji šila vojenský baťohy a ty tlustý kabáty. No, a tak babička taky dělala odboj, takže říkala: ‚Ale tenhle ten stroj to neutáhne, ten to neušije, to já nemůžu, to je na lehký látky.‘ Ne, že musí. Tak samozřejmě, že druhej den tam šla, že teda to šila, ukázala jim, že kousek zkusila, nejde to. A oni chtěli potvrzení. Tak musel stroj se stěhovat k opraváři. Přišel teda pan opravář, kterej ty stroje prodával, musel se k němu odstěhovat. A stroji nic nebylo, ale on vydal potvrzení, že na stroji opravdu nejde šít. Tak jim tam dala tu ceduli a měla na chvíli pokoj. Takhle se lidi drobnejma věcma snažili nepodlehnout.“

Na konci války si pak zažívala babička krušné chvíle, když děda zmizel s flintou. Později se dozvěděla, že pomáhal vyhazovat mosty, aby Němci nemohli utéct. Stejně tak zmizel i její syn, Janin otec, který uměl dobře německy a pomáhal překládat ruské armádě.

My tady vyzpěvujeme a nám do okna míří ruskej lauf

V roce 1968 se Jana připravovala na přijímací zkoušky na knihovnickou školu a společenské dění příliš nevnímala. Jen si vzpomíná, jak doma zjistili, že přijely tanky. „U nás se pořád zpívalo, hlavně lidový, národní písničky. Něco jsme odzpívali a táta kouknul z okna ven: ‚Holky, přátelé, vy ani nevíte, my tady vyzpěvujeme a nám do okna míří ruskej lauf!‘ Nic se nám nedělo, takže jaksi jsme měli pocit, že lze žít tak jako doteďka.“

Stejně tak v roce 1989 se pamětnice nezapojila do demonstrací. „Vůbec nic jsme s manželem netušili, nějak to v televizi ani v rádiu dopředu neříkali. Zírali jsme, co se to děje. Bylo mi čtyřicet a měla jsem tehdy zdravotní problémy.“

Pamětnice na závěr dodává, že je důležité: „Abychom nebyli svou leností na obtíž celé společnosti. Jsme tady od toho, abychom něco přidali na tu společnou hromádku.“