„Babička měla šicí stroj, ale na dámský věci. No a Němci přišli, když jim teklo do bot. Chodili po lidech, který mohli jim něčím prospět, a nutili babičku, aby na tom stroji šila vojenský baťohy a ty tlustý kabáty. No, a tak babička taky dělala odboj, takže říkala: „No, ale tenhle ten stroj to neutáhne, ten to neušije, to já nemůžu, to je na lehký látky.“ Ne, že musí. No tak samozřejmě, že jako druhej den tam šla, že teda to šila, ukázala jim, že kousek jako zkusila, nejde to. A oni chtěli potvrzení. Tak musel stroj se stěhovat k opraváři. Přišel teda pan opravář, kterej ty stroje prodával, musel se k němu odstěhovat. A stroji nic nebylo, ale on vydal potvrzení, že opravdu nejde na něm šít. Tak jim to tam dala, tu ceduli, a měla na chvíli pokoj. Takhle lidi drobnejma věcma se snažili nepodlehnout."
„Bojoval u Verdunu, tam byl i raněnej. To vim takovou příhodu, že mu zachránil život koníček kamaráda. Děda byl ženista, prostříhávali dráty a stavěli mosty. A ten jeho kamarád jezdil na koni. A Němci pustili na Francouze plyn. Děda už by se bejval z toho nedostal a ten kamarád ho hledal. No a s tím koníkem zahlíd ho, nějak prostě ho našel, tak tím koníkem přihopsal, šáh po něm, chytl ho za ruku a přišlápl mu ji do třmenu, aby ho vytáhl. A vytáhl ho z toho zamořenýho, pak se o něj postaral, takže kamarád s koníčkem zachránil dědovi život."
Jana Voborníková se narodila 8. října 1950. Ráda vzpomíná na své dětství, kdy se jí i jejímu bratrovi rodiče i prarodiče velmi věnovali. Její dědeček, Josef Bělina, byl legionář z první světové války, který i na konci druhé světové války pomáhal vyhazovat mosty do povětří. Babička zase odmítla šít uniformy a vojenské batohy pro německé vojáky. Jana vystudovala knihovnickou školu, rok 1968 ani 1989 nijak výrazně neprožívala.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
