Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Vlk (* 1932)

• narodil se 29. dubna 1932 v české obci Český Boratín na Volyni, tehdy pod polskou vládou

• vyrůstal v evangelické rodině Anny a Vladislava Vlkových jako pátý ze sedmi sourozenců, vzpomíná na dětství prožité v Boratíně, na českou školu v Lucku

• během druhé světové války prožil sovětskou i nacistickou vládu, banderovce

• tři jeho starší bratři šli dobrovolně bojovat za vlast v tzv. Svobodově armádě

• v únoru 1947 byli repatriováni do ČSR, do obce Chotiněves na Litoměřicku

• pamětník maturoval v roce 1951 na litoměřickém gymnáziu

• ČVUT v Praze absolvoval v roce 1956

• oženil se s Annou Albrechtovou, též boratínskou rodačkou

• žili čtyři roky v Neštěmicích, od 60. let v Ústí nad Labem, kde vychovali dvě děti

• v roce 1996, po odchodu do důchodu, se poprvé po 49 letech vypravili do Boratína

• v roce 1997 uskutečnili první zájezd bývalých boratínských občanů do rodné obce

• na konci roku 2000 vydali obsáhlou knihu Historie Českého Boratína

• vlastní sbírku fotografií a archivních materiálů o volyňských Češích

Josef Vlk se narodil 29. dubna 1932 do rodiny Vladislava a Anny, rozené Albrechtové, v české obci Český Boratín nedaleko města Luck ve Volyňské gubernii, v době, kdy tato západní část Volyně patřila Polsku. Je potomkem předků, kteří na Volyň přišli v sedmdesátých letech 19. století a pocházeli z Jilemnicka v Podkrkonoší a z Boskovicka na Moravě. Tehdy patřila Volyň ruskému impériu.

Život na Volyni byl vzhledem k politické nestabilitě pro obyvatele stále složitější a plný nejistot. Po první světové válce připadla západní Volyň území obnoveného polského státu, na začátku druhé světové války ale do západní Volyně vtrhla Rudá armáda a okupovala ji do roku 1941, kdy ji vystřídala armáda německá. O tři roky později se celá Volyň stala součástí Sovětského svazu. Za druhé světové války se navíc na Volyni pohybovala Ukrajinská povstalecká armáda, tzv. banderovci, kteří usilovali o nezávislost Ukrajiny.

Od dětství jsme pracovali, baseball jsme hráli s nezralými jablky

Josef Vlk se narodil v období polské vlády a byl pátý ze sedmi sourozenců. Rodina obhospodařovala osm hektarů půdy. V Boratíně žilo (v době repatriace) zhruba 290 Čechů a měl kolem 45 hospodářství. Ne všichni se ale živili zemědělstvím, a i když hospodářství měli, většinou uměli a dělali ještě něco jiného. Například jako Josefův otec. „Otec nebyl do hospodářství, nebavilo ho to. Byl muzikant, varhaník v kostele, a já ho podezřívám, že měl tolik dětí, aby měl doma pěvecký sbor. Brzy ale pochopil, že například ze mě virtuos nebude, na rozdíl od jeho talentovaných žáků,“ vypráví Josef Vlk.

Kromě toho, že v hospodářství musely pomáhat starší děti, měli Vlkovi ještě čeládku, většinou ukrajinské národnosti, maminka měla k ruce Ukrajinku i v domácnosti. Později převzal vedení statku nejstarší syn Rostislav. Na poli pěstovali chmel, řepu a zeleninu a pochopitelně museli odvádět dávky. „Za Poláků to nebylo drastické, ale za ruských bolševiků a Němců to bylo horší. Od okupace do jejich odchodu jsme se měli nejhůře,“ vzpomíná pamětník.

„Pracovali jsme všichni od dětství. Každý měl doma nějakou povinnost. Já už ve čtyřech letech jsem pucoval celé rodině boty, a když jsem byl starší, měl jsem na starosti ovce a krávy, chodil jsem je pást. To víte, že se nám dětem ale často nechtělo plnit povinnosti. Rodiče nám domlouvali, slibovali, že až to uděláme, budeme mít zase volno. Někdy na nás maminka musela vzít i proutek. Tatínek nás ale netrestal, ten měl svoji muziku,“ říká Josef, který se o krávy staral každý den až do maturity.

Do první třídy nastoupil do školy v Boratíně v roce 1939, avšak takřka tam nechodil. Každou chvíli totiž byla obydlená vojáky. Od podzimu 1939 sovětskými, pak německými. Děti tedy učil strýc doma. Až ve svých deseti letech Josef začal chodit do sedm kilometrů vzdálené české školy v Lucku, kterou shodou okolností zakládal jeho dědeček po první světové válce a kde byl jeho strýc ředitelem. „Díky tomu jsem mohl někdy v zimě, když byly velké mrazy, přespávat ve škole v tělocvičně,“ vzpomíná Josef Vlk.

Vzdělání dětí bylo pro rodiče důležité. Josefa nejvíce bavila matematika, a když se dospělí ptali, čím chce být, říkával z legrace, že bude „inženýrem splašků“. To ještě netušil, že nebyl daleko od pravdy.

Jinak ale Josef prý neměl vyhraněné zájmy. Miloval výšky, lezení po stromech, pozoroval ptáky a někdy je chytal do klecí, zvláště když byli zranění. Už jako malí kluci znali baseball, který hrávali s klackem a nezralými jablky. „Míč a pálku jsme samozřejmě neměli. Baseball jsme znali díky tomu, že se od osmdesátých let 19. století z Boratína odstěhovalo průběžně na sto padesát Čechů do Ameriky a kontakty zůstaly. Do Boratína docházely americké evangelické noviny a já jsem ještě nedávno dostal soubor třiceti dopisů z Ameriky. Nikdo z potomků tam už neumí česky a neumějí to přečíst,“ říká Josef. Kromě baseballu hrávali také u školy volejbal. „Síť i míč jsme měli a hráli i dospělí. Umíte si ale asi představit, jak to vypadalo, když hráli muži v kloboucích v neděli po kostele,“ usmívá se Josef Vlk.

Volyňští obyvatelé byli evangelíci. Chodili do kostela a děti také do nedělní školy. Hodně se zpívalo. „Zpívali jsme ve všech řečech, které jste na Volyni mohli slyšet, stejně jako jsme ve všech řečech mluvili. Když k nám nastoupil polský učitel, který neuměl česky, museli jsme mluvit polsky.“  

„První bolševici“ v Boratíně

Vstup sovětské armády do Polska v září 1939 znamenal pro západní Volyň, a tedy i pro boratínské obyvatele nové pořádky. Sovětské vojáky s chudou výbavou v obcích vystřídali sovětští zaměstnanci státní správy a v ulicích se začala objevovat propagandistická výzdoba, hesla a plakáty, na veřejných prostranstvích se vyhrávaly sovětské budovatelské písně. Místní ale brzy pochopili, že Sověti ve své zemi zdaleka nežijí na takové úrovni, jak se sebevědomě snaží prezentovat. Navíc si nikdo nemohl být jist, co ho čeká. Režim pod vládou Sovětů ukázal svou krutou tvář při čistkách, kdy se zbavoval inteligence, majetnější vrstvy obyvatel a všech, kteří se ukázali jako nepohodlní. Po nocích je v mrazech vyháněli z domovů, nakládali do vagonů jako dobytek a vyváželi na Sibiř.

„Já si pamatuji, že když jsem šel jednou za dědou na Podhajce, kde bylo nádraží, viděl jsem tam platformu bez střechy, na které byli s malými zavazadly ti, co byli vyváženi. To nebyli jen Češi. To byli Poláci, inteligence a všichni, kdo měl nějaký škraloup,“ vypráví Josef.

Češi z Boratína byli se sovětským režimem také na štíru. Odmítali sovětskou kolektivizaci, odmítali vstoupit do kolchozu. „Nám ty jejich kolchozy přišly k smíchu, protože my jsme už dávno družstevně hospodařili. Měli jsme společný mlýn, mlékárnu a všechno, co jsme potřebovali. V Boratíně kdysi Češi začínali z ničeho a nikdo na tom nebyl ekonomicky tak dobře, aby mohl sám podnikat. Takže jsme museli spolupracovat. Ten jejich kolchoz jsme nepotřebovali.“ Boratínští především věděli, jak špatné výsledky sovětské kolchozy mají, a proto odolávali, a to i přesto, že jim hrozil odsun na Sibiř. Vzdorovali, i když Sověty předepisované dávky byly tak vysoké, že někteří museli kupovat obilí jinde, aby je dokázali naplnit a vyhnuli se trestu.

„Všichni Boratíňáci byli proti vstupu do kolchozu a taky to vydrželi. Byli jako všichni ostatní, kteří se nepřidali a nezaložili kolchoz. Byli na soupisu lidí, kteří mají být vyvezeni na Sibiř. Naštěstí těch, kteří byli zapsaní jako nepřátelé, bylo hodně,“ vzpomíná Josef Vlk. I jeho rodina byla prý určena k deportaci, jak se později dozvěděli. Sbaleno však neměli, protože o plánovaném odsunu nikdo neměl do poslední chvíle vědět. Většinou vyděšené lidi vyháněli v noci z postelí. Transportu unikli zřejmě o tři dny. Podle dokumentů měli být odsunuti 25. června 1941, ale 22. června Německo zaútočilo na Sovětský svaz, bomba neminula ani Luck, vzdálený od Boratína jen několik kilometrů. Sověti byli po dvou letech z Volyně vyhnáni.

Boratín „za Němců“

Život za německé okupace v Boratíně v letech 1941–1944 ovlivňovala nejen okupace samotná, ale také vztah Ukrajinců k německým okupantům. Ukrajinci usilovali o samostatnost, což jim sovětská mocnost, která si Ukrajinu podmanila, neumožňovala, avšak v Němcích, kteří vyhlásili Sovětskému svazu válku, Ukrajinci viděli osvoboditele. Ukrajinci měli odbojovou organizaci OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů), která se po nástupu Hitlera k moci přimkla k Německu. Ještě před útokem na SSSR se OUN rozdělila na dvě nesmiřitelné skupiny: banderovce a melnikovce. Když Německo obsadilo v červnu 1941 Volyň, vyhlásili banderovci ve Lvově nezávislý stát. Jeho vláda považovala Německo za spojence, pokud uzná ukrajinská práva na státní nezávislost. To ale Hitler odmítl a vůdce obou skupin nechal zavřít do pracovních táborů, včetně Stepana Bandery. Ukrajinští policisté utíkali ze služeb německých okupantů do hlubokých lesů a založili ilegální Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA). „Zároveň se ale všude kolem začala potulovat spousta ozbrojených band, které se navenek hlásily k téhle povstalecké armádě, ale v zásadě to byli normální banditi a lupiči. Ve dne nám tedy vládli Němci a v noci tyhle bandy. Žili jsme ve strachu. Nikdo nikdy nevěděl, kdo v noci zaklepe na okno. V Boratíně jsme s nimi měli dost zkušeností, ať už v podobě přepadení a loupení, nebo s těmi, kteří byli dopadeni a pověšeni na sloupech,“ vypráví Josef Vlk. Nepřehledná situace plná nejistoty jen posilovala všeobecnou nespokojenost a úvahy volyňských Čechů o odchodu do vlasti jejich předků.

Boratín za „druhých bolševiků“

Při postupném osvobozování Volyně od německých okupantů se téměř všichni volyňští čeští muži (celkem na 12 tisíc mužů a 600 žen) hlásili do československé jednotky založené v roce 1942 podplukovníkem Ludvíkem Svobodou v sovětském Buzuluku. Po osvobození Boratína se do armády přihlásilo osmdesát boratínských mužů a dvě ženy. Mezi nimi také Josefovi tři starší bratři, jedním z nich byl Václav Vlk, automechanik. Ten založil také již v roce 1943 tajnou desetičlennou odbojovou skupinu Blaník. Kromě toho, že se mladíci připravovali na vstup do československé jednotky v SSSR, vedli také volyňské Čechy k loajalitě ke všem národnostním skupinám (polské, ruské, ukrajinské) i odbojovým složkám na území Volyně v přesvědčení, že jen tak lze v tak nestabilním a výbušném prostředí přežít.

„Skoro všichni Vlkovi kluci byli v Blaníku. Všichni měli nějakou povinnost. Můj bratr Václav byl vyučený autoopravář. Měl autoškolu a jeden vrak automobilu na dvoře. Tam učil boratínské kluky řídit. Jako na trenažéru. Myslel, že je odevzdá veliteli armády jako šoféry. Naučil je řídit a odvedl je do Rovna. Zasalutoval a řekl: ‚Pane generále, vedu vám deset řidičů, které jsem naučil nejen řídit, ale i opravovat auta. Svoboda se obrátil na Janka, který byl šéfem tankistů, a prý, co tomu říká, kdyby řídili ne auto, ale tanky… Takže v Boratíně se narodilo deset skvělých tankistů,“ vypráví Josef Vlk.

Rozloučení s boratínskými dobrovolníky se konalo v neděli v kostele a bylo velice dojemné. Druhý den v pondělí odešli všichni do Lucka a pak vlakem do Rovna, kde se odbýval odvod. Brali muže od osmnácti do osmačtyřiceti let, ale vlastenecké cítění bylo tak silné, že se hlásili i muži, kterým bylo hodně přes padesát. Ty ale, včetně Josefova tatínka, nevzali a museli se vrátit. Josefovi bylo tehdy teprve dvanáct let. Vlastenecké cítění a potřeba pomoci Československu přehlušily i fakt, že bojovali po boku Sovětů, které rozhodně nepovažovali za své přátele, i když sovětský režim byl o něco měkčí než v letech 1939–1941. Například do kolchozu už Boratínské nikdo nenutil.

„Já jako třináctiletý čtrnáctiletý kluk jsem už Sověty nějak moc nevnímal. Hlavně že byl konec války. Ten nastal osm dní po prvomájových oslavách. Češi byli vykutálení a prvomájovou výzdobu nezlikvidovali hned, ale schovali si ji a vybalili ji 9. května. Takže Ukrajinci a Rusové se divili, že je ti Češi zase trumfli. V Lucku na obrovském stadionu se pak konaly oficiální oslavy, kde jsme my študáci měli předvést něco na způsob sokolského cvičení. Můj strýc, ředitel školy, nám řádně promlouval do duše, abychom to neflákali a byli perfektní. Takže jsme opravdu šli úplně napružení, napochodovali jsme tam skoro jako vojáci. Holky zase předvedly Českou besedu. Sklidili jsme nevídaný aplaus. Nikdo ale pořádně nevěděl, kdo jsme. Ptali se: ‚Kdo to je? Jak to, že tam není žádný pionýr a nemají pionýrského vedoucího?‘ No, taky nám to hned spočítali a za dva dny k nám nastoupila pionýrská vedoucí, ale moc dlouho ‚pionýrská‘ nebyla, protože s námi to prostě nešlo.“

Cesta do neznámé vlasti

V létě 1946 byla po značném úsilí ze strany ČSR podepsána mezistátní dohoda mezi vládami Československé republiky a Sovětského svazu o repatriaci Čechů a Slováků do vlasti. V únoru 1947 se do repatriačního vlaku dostali také obyvatelé Boratína včetně rodiny Vlkovy. Tři jejich starší synové byli v Čechách od května 1945, kdy se tam jako frontoví vojáci dostali se Svobodovou armádou. „Většina Volyňáků neváhala. Zažili hrozné věci, banderovce, čtrnáct dní jsme žili v podzemních úkrytech za domem, když se přes nás hnala fronta, zažili jsme nacisty, bolševiky jednou i podruhé a po válce život pod sovětskými bolševiky směřoval k bídě,“ říká Josef Vlk.

O Československu věděl hlavně to, co se vyprávělo mezi lidmi. „Děda a občas i ti mladší se dostali na všesokolský slet a na slavnosti. Jako například, když bylo výročí bitvy u Zborova. To byla každou chvíli nějaká slavnost. My jsme měli výhodu v tom, že jsme měli vdanou tetu v Kladně. Takže oni často jezdili do Boratína, pokud momentální režim dovolil, a studenti jezdili za vzděláním tam. Například nejmladší Vlk měl učitelák v Kladně. A teta se tam vyučila krejčovou,“ vzpomíná Josef vlk, který do svých patnácti let nebyl dál než v sedm kilometrů vzdáleném Lucku. V roce 1947 poprvé nastoupil do vlaku, a to směrem do Československa.

„Organizace toho odjezdu byla chaotická, bez ladu a skladu, jako všechno, co dělali Rusáci. My jsme byli všichni připravení. Věci jsme neměli v kufrech, ale v takových bednách, které byly naskládané do stejné výšky, aby mohly sloužit jako postele. Vinou špatné organizace jsme ale vezli zbytečné věci, třeba krávy. Já jsem si vezl hlavně knížky, mezi nimi i ruskou učebnici matematiky, kterou jsem dostal od učitele a hlídal si ji jako oko v hlavě. Ve vlaku jsem jel u krav a u koní. Měl jsem tam smrádeček, ale byl jsem svým pánem. Mohl jsem si otevřít dveře, abych mohl vidět ven. Poprvé jsem jel vlakem a poprvé jsem viděl hory. Poprvé jsem zažil noc na horách – v tom vagoně, kde jsem hlídal, aby ty koně někdo nesebral, nezabil.“ Josef Vlk také popisuje, že na vlak se cestou nabalovali žebráci, kteří cestovali mezi vagony a kde se dalo poschovávat, ale dovnitř se přes stráž nedostali. Žebrali jídlo nebo koukali, kde co sebrat. Plně naložený dlouhý vlak ale přitahoval také drážní zaměstnance. „Ruský výpravčí nezvedl plácačku, dokud něco nedostal. Nechávali náš vlak stát, a aby se odjezd ze stanice urychlil, museli jsme ze svých zásob, které jsme měli na cestu, něco obětovat.“ 

V Chotiněvsi nás čekal palác

Cílem jejich čtrnáctidenní cesty byla vesnice Chotiněves, ležící v sudetoněmecké oblasti, mezi Litoměřicemi a Úštěkem, v té době zapadaná hlubokým sněhem. V Chotiněvsi bylo podle Josefových vzpomínek umístěno sedmnáct boratínských rodin. Vlkovi dostali hospodářství, jehož budova byla pro pamětníka palácem. „Byl to ohromný, dvoupatrový dům. Vejminek, to byl další zámeček vedle. Něco takového jsme v Boratíně neznali. Žili jsme mnohem skromněji, měli jsme malé domky, jednopodlažní, spalo se v jedné místnosti. Teď jsem se poprvé, v patnácti letech, mohl vyspat sám v samostatném pokoji a měl jsem postel jen pro sebe, aniž bych se na ní tísnil s bratrem,“ vzpomíná na své první dojmy.

Josef nastoupil na gymnázium v Litoměřicích, kam dojížděl vlakem. K jeho studentskému životu ale patřily i povinnosti – každý den pásl krávy, k tomu pěstovali chmel, takže všichni, kdo v rodině mohl, pracovali na chmelnici. Přesto mu šlo učení snadno, zvláště matematika ho bavila, a tak se v roce 1956 po maturitě přihlásil do Prahy na České vysoké učení technické.

Chtěli jsme být družstvem boháčů

V padesátých letech zažívali zemědělci nátlak na vstup do zemědělského družstva. Volyňští Češi znovu zažívali to, co se dělo na Volyni ze strany sovětské vlády, a znovu to pro ně bylo po dlouhou dobu nepřijatelné. Nakonec ale do družstva vstoupili, ovšem za podmínky, že si ho budou řídit sami a stanou se „družstvem boháčů“ – budou v něm hospodařit jako na svém. Slava se naplnila a byli opravdu velice úspěšní. Vnímal Josef Vlk v té době přece jen nějaký rozdíl mezi sovětským a českým komunistickým režimem?

„Samozřejmě, zásada je stejná – to zestátnění a kolektivizace, to bylo tam i tady stejně. Jenže ten sovětský komunismus byl – nevím, jak to říct slušně – debilní, protože to byli blbci. Všechno že prý Stalin zařídí, ale on Ukrajinu zlikvidoval v tom 25. až 30. roce. Bylo to všechno špatně, a kdo se vzepřel, ten letěl na Sibiř… Naši komunisti byli nevzdělaní. Všichni, kdo tam vstoupili, byli nevzdělaní. Snažili se. Ale teprve, až když Volyňáci vzali do svých rukou chotiněveské družstvo, tak to fungovalo, protože všichni dělali jako na svém a možná měli ještě víc než na svém. Říct, že kolektivizace je nesmysl – to není pravda, to je demagogie. Protože všechno, co bylo v Boratíně – mlékárna, mlýn, hasiči – tak bylo družstevní. To jsme si tam vybudovali sami, dobrovolně. Nikdo nám to nemusel nařizovat. Vyšlo to ale od nás – nikdo z nás neměl tolik peněz, aby mohl jít sám na vlastní pěst do nějakého podnikání.“

Jak pamětník říká, postavení volyňských Čechů nebylo v Čechách rovnoprávné. Vadilo jim například i to, že jsou identifikovatelní jako volyňští podle čísla v občanském průkazu. Kdykoli se museli legitimovat, bylo zřejmé, odkud jsou, a podle toho se s nimi jednalo. Vnímali, že jsou pod kontrolou. Vztahy s komunistickým režimem byly od začátku oboustranně napjaté.

„Z Volyňáků měli komunisté strach. Volyňáci měli zbraně a komunisti se báli povstání. A my jsme zase měli hrůzu z bolševiků a vyhýbali se, jak jsme mohli, nějakým kontaktům. V každé vesnici byl nějaký dozor. To nebylo jen na Volyni, ale i tady. Do Chotiněvsi nejdříve docházel nějaký dělník, pak tam byl jiný dozor. Dozor chodil a očumoval. Když se v Chotiněvsi dostavěl v roce 1951 evangelický kostel, tak komunisti potřebovali vědět, co pan farář vykládá. A tak já jsem dost často míval různé návštěvy. Když jsem dopásl krávy a měl jsem chvíli čas, sedával jsem pod lípou u vchodu kostela na lavičce. A jednou se stala taková věc. Přišel tam ke mně dozor těch kostelních záležitostí. Povídali jsme si o všem možném a pak ke mně vyslovil, že by ode mě potřeboval nějakou informaci. Jestli bych mu prý mohl pomoct – vybalil na mě, že potřebuje vědět, co se v kostele říká, co se zpívá a jak probíhá pobožnost. Tehdy jsem se neudržel, vstal jsem a řval jsem na něj, co si to dovoluje, a chtěl jsem odejít. Pak mě zastavil, řekl: ‚Smažme to,‘ a už se tam neobjevil,“ vypráví Josef.

Láska Anna Albrechtová a rodinný život

V první polovině padesátých let se na svatbě Zdeny Albrechtové Josef zakoukal do její sestry Anny. Znali se od vidění už z Boratína; Josef ji dokonce zaregistroval už jako osmiletý hoch, když teprve čtyřletá Anička zpívala v boratínském kostele písničku o andělíčkovi. Anna krásně a často zpívala, stejně jako Josefova maminka a většina volyňských žen i mužů. „Na Volyni se zpívalo pořád – při práci, v kostele, při oslavách, i když bylo těžko. Zpěvem se zaháněly úzkosti, chmury a obavy, kterých tam bylo také dost. „Nevím, proč se dnes nikde neučí, jak může píseň nebo báseň v takových chvílích pozvednout ducha,“ říká Josef Vlk.

Hudba mladý pár sblížila, protože Josef, studující tou dobou v Praze, chodíval na „bidýlko“ na opery a Annu pozval na operu do přírodního divadla v Litoměřicích. „Jenže začalo pršet a opera se nekonala. Šli jsme tedy zpátky deset kilometrů pěšky. Pak jsem ji pozval na další operu, ale tu taky zrušili. A tak mi Anna řekla, jestli bych nešel ven. Bydleli jsme každý na druhém konci Chotiněvsi. A tak jsme měli první rande,“ usmívá se Josef Vlk. V roce 1957 se jim narodila dcera a od dva roky později syn.

Josef Vlk v roce 1956 absolvoval vysoké učení technické a nastoupil do práce, nejdříve na umístěnku ve Frýdlantu a po dvou měsících do Ústí nad Labem, do tehdejších Stalinových závodů. Mapoval podzemí pro kanalizaci. Anna Albrechtová vystudovala chemickou průmyslovku v Lovosicích. Mladá rodina se přestěhovala do Neštěmic, kam Anna dostala umístěnku. Kolem roku 1960 se přestěhovali do Ústí nad Labem, kde žijí dodnes.

I když už měl Josef Vlk rodinu, práci a bydlel v Ústí nad Labem, jezdil do Chotiněvsi sklízet chmel. „Bral jsem si na to dovolenou, ale vymínil jsem si, že budu za tu práci placen jako každý jiný brigádník. Jezdívali jsme tam i s dětmi, které také pomáhaly,“ dodává pamětník.

Nedokázal jsem se vzepřít vydírání a podepsal jsem

V polovině osmdesátých let se Josef Vlk neubránil vydírání ohledně vstupu do KSČ. Tehdy byl už několik let na pracovišti ve vedoucí pozici. „Šéf mi řekl, že když jim to nepodepíšu, půjdu k lopatě. A ne že si budu hrát na inženýra a dělat to, co mě baví. Prý budu dělat tu nejhorší práci, o to že se postará. Neměl jsem důvod mu nevěřit, za těch dvacet let už jsem ho znal dobře, válčili jsme spolu kvůli odborným věcem. Tak jsem to nakonec podepsal, a nemyslete si, že mi dělá radost, že jsem byl v partaji, těch čtyři pět let. Že jsem byl takovej srab a nedokázal jsem toho šéfa, který mě k tomu donutil, nakopat. Vzepřít se úplně brutálně... Ale spravedlnost existuje. Zemřel hned v roce 1989 a ještě mi nezapomněl vzkázat, že mě prosí o odpuštění,“ říká Josef Vlk.

Boratín po padesáti letech

Do důchodu Josef Vlk odešel v roce 1996 a v témže roce se také vypravil s manželkou na první návštěvu Boratína, kde nebyl od roku 1947. „Návrat byl šok. Domy byly většinou zkrácené. Slovenští Ukrajinci, kteří tam přišli po nás, byli pracovití, snažili se žít kulturně, ale trpěli chudobou, protože kolchozy, které tam byly, nefungovaly. Neměli ani co jíst, a tak redukovali, co se dalo. Zahrady byly zrušené. Co ale měli lepší, byly cesty.“ V Boratíně je místní přijali vřele a nezůstalo u jediné návštěvy. Boratínští Češi jsou tam vždy vítáni. Josef Vlk tam nechal vystavět i pamětní desku.

Historie volyňských Čechů se stala pro Josefa v důchodu důležitým tématem, a jak říká, „každodenním chlebem“. Spolu se svou ženou Annou a bratrem Vladislavem Vlkem napsali obsáhlou knihu Historie Českého Boratína, pro kterou čerpali ze starých, unikátních deníků a archiválií boratínských Čechů i z vyprávění žijících pamětníků. Josef rozšiřuje a opatruje rozsáhlou sbírku fotografií a archivních materiálů pro mladší generace.