Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Vlk (* 1932)

• narodil se 29. dubna 1932 v české obci Český Boratín na Volyni, tehdy pod polskou vládou

• vyrůstal v evangelické rodině Anny a Vladislava Vlkových jako pátý ze sedmi sourozenců, vzpomíná na dětství prožité v Boratíně, na českou školu v Lucku

• během druhé světové války prožil sovětskou i nacistickou vládu, banderovce

• tři jeho starší bratři šli dobrovolně bojovat za vlast v tzv. Svobodově armádě

• v únoru 1947 byli repatriováni do ČSR, do obce Chotiněves na Litoměřicku

• pamětník maturoval v roce 1951 na litoměřickém gymnáziu

• ČVUT v Praze absolvoval v roce 1956

• oženil se s Annou Albrechtovou, též boratínskou rodačkou

• žili čtyři roky v Neštěmicích, od 60. let v Ústí nad Labem, kde vychovali dvě děti

• v roce 1996, po odchodu do důchodu, se poprvé po 49 letech vypravili do Boratína

• v roce 1997 uskutečnili první zájezd bývalých boratínských občanů do rodné obce

• na konci roku 2000 vydali obsáhlou knihu Historie Českého Boratína

• vlastní sbírku fotografií a archivních materiálů o volyňských Češích

Josef Vlk se narodil 29. dubna 1932 v české obci Český Boratín nedaleko města Luck ve Volyňské gubernii. Území v té době patřilo k Polsku. Jeho předkové pocházejí z podkrkonošského Jilemnicka a moravského Boskovicka.

Anna Vlková se narodila tamtéž 21. května 1936. Její předkové pocházejí z Jilemnicka a Mělnicka.

Oba vyrůstali v evangelických rodinách v ukrajinském venkovském prostředí, v oblasti, kde Češi tvořili dvouprocentní menšinu. V zimě roku 1947 se se svými rodiči v rámci reemigrace Čechů ze SSSR přistěhovali do obce Chotiněves na Litoměřicku. Josef Vlk maturoval v roce 1951 na litoměřickém gymnáziu a následně vystudoval ČVUT v Praze, Anna vystudovala chemickou průmyslovou školu v Lovosicích. V roce 1956 se vzali. Přestěhovali se za prací do Ústí nad Labem, kde vychovali dvě děti a kde dodnes podporují tamní kulturní život.

V devadesátých letech se začali intenzivně zabývat svými předky a jejich životem ve Volyňské gubernii. V roce 1997, po odchodu do důchodu, uskutečnili zájezd bývalých boratínských občanů do rodné obce a začali shromažďovat informace o životě na Volyni. Na konci roku 2000 vydali knihu Historie Českého Boratína. V současné době se zabývají zejména osudy České matice školské na polské Volyni ve dvacátých a třicátých letech 20. století.

Josef a Anna Vlkovi sdílejí osud tisíců reemigrantů z volyňské oblasti dnešní Ukrajiny. Zároveň se jedná o lidi se širokým rozhledem, kteří své vlastní zkušenosti mohou doplnit o cenné informace získané zejména rozhovory s dalšími pamětníky.

J. V.: My jsme se oba narodili v Českém Boratíně ve volyňské oblasti, já v roce 1932 a moje manželka v roce 1936. Západní část Volyně, kde leží Boratín, tehdy byla součástí Polska, ale do konce první světové války samozřejmě patřila k Rusku. Český Boratín obývala česká evangelická komunita. My, kteří jsme k tomu evangelickému společenství patřili, jsme se proto vymezovali nejenom vůči Ukrajincům, ale i vůči Čechům, kteří přešli k pravoslaví. Těch mezi Čechy na Volyni bylo 75 % a evangelíci jimi někdy až pohrdali.

Rodiny byly v Boratíně početné, deset dětí nebylo výjimkou a pět, to bylo normální. Ke stolu se scházelo deset, někde i dvanáct lidí. Pochopitelně bylo obtížné takové rodiny uživit. Průměrné hospodářství mělo tak sedm hektarů, a proto se otec, aby rodinu uživil, musel živit ještě něčím jiným. Buďto měl řemeslo, nebo podnikal, nebo byl nějakým úředníkem. Například můj tatínek měl na starosti mlékárnu, kde byl ředitelem, účetním i dělníkem. Taky měl sad, o který se staral. A navíc byl varhaníkem, což mu taky přinášelo nějakou korunu.

V roce 1939 se najednou Boratín – a s ním my všichni – ocitl v Sovětském svazu. A to byl veliký zlom. Volyňští Češi si začali uvědomovat, že život na Volyni pro ně bude čím dál tím obtížnější. Tou dobou si taky uvědomovali, že několik dalších generací už by bylo degenerováno těmi příbuzenskými svazky. Na Volyni žilo 50 až 70 tisíc Čechů, navíc ve vesnicích, které od sebe byly vzdáleny desítky kilometrů, a my Češi jsme se, jak jsem říkal, s místním obyvatelstvem neženili, nevdávaly. My se ženou například máme společného pradědečka Albrechta.

období po devětatřicátém roce si už určitě pamatujete.
Co vám hrozilo ze strany Sovětů? Jak moc se změnil váš život?

J. V.: Vzhledem k tomu, že se otcové věnovali ještě jiným činnostem, byla zpravidla náčelnicí každého hospodářství žena-hospodyně. Ta si musela někoho najímat na obhospodařování pozemků a domácího zvířectva. Ukrajinci se, skoro bych řekl, hrnuli do téhle služby, protože s námi stolovali a spali pod jednou střechou. Sdíleli s námi náš životní styl, a když se tam dva nebo tři roky pohybovali, tak přebrali naše způsoby. To ovšem z bolševického hlediska vypadalo jako vykořisťování člověka člověkem. I čeští komunisté to jednoznačně ve svých vystoupeních říkali, že Volyňáci byli ti, kdo tam dělali nesprávnou politiku, a že ze sociálního hlediska tam neměli šanci dál praktikovat svůj životní styl. A proto jsme byli sovětskou vládou určeni k vyvezení na Sibiř a do dalších nehostinných oblastí, jako například do Kazachstánu nebo na sever k bílým medvědům a za Ural.

 Tenkrát v devětatřicátém roce, když přišli sověti, mi bylo sedm roků. Leccos z té doby si pamatuju a něco mám odposlouchané nebo nastudované. Nejdřív přišel politruk ze sovětského území a dělal tam ideologickou práci. Oni ho s českou vynalézavostí zpracovávali, a to tak, že mu dávali najíst a napít, čímž se ten člověk stával přístupnějším. Jenže pak musel vždycky pryč, protože „podléhal názorům nepřátel režimu“. Takže se tam za dva roky vystřídali tři politruci. Tak začali prosazovat socializaci venkova čili kolchozy a sovchozy. Samozřejmě v Boratíně to bylo ještě vybičovanější, protože tam byla navíc i jiná náboženská ideologie a to se stalinovcům taky nelíbilo. Dokonce zavedli šestidenní týden; pět pracovních dnů a šestý jako den odpočinku – aby znemožnili svěcení neděle a náboženský život vůbec. Záhy začala likvidace soukromého podnikání, čímž se mělo odstranit vykořisťování člověka člověkem, ačkoliv ono takzvané vykořisťování bylo pro domácí ukrajinské obyvatelstvo prokazatelně prospěšné. Postupně začali všechny takzvané nepřátele režimu zavírat a vozit na Sibiř. Ty, kteří měli sto a více hektarů, vyvezli okamžitě. Všechny státní úředníky, ať už byli Poláci nebo jiné národnosti, taky hned v devětatřicátém vyvezli na Sibiř, pokud možno v odkrytých vagonech v mrazech, aby byli mrtví, ještě než tam dojedou. A když je vozili k Archangelsku, k bílým medvědům, jak se říkalo, tak prý ty mrtvoly rovnou házeli do moře. V druhé vlně chtěli odvézt všechny, kteří se nepodrobí a nezaloží družstvo.

 Když přišli sověti, tak prostě všechno rozprášili a z dřív do velké míry oddělených společenství se stal jeden Boratín, český a ukrajinský, a tím řídícím elementem byli Ukrajinci. Bolševici samozřejmě všechno hned zestátnili a toho nejprostšího ukrajinskýho zaměstnance udělali ředitelem mlýna a mýho strej-
du, kterej tam byl původním ředitelem, ustanovili, že bude odpovídat za chod mlýna a za jeho hospodářské výsledky. Tomu Ukrajinci, který byl neschopný a navíc hluchý, se říkalo „šo“, to je „co“. Takže ředitelem byl „šo“, ale za všechno odpovídal strýc, který tomu rozuměl a věděl, o co jde. To všechno přispívalo k přesvědčení, že tady pro nás už život nebude přijatelný.

Pak přišla válka. Hitler napadl Sovětský svaz a tím se vlastně zachránila česká komunita na Volyni. Protože všichni věděli, že je čeká sibiřský osud, tak vlastně Němce vítali jako osvoboditele. To se dneska vykládá jako projev pro německou stranu, ačkoliv my jsme to vnímali úplně jinak. Pro nás to byla de facto záchrana života. Řada rodin se už předtím takovým pololegálním způsobem dostala do Říše, když se přihlásili k německému původu. Nebyl to asi tak velký problém, stačilo jenom německé jméno nebo takovým nějakým způsobem projevit zájem a dostali se do Říše stejně jako spoustu opravdových Němců, kteří v té oblasti žili. Oni si často mysleli, že se dostanou do Zelova, což byla obec v Německem okupované části Polska, kde žili potomci českých exulantů, taky evangelíci. My jsme se Zelovskými byli v intenzivním kontaktu, ale v téhle době už tam nepřijímali další lidi, Zelov už byl plný.

Válečné období v Boratíně, to znamená v podstatě roky 1941–1943, hodně poznamenala ještě další věc. Ukrajinci strašně toužili po samostatnosti, kterou jim nejdřív Němci nepřímo slíbili. Když Němci svoje sliby neplnili, vytvořila se ukrajinská povstalecká armáda. Zároveň se ale všude dalo dohromady spoustu ozbrojených band, které se navenek hlásily k téhle povstalecké armádě, ale v zásadě to byli normální banditi a lupiči. S těmi jsme za ty dva roky měli v Boratíně dost zkušeností, ať už v podobě přepadení a loupení nebo s těmi, kteří byli dopadený a pověšený na sloupech. Situace byla strašně nepřehledná a zase posilovala všeobecnou nespokojenost a úvahy o odchodu z Volyně.

když v roce 1943 znovu přešla fronta a přišli tam sověti,
jak jste na to reagovali?

J. V.: My jsme samozřejmě věděli, že nás nečeká nic dobrého. Tehdy sehráli významnou roli naši vůdcové, lidi z České matice školské, která tam vedle vzdělávací činnosti hrála i významnou společenskou, vlasteneckou a kulturní roli. Tihle vůdcové využívali toho, že přes Volyň šel i Gottwald a Fierlinger, oni s nimi od té doby byli v kontaktu. Později byli ve styku i s prezidentem Benešem. Jakmile se ve třiačtyřicátém roce vytvořila Svobodova armáda, bylo dohodnuto, že do ní můžou naši lidi vstupovat. Tak se vlastně do té armády dostali třeba i Rusíni, ale hlavní zdroj vojáků byla česká volyňská menšina, bylo to 12 tisíc vojáků. Nábor se v Boratíně odbýval v březnu roku 1944. Rozloučení se konalo v neděli v kostele a bylo velice dojemné. Hned potom v pondělí odešli všichni do Lucka a potom transportem vlakem do Rovna, kde se odbýval odvod. Bylo vyhlášeno, že berou muže od osmnácti do osmačtyřiceti let, ale u nás bylo tak silné vlastenecké cítění, že se hlásili i chlapi, kterým bylo hodně přes padesát. Ti starší – včetně mého tatínka – se ale museli vrátit, nevzali je. Z naší rodiny nastoupili do armády moji tři bráchové. Tak to bylo normální, že z těch rodin odcházeli otcové a synové. A v mnoha případech to byly i dcery, co odešly. Vždyť ve Svobodově armádě sloužilo asi 600 volyňských Češek!

Chápu, že to byli vlastenci, ale zároveň v tuto chvíli bojovali společně se Sověty, kteří pro ně představovali větší nebezpečí než Němci.
Jak se to tedy prožívalo?

J. V.: Pro nás to bylo jednoznačné: vlast našich předků byla v ohrožení a bylo třeba jí jít na pomoc. Tady je třeba si uvědomit, že to vlastenecké cítění u nás bylo naprosto vybičované. Proto taky později komunisti říkali volyňským Čechům nacionální šovinisté. To bylo i v mém posudku, který odešel ze školy v roce 1956, čili přesně před padesáti lety, do kádrového oddělení mého prvního a posledního podniku. Tam bylo napsáno, že jsem příslušník menšiny, která byla nacionálně šovinisticky zaměřená. To byl punc, který jsem měl celý život.

jaký byl pro vás samotný konec války a stěhování do Československa?

J. V.: Ten čas byl velice hektický. Když odešli chlapi do války, tak tam zůstaly jenom děti, ženy a staří muži. Ti všichni se starali o hospodářství. Já jsem byl mrňavej a možná i trochu nešikovnej, a tak jsem na rozdíl od mnoha svých vrstevníků i v téhle době chodil školy; do české školy, která se za války obnovila. Sověti ji pak už nestačili zase zavřít, měli jiné starosti. Měli jsme osnovy sovětské školy, ale vyučovacím jazykem byla čeština.

Tenkrát byla v Sovětském svazu strašná bída a strašný hlad. To bylo zaviněné skutečností, že neměl kdo dělat na polích a válkou zničené území bylo tak silně zdevastované, že se nedalo obdělávat klasickým způsobem. Takže se všichni vrhli na tu západní Ukrajinu, která nebyla tak zdevastovaná a kde byla ve čtyřiačtyřicátém i v pětačtyřicátém veliká úroda. Na západní Ukrajinu proudily tisíce, dá se říct i statisíce lidí prosit o chleba. Nejdřív měnili cenné věci za kus chleba,  mouku a potraviny, které by jim zachránily život. Pak už ale všechno cenné vyměnili, tak chodili žebrat. To byly proudy. Když jsem třeba pásl krávy u trati, tak jsem je vídal – oni cestovali většinou na nákladních vozech, na střechách a na náraznících. Taky podél trati bývali odpadlí, zmrzlí, poranění. Umírali tam.

V pětačtyřicátém už bylo v Košicích přislíbeno přesídlení Čechů z Volyně a naši vojáci už byli v Československu, ale Stalin nás nechtěl pustit. Jednak nechtěl přijít o síly, které tam dokázaly dobře obdělávat zem a prosperovaly, ale hlavně nechtěl do Československa pustit protirežimní skupinu. Až teprve po volbách v roce 1946 podepsal dohodu o výměně obyvatelstva, kterou nám dodneška vyčítá spolek Ukrajinců v Prešově. Oni si totiž nechali nabulíkovat, že jedou do ráje, a pak se museli přestěhovat na naše místa. A oni říkají, že kdyby ta česká generalita neprosadila tuhle dohodu, oni mohli zůstat dál na území Slovenska a mohli tam žít dodnes. Takhle se museli přestěhovat na Ukrajinu a během dalších desetiletí se probíjet zpátky na Slovensko nebo do Čech. Dneska řada z nich žije taky na severu Čech.

Nakonec jste tedy jeli. Jak probíhala ta cesta?
měli jste spíš pocit, že opouštíte domov, nebo že jedete domů?

J. V.: Jeli jsme v nákladních vagonech. Dvanáct dnů. Jeden vagon byl zhruba pro deset lidí. Protože nebylo možné se dohodnout s mužskou částí, která už byla v Československu, co je potřeba, tak se bralo všechno, a myslím si, že to bylo zbytečné. Slepice, krávy, koně, prasata. Hospodář se nerad zbavuje takových věcí, které jej a jeho rodinu živí. Mně už bylo 14, a tak jsem byl ve vagonu u dobytka. To bylo nejlepší, protože tam bylo hodně místa, a hlavně jsem měl okýnko pro sebe a měl jsem pootevřené dveře. Takže já jsem poprvé v životě viděl hory. Byl únor, mráz a sníh. Ten obraz mám dodnes před sebou. Protože lokomotiva nevytáhla všech 60 vagonů do Karpat, tak necelou půlku vagonů, kde jsme byli, nechali nás za jedním nádražím v lese, s tím, že pro nás za tři hodiny přijedou. Jenomže nebyli tam ani druhý den. Když jsme pak jeli z Karpat dolů, zamrzly brzdy a nebrzdily, takže z těch Karpat jsme vyjížděli šílenou rychlostí. Až potom jsme se dozvěděli, co se stalo. Na první rovinaté stanici už ti mašinfírové zastavili a byli úplně bez sebe, protože si teprve uvědomili, co se mohlo stát. Stačilo někde vykolejit a byl by konec. Pořád jen říkali „Hospodi, ja dumal, ščo vsich pobjem“.

Těch 400 kilometrů po sovětském území jsme jeli skoro deset dnů a domácí obyvatelstvo si dobře uvědomovalo, že má příležitost z toho něco vyzískat. Nejdřív se musel nakrmit a napojit personál vlaku, pak všechny stanice, kterými se projíždělo. To znamenalo udělat sbírku. Naštěstí se Češi dost vybavili, z posledních prasat nadělali všelijaký uzený a sádlo, navařili samohonku a chlebů napekli.

A samotný odchod z Boratína? Opouštěli jsme majetek,
ale byl to takový útěk z ráje.

A. V.: Mně sice bylo teprve deset let, ale pamatuju se, že bylo rozloučení v kostele, kde takovejch pět lidí četlo o historii Českého Boratína. K tomu se přednášely básně o naší vesničce. Nejhorší to bylo na hřbitově. Byl tam hrob mojí o osm let starší sestřičky, která zemřela za války na tyfus, a mého dědečka. Ten byl prvním dítětem, které se narodilo v Boratíně, a taky tam jako poslední umřel, v šestačtyřicátém.

U nás například bydlela už před naším odchodem dvojice Bělorusů, Olga a Vasil, bydleli tam v komůrce a mysleli si, že tam zůstanou. Maminka se jim snažila hodně dát, než jsme odjížděli, protože čekali miminko. Byli jsme s nimi zadobře, oni nám pomáhali, my jim. I s nimi jsme se loučili vřele, jako s přáteli. Ti, co přišli potom, je ale stejně vyhnali.

Že bychom při tom odchodu plakali, že tam musíme něco nechat, no to ne. Prošli jsme dokola naše místnosti, kuchyni, pokoj, seknici, u babičky se to prošlo, už tam moc nábytku nebylo. Tak se to prošlo, naložilo, koukali jsme, abychom nic neztratili, protože se nevědělo, jak dlouho ta cesta trvá. Jestli to bude tři dny, nebo třeba tři měsíce. Proto jsme také měli pytel sucharů – kdyby bylo nejhůř, tak člověka při životě udrží ty suchary a voda se vždycky sežene.

Dva dny a jednu noc jsme pak byli na nádraží. Ti Ukrajinci, kteří tam přijeli ze Slovenska tím samým vlakem, kterým my jsme měli odjet, totiž nechtěli vystoupit. Protože po cestě už pochopili, do čeho jdou. Navíc tou dobou byly třicetistupňové mrazy a napad metr sněhu. My jsme museli i v noci na peroně hlídat naše věci. Maminka měla na hlavě šátek a na jeho okrajích ledovou tříšť. Krávy tam stály uvázané a byly úplně bílé. No, bylo to strašné, pro nás i pro ty Ukrajince.

J. V.: Když jsme opouštěli město Luck, kde jsme nasedali do těch vagonů, zpívali jsme národní písně a českou hymnu. Pak jsme projížděli ani ne kilometr od Boratína. Byl krásný podvečer, sluníčko zapadalo a osvětlovalo kostel a střechy domů. Kolem kostela ve večerním světle zářily borovice, které sázel dědeček, hned vedle ten hřbitov, o který nám hodně šlo. To bylo poslední rozloučení.

A. V.: Když jsme přejeli do Československa a na obzoru se objevily Tatry, byli jsme nadšení, byli jsme doma. Začali jsme zpívat naše písničky, bylo to krásné. Mě oblékli do šatů v českých národních barvách. Během těch deseti dnů na ukrajinském území se k nám na každém nádraží při otevření dveří vztahovaly ruce, dejte nám tohle a dejte nám tohle, prostě žebráci. Měli zájem i o oblečení, samozřejmě zadarmo, protože věděli, že jedeme do lepšího. Tady to bylo na-
opak. Přijeli jsme a na hranicích jsme hned dostali teplou polévku a čaj. A tak to šlo dál, v Čechách postupně začaly vystupovat jednotlivé rodiny, které si vyzvedávali ti otcové vojáci, který už tu byli od pětačtyřicátýho. Boratínští jeli až na Litoměřicko a Žatecko. Zatímco těch 300 kilometrů na Ukrajině nám trvalo deset dnů, 750 československých kilometrů jsem přejeli za dva dny.

Jak jste si vlastně hledali nový domov?
To vám někdo nařídil, kam máte jít?

J. V.: Ne, to bylo jinak. Ti vojáci, příslušníci armády, měli přednostní možnost obsazení zemědělských usedlostí, hospodářství po Němcích. Takže od roku 1945, od podzimu, začali hledat. Problém byl, že když ti vojáci byli třeba zranění nebo když tu některá rodina žádného vojáka neměla a přijela až v sedmačtyřicátém, všechna hospodářství už byla obsazená a zůstaly jenom statky a polnosti té nejhorší kvality, čili buď na horách, nebo taková hospodářství, která měla třeba jenom dva hektary. Volyňáci přitom měli slíbené přednostní právo, navíc se u mnoha hospodářů, kteří přišli z vnitrozemí, ukázalo, že to nezvládají, a tak jim často bylo odebráno národní správcovství a statek dostal Volyňák, který si ho vybral. To všechno mělo negativní dopad, protože se říkalo, no jo, Volyňáci nám tady seberou to nejlepší. Jinde zase nebyli uspokojeni Volyňáci, takže ta situace byla opravdu špatná. V roce 1946 spoustu našich vojáků spáchalo sebevraždu. Při obsazování těch hospodářství se děly křivdy na obou stranách, to je celkem jasné. Vysídlení Němců ostatně taky není normální. Když tam už nějaký národní správce byl a měl to předat nějakému vojákovi, nemohlo to probíhat v přátelské atmosféře.

A pak tu byla ještě jedna podmínka. V žádné vesnici nemohla být víc než třetina volyňských Čechů nebo vůbec rodin ze zahraničí. To stanovilo ministerstvo zemědělství, které bylo v rukou komunistů. Ono vůbec to osidlování dělali komunisti, a to podle takových – řekl bych – sovětských zkušeností. Dobře věděli, že kdyby lidem rovnou řekli, my vám to teď dáme, ale za dva roky půjdete do kolchozu, tak by to území neosídlili. Proto museli hrát falešnou hru.

Mnozí lidi, kteří přišli z vnitrozemí a chtěli hospodařit, na to neměli. Protože předtím měli třeba dva hektary a chodili do fabriky, tak ty zkušenosti, jak obhospodařovat deset hektarů, prostě neměli. Nebo když sloužili jako zemědělští dělníci a vždycky byli zaměstnaní u toho sedláka a dělali, co sedlák poručil, a nikdy sami nerozhodovali, co dneska budou dělat. A teď měli být svými pány. A tak už v tom devětačtyřicátém začali lidi odcházet z těch zemědělských vesnic a později, když nastala socializace, tak to už byl úplně úprk, protože každý pochopil, že je lepší být zaměstnaný v továrně než hospodařit na polnostech.

Jak na vás působilo vnější prostředí na Litoměřicku,
kam jste přišli, kraj, lidé a vůbec ten nový svět?

J. V.: My, když jsme přijeli do Chotiněvsi, tak to pro nás bylo město. Patrové baráky, velikánské baráky, jeden vedle druhého. Velkým překvapením pro nás byla elektrika, protože v Boratíně se vyráběla elektrika u mlýna a jenom pár hospodářů v jeho blízkosti mělo taková blikátka v kuchyni. Ale tady bylo všecko na elektriku. Dalším překvapením bylo rádio. Tam byly sice taky rádia – asi tři ve vesnici, ale to se jenom poslouchaly zprávy: Londýn a Hlas Ameriky, nic víc.

A. V.: Na tu elektriku si taky pamatuji. My jsme nebydleli u toho mlýna, tak jsme v Boratíně žádnou elektriku neměli. Nastěhovali jsme se sem a v komoře byl vypínač – tehdy vypínače měly takové dva puntíky. Jeden bílý a jeden černý, bílým se rozsvítilo, černým se zhaslo. Ale v té komoře ty puntíky scházely a tatínek říkal, tady u těch dveří je násadka od pera, ten úzký konec tam, Aničko, strčíš do té levé dírky a ono se ti to rozsvítí, až budeš odcházet, tak to strčíš do druhé a ono se ti to zhasne. Já jsem si říkala, propánakrále, já mám malý malíček, tak šup, rozsvítila jsem to malíčkem a chvilku jsem se pod tím vypínačem klepala. Tak to bylo moje setkání s elektřinou.

Já si uvědomuju, jak jsme asi museli působit na lidi, kteří přišli z českého vnitrozemí. Já jsem sem přišla jako školačka do čtvrté třídy, do Chotiněvsi, a pamatuju si, jak si nás, kteří jsme přijeli z Volyně, pan učitel Drapák postavil do řady. Dovedu si představit, jak jsme na ty děti museli působit. Měli jsme takové ty doma ušité válenky z filcu, maminka to ušila, skoro všechny maminky to takhle ušily, protože po válce nic na trhu nebylo, a tak se to dělalo, jak to šlo. A měli jsme samozřejmě pletené rohaté čepice. Tak jsme tam takhle stáli ustrašení, co bude, a učitel nás rozsadil k těm českým dětem. Docela rychle jsme si ale zvykli, asi na nás byl taky shovívavý, ten pan učitel, i když tehdy se ještě hodně používala rákoska.

J. V.: Já jsem týden po příjezdu do Chotiněvsi dělal přijímací zkoušky na gymnázium, to jsem šel za doprovodu strýčka, který se za války dostal do Palestiny přes Sovětský svaz. Ten mě tedy uvedl k panu řediteli a pan ředitel se ptal, jestli znám latinku. A já jsem říkal, latinsky neumím, já jsem nepochopil, že myslí latinku. A strýček říkal, no přece umíš psát česky! Protože jsem byl mrňavej, tak mě zařadili do tercie, po měsíci mě dali do kvarty, protože tam jsem moc exceloval mezi dětičkama, já jsem takový počtář a matematik. Tak jsem šel do kvarty, to bylo v březnu. Během jednoho roku jsem absolvoval dvě třídy a na podzim jsem nastoupil do kvinty. Protože ještě tehdy nebylo moc oblečení, tak jsem nosil to, co bylo. A na Ukrajině, protože bylo všude bláto, všichni museli nosit holínky. Ten, kdo měl jenom polobotky, neměl šanci, protože je měl hned plný bláta. Proto se nosily vysoké boty a já jsem měl takové pěkné, samozřejmě udělané od ševce, protože tam se nedala moc koupit obuv, ta se šila. K botám patřily kalhoty, které byly dole úzké a pak se rozšiřovaly nahoře, takzvané rajtky. Já jsem to považoval za parádní oblečení, ale v Čechách to nosili jenom jezdci na koních. Jednou jsem v kvartě přišel v těch botech a jako venkovan, který si užíval schody, protože jsem je v Boratíně neznal, jsem je vždycky bral po dvou a v klusu. A učitelka na mě volala: „Vlku, kde máte koně?“

Ale nebyla to vždycky jenom legrace, zvlášť pro ty, co už byli trochu starší. Mého spolužáka z té české školy dali rovnou do septimy. No a protože on měl zhruba stejné znalosti jako já, tak byl alespoň o dvě třídy předřazený, takže nemohl tu látku stíhat. A protože bývalí volyňští vojáci měli na půdách schované zbraně, tak on spáchal sebevraždu v sedmnácti nebo osmnácti letech. Takových případů bylo víc.

A. V.: Když teď jsme v Litoměřicích a jdeme na hrob mojí maminky a tatínka, tak chodíme i kolem toho Štěpánka a říkáme si, hochu, tys tady v Čechách moc dlouho nepobyl. Má tam pěkný pomník, ale nikdo o něj nepečuje

J. V.: Jenom asi 10 % mých vrstevníků chodilo do matiční školy. Jiní chodili třeba do ukrajinských škol, takže měli problémy s češtinou, hlavně s psanou podobou, to měl skoro každý, stejně jako já. My jsme doma mluvili česky, ale byla to biblická čeština, kralická čeština, protože Bible vychovávala a byl to takový nejdůležitější nástroj. Ta Bible se četla denně, to nebyla jenom nedělní záležitost.

Zažili jste tu ještě původní německé obyvatelstvo,
nebo už byli všichni pryč?

A. V.: Všeobecně ne. Ale tam, kam my jsme přijeli, v Chotiněvsi, tak tam ještě jedna německá rodina byla. My jsme tam s nimi ještě čtvrt roku bydleli. On, jmenoval se Richter, byl prý antifašista, ale možná taky jenom „nenahraditelný odborník“. Dělal v Albrechticích u Mostu. Po pár měsících se tam odstěhovali. Tenkrát jsem to tak necítila, ale pak, když se mluvilo o odsunu a když jsem viděla nějakou misku z jejich majetku, tak mě vždycky bylo úplně úzko. My jsme sice museli taky opustit rodný barák, ale jednak jsme si mohli vzít všechno s sebou, a hlavně jsme chtěli jít, a oni nechtěli a to je velký rozdíl. My jsme jeli domů, za tátou, za bráchama. Skoro všichni. Aspoň z naší vesnice se prakticky nikdo z vojáků nevrátil, všichni tady zůstali a věřili jsme, že po třech letech se s nimi shledáme. Já už jsem si ani pomalu nepamatovala, jak ten tatínek vypadá, a měla jsem mladšího bráchu, který ho nikdy neviděl. Ale my jsme se na něco těšili, rozhodně na setkání. Nevěděli jsme, do čeho jedeme, nevěděli jsme, jestli to je malý domeček, velký domeček, kde budeme bydlet, nic z toho jsme nevěděli. Ale mohli jsme se těšit. Oni ne.

Vy jste vlastně do českého pohraničí utekli před komunismem,
a pak vás tady komunismus dostihl. Měli jste možnost udržet své společenství? A jak to bylo v padesátých letech s náboženstvím?

J. V.: První věc, která nás dost zasáhla, byla ta podmínka, že nesmí být víc než třetina statků v rukou Volyňáků. To bylo dost kruté, protože ty vesnice byly strašně moc rozstrkané. Tehdy nám nešlo o komunitu volyňských Čechů jako celek, to nebyla tak silná vazba. Naše společenství bylo založeno na vesnických základech, tam se odehrávaly všechny přátelské vztahy i spolkový život. Takže nám šlo o to, zachovat Český Boratín, a oni nám v tom bránili. Nakonec se nám to ale vlastně podařilo. Jak, to je pro mě dodneška záhada. V Chotiněvsi se stalo, že jsme obsadili 17 statků, i když dohromady jich bylo jenom 40 a my jsme oficielně nesměli obsadit víc než třetinu. Musím říct, že tam byli takoví rozumnější komunisti, že to tam dopadlo slušně. Musím taky uznat, že tam se většina hospodářství obsadila. Hned v pětačtyřicátém sem přijel boratínský farář Opočenský, protože se počítalo s tím, že by mohl udržet tu boratínskou partu pohromadě. Žádné jiné vesnici se to takhle nepodařilo. Boratínští původně chtěli nějakou vesnici, kde by byl německý evangelický kostel. To se jim ale nepodařilo, protože vždycky přišli pozdě. Potom tedy částečně obsadili pět vesnic na Litoměřicku, Chotiněves, Horní Řebčice, Soběnice, Sedlec a Hrušovany. To bylo pět takových velkých zemědělských vesnic, kde oni se usadili a kde vytvořili farnost. A usmysleli jsme si, že si kostel postavíme sami.

No, a pak přišla padesátá léta a kolektivizace. Ty začátky byly úplně strašné, taky proto, že do družstva vstoupili jenom lidé, kteří to neuměli, a to družstvo nemohlo fungovat. Pak tedy nastoupili sedláci, a Volyňáci byli sedláci. Dneska se na nás špatně dívaj, protože říkají, že jsme sem přinesli tu socializaci. Jenže my jsme věděli, že nic jiného nám nezbývá, jestliže chceme zůstat na té půdě, tak musíme začít pracovat a musíme tu práci taky organizovat. Že se na to musíme dívat s rozumem a ne jenom pracovat pět nebo šest hodin a pak jít domů na svůj záhumenek. Takže Volyňáci nastoupili do čela družstev jako dobří hospodáři, a tak se jim začalo říkat, že jsou bolševici. Ale to je důsledek naprosté neznalosti. To nebylo proto, že by byli bolševiky, ale protože to bylo nezbytné. Vždyť oni to znali, vždyť za posledních 35 let života na Volyni měli co do činění se sedmnácti režimy! A přitom každá vláda si přinesla svoji vlastní měnu. Dovedete si představit ten chaos? Přežít znamená najít cestu i s tou vládou, která přišla, a vzápětí zase s jinou, jinak to na Rusi nebylo možné. To bylo velké umění. Takže jsme na rozdíl od jiných všichni věděli, co to je bolševismus a co to je sovětská vláda a moc. Proto jsme se ani moc nestavěli do těch veřejných odbojů, do nějakého dramatického hájení svých demokratických svobod. Hleděli jsme raději ustoupit a najít nějaké řešení, které znamenalo přežití.

A. V.: Já to řeknu ještě takhle. Asi tři roky do Chotiněvsi chodili agitovat a zpracovávali je, zakládali nejdřív družstva nějakého prvního, druhého stupně, pak dalšího stupně. A když Volyňáci viděli, že už se toho nezbaví, tak říkali, chlapi, pojďte, ale ať to k něčemu vypadá, nebudeme žebráci. Proto to pak bylo družstvo lepších kvalit. Když jinde bylo za jednotku 50 haléřů a tady bylo 10 korun,
začali se k nim samozřejmě připojovat další.

J. V.: Pro nás bylo důležitější, že jsme v roce 1951 dostavěli kostel. Nebyl materiál, nebylo vápno. Nic nebylo. Hřebíky se vytahovaly ze starých prken, rovnaly se a používaly na novostavbě. V zápisech je, že dědkové, staří lidé, vytahovali a rovnali hřebíky. Nějaké desetitisíce hřebíků, měli je do jednoho spočítané. Já jsem v padesátém roce dával podklady architektovi, který měl na starosti přenesení střechy nefunkční chotiněveské cihelny na ten nový kostel. Po únoru samozřejmě nebylo přijatelné, aby si někdo stavěl kostel, ale nám to úřady povolily. Náš farář ovšem – musel to být skvělý taktik – jim slíbil, že založí v Chotiněvsi družstvo, když mu povolí kostel. Ale ostatním se o tom ani nezmínil. Rok po založení družstva zemřel, ale nezaložil ho on, založili ho jiní. On dokonce získal třistatisícovou dotaci, dar. Ten kostel stál asi půldruhého milionu. Ten farář, to také byla předtím styčná osoba boratínských Čechů s ukrajinskou vládou, s ukrajinskou povstaleckou armádou, takže měl určitě zkušenosti i s diktaturou. Určitě to byl psycholog a to farář musí být, alespoň trochu. Takže stavba toho kostela, to byl takový malý zázrak.

A. V.: Ta stavba probíhala v atmosféře neuvěřitelného entuziasmu. Starou střechu rozebrali a odstěhovali chlapi během jednoho dne! Dneska se to zdá být uplně nemyslitelné. To byl takový entuziasmus, takové nadšení. Postavit něco natruc. Postavit to najust, když nechcete, my to potřebujeme. To ale nebyla jenom záležitost těch Chotiněveských, to byla záležitost všech okolních Boratínských, a hlavně musím říct, že celé církve. Na vykopání základů se sešlo asi dvacet farářů. A všichni kopali, ne že by přijeli zaklepat kladívkem. A to byli lidé, kteří třeba na rozdíl od našeho faráře neměli motyku ani nikdy v ruce. Pro ty sedláky to byla spíš legrace, když viděli faráře v akci. Ale myslím si, že to byla strašně důležitá podpora.

Hraje pro vás ještě dnes roli, že jste přišli z Volyně?
Byli jste se tam někdy podívat?

A. V.: My jsme v létě roku 1996 v Úštěku uspořádali sjezd Vlkova rodu. Tam se ta volyňská otázka a taková ta soudržnost trochu objevila i u našich dětí a vnoučat, sešlo se tam 150 lidí – i ze Švédska, z Prahy, ze Žatce… Před tím sjezdem jsme si řekli, že uděláme plánek Boratína, ale s manželem jsme se nemohli na spoustě věcí shodnout. Tak jsme si řekli, že tam musíme jet a ověřit, jak to vlastně bylo. A tam nás to chytlo. Přišli jsme do kostela, který byl kdysi evangelický, ale teď ho dostali pravoslavný. Pozvali nás na kruchtu, dali nám do rukou ukrajinská slova a ukazovali, jde to nahoru a jde to dolů, a kdo trochu umí zpívat, jako že my díky dědečkovi jsme zpívat uměli, tak jsme to s nima odzpívali. Pak tam zpívali takovou krásnou vlasteneckou, ona zrovna Ukrajina získala samostatnost. Tak jsme si to odbyli na té kruchtě, pak jsme šli na hřbitov, kde mám sestru, dědečka a spoustu dalších předků.

J. V.: Ale spíš si myslím, že ty, co se dneska setkávají, nezajímá historie, jak se co stalo a podobně, nezkoumají to v souvislostech. Chtějí se prostě potkat, tak se dvakrát ročně scházejí. Chtějí se vidět, udělat takovou inventuru svých krajanů a vědí, že si budou rozumět, když se setkají. Před rokem 1989 jsme se vůbec organizovaně scházet nesměli, ale teď se tyhle setkání a kontakty zase probudily k životu. Některé také dodnes zajímá majetková otázka, ale většině lidí je to jedno. Češi po svém odchodu dostali náhradu jenom za statky, to znamená za jednotlivá hospodářství, která tam zanechali. Ostatní, pozemky, zahrady a hospodářská stavení, to všechno bylo prostě zabaveno. A tak je dnes ustavená komise pro odškodnění za majetky, které nám sovětská vláda zkonfiskovala. Ta krajina je tam dnes obhospodařovaná, ale už zdaleka ne tolik jako za našeho pobytu. Na těch třech kilometrech bylo čtyřicet baráků, takže si dovedete představit, jak byly daleko od sebe. Čili všude bylo spoustu prostoru, který vyplňovaly ovocné zahrady a zahrádky. To všechno je dneska využíváno úplně jinak.

Vnímáte Boratín pořád ještě tak trochu jako domov?
kde jste dnes doma?

J. V.: Já to nevnímám jako domov. Je to prostě jenom vesnice a dům, kde jsem se narodil. Víc to není z toho důvodu, že jsme to místo dobrovolně opustili. Samozřejmě jsem hledal místa, která jsem znal jako kluk, především teda kostel, faru a opevnění z 19. století, na kterém jsme si jako děti hráli. A taky školu, ale ta už byla spadlá, když jsme tam byli. Z mlýna udělali fabriku na alkohol a na droždí.

V tomto roce máme takové dvojí výročí – jsme 50 let svoji a 50 let žijeme v Ústí. Takže tu žijeme od roku 1956. Samozřejmě tady vnímám nedostatečnou osobní zainteresovanost na tom, aby to vypadalo lépe. Ještě po šedesáti letech je spoustě lidí úplně jedno, v jakém prostředí žijí. Stejně je to i na Šluknovsku, kam jezdíme na chalupu a kde jsme taky trochu doma. Člověk tam hned pozná, kdo je chalupář a kdo domorodej přistěhovalec. To je v Sudetech obecně problém.

Ale Ústí má krásné okolí a celkově se to tady v posledních letech hodně zlepšilo. A člověk musí být někde doma a my jsme po těch padesáti letech doma tady.