Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vlček (* 1951)

• narozen 8. ledna 1951 v Praze

• vystudoval Gymnázium Nad Štolou

• maturoval roku 1969

• nastoupil na FF UK, obor čeština - historie

• vysokou školu v letech počínající normalizace opustil

• pracoval v pražských antikvariátech v ulici Na hutích a ve Spálené

• od 70. let přispíval do bulletinu Jazzové sekce

• působil jako dramaturg Pražských jazzových dnů

• v edici Jazzové sekce publikoval třídílný slovník Rock 2000

• od roku 1976 ho vyslýchala Státní bezpečnost v souvislosti se „závadovou“ mládeží a Jazzovou sekcí

• v polovině 80. let podepsal závazek tajné spolupráce se Státní bezpečností

• od roku 1988 redaktorem časopisu Melodie

• přispěvatelem samizdatových Lidových novin

• v roce 1990 spoluzakladatelem časopisu Rock & Pop

• v letech 1993-1996 prvním programovým ředitelem rádia Evropa 2

• podílel se na tvorbě hudebního programu mnoha soukromých rádií v České republice

„Oficiálně neexistovaly žádné výslovné zákazy. Ale občas se stalo, že někdo přestoupil pomyslnou hranici a měl průšvih,“ popisuje hudební publicista Josef Vlček atmosféru strachu a pochybností, v níž se v době normalizace pohybovali hudebníci a pořadatelé koncertů. Tento nejistý terén byl živnou půdou pro nejrůznější kompromisy s vlastním svědomím. To se týká i samotného Josefa Vlčka, který v 80. letech podepsal závazek spolupráce se Státní bezpečností.

 

Rolling Stones z páskového magnetofonu

„Narodil jsem se ve stejný den jako Elvis Presley a David Bowie, 8. ledna 1951,“ usmívá se Josef Vlček. Jeho otec, původně úředník pražského magistrátu, musel začátkem padesátých let nastoupit do výroby jako klempíř, matka byla brusičkou v Aritmě a později pracovala v mlékárně.

Základní školu na náměstí Svobody zahájil s velkými potížemi. „Byl jsem přeučený levák a tento handicap způsobil, že jsem byl outsiderem třídy. V první třídě v pololetí jsem měl na vysvědčení velkou trojku,“ říká a dodává, že velmi brzy našel motivaci to změnit: „Od třetí třídy jsem byl doslova posedlý tím umět víc než ostatní.“ 

Od druhého stupně základní školy začal vstřebávat první hudební zážitky. Na první koncert v životě se vydal v sedmé třídě do dejvického agitačního střediska, kde kapela Roosters zahrála nové skladby od Beatles. „Hlavně jsem ale poslouchal rádio,“ říká Josef Vlček, „a to jak Československý rozhlas, hlavně Houpačku Jiřího Černého, tak Svobodnou Evropu. Zejména jsem měl rád odpolední pořad Psychedelická hodinka Roziny Jadrné-Pokorné. Na rozdíl od zpravodajství tyhle hudební pořady nebyly rušené.“

Roku 1965 nastoupil na Gymnázium Nad Štolou do speciální třídy zaměřené na výuku angličtiny. „Studovalo tam hodně dětí papalášů, kteří mohli jezdit do ciziny, takže moji spolužáci mívali desky ze Západu. Díky nim jsem slyšel Doors i nejnovější Rolling Stones. Desky jsme si přehrávali na páskové magnetofony, ale protože pásky byly hodně drahé, pořád jsme je přetáčeli.“

Rok před maturitou zažil období uvolnění roku 1968 známé jako pražské jaro: „Nevnímal jsem to výrazně politicky, neznal jsem souvislosti, o padesátých letech jsem nevěděl skoro nic, ale ta atmosféra byla moc zajímavá. Dnes to vnímám spíš jako nějakou emoci,“ vzpomíná. Po maturitě v roce 1969 odjel prostřednictvím Studentského podniku praxí a služeb na brigádu do Velké Británie, kde pracoval v továrně na výrobu konzerv. Uvažoval, že v Británii zůstane, ale mezitím mu přišlo oznámení, že byl přijat na filozofickou fakultu, obor čeština - dějepis.

 

Neexistoval seznam zakázaných knih

„První rok byl ještě dobrý. Měli jsme vynikající profesory. Zažil jsem několik přednášek Václava Černého,“ popisuje začátek svého studia na FF UK. „Ale zhruba po roce se to začalo horšit. Na katedru češtiny nastoupil Vítězslav Rzounek, jeden z nejostřejších normalizátorů. Do té doby jsme probírali poezii Jana Zahradníčka či Otokara Březiny, a najednou šup – a Rzounek nás trápil socialistickým realismem. Horší ale byla atmosféra: ‚Budeš zlobit – vyhodí tě. Budeš moc diskutovat – vyhodí tě.‘“

Výuka pro něj postupně ztratila smysl: „Neměl jsem chuť a důvod pokračovat.“ Po třech letech tak ze školy odešel a nastoupil jako prodavač do antikvariátu v ulici Na hutích na Praze 6. Práce byla velice špatně placená, Josef vydělával asi 800 Kčs měsíčně, ale ocitl se v příjemném prostředí a měl přístup k zajímavým knihám: „V té době umíralo hodně lidí, kteří se narodili okolo roku 1900. Z jejich pozůstalostí se do antikvariátu dostávaly knihy ze 30. a 40. let. Takový zlatý důl. Byla to možnost číst si, ale i povídat si se sběrateli a jinými zajímavými lidmi.“ Práce měla ještě jeden příjemný vedlejší efekt: Josef se v antikvariátu seznámil s psychiatrem, který mu zařídil doporučení na modrou knížku, tedy doklad, který znamenal zproštění obávané vojenské služby.

Josef Vlček popisuje, jak v antikvariátech v době normalizace fungovala cenzura: „Neexistoval žádný seznam zakázaných knih. Kupujte si a prodávejte, co chcete, ale když vás někdo práskne, máte průšvih. To vytvářelo nejistotu. Já jako nákupčí jsem třeba koupil nějakou knížku od ruského autora z 20. let. Potom ale přišel šéf a říkal: ‚Hele, ale tohle byl bělogvardějec, to nebudeme prodávat.‘ Nebyl to přímý nátlak, spíš vytváření takového napětí.“ Samozřejmě existovaly knihy, které byly úplné tabu, například romány Josefa Škvoreckého: „Ale to nikdo do antikvariátu nenosil, to si každý nechával doma jako poklad,“ dodává Josef Vlček.

 

První léta v Jazzové sekci

Prostřednictvím své spolužačky se seznámil s výtvarníkem Joskou Skalníkem, který ho přizval, aby psal pro časopis Jazz – Bulletin Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR. Josef Vlček začal jako občasný přispěvatel bulletinu, článků ale postupně přibývalo a koncem sedmdesátých let už vytvářel velkou část obsahu časopisu. „Text jsme vždycky vytiskli ve sloupcích a Joska Skalník je nalepoval do makety časopisu, která se potom rozmnožovala v nákladu asi tisíc kusů,“ popisuje Josef Vlček.

Jazzová sekce měla v kultuře Československa 70. a 80. let speciální postavení. Fungovala jako legální součást oficiálního Svazu hudebníků, takže mohla pořádat koncerty a pro své členy vydávat tiskoviny. Jazz jakožto hudba “utlačovaných amerických černochů” byl komunistickým režimem relativně tolerován. Náplň činnosti Jazzové sekce však byla na režimu nezávislá, podporovala alternativní hudebníky i jiné umělce. Díky tomu všemu se jí dařilo oslovovat desetitisíce lidí. A samozřejmě přitahovala nežádoucí pozornost represivních složek.

Další činností Jazzové sekce bylo vydávání knih, takzvaných „interních publikací“, nejen o hudbě, ale i o výtvarném umění: „V této edici vyšel také můj třídílný rockový slovník Rock 2000,“ říká Josef Vlček. Asi největším knižním hitem Jazzové sekce se však stalo vydání románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále: „Když jsme mu přivezli první autorské výtisky do jeho bytu na sídliště Sokolníky, řekl: ‚Kluci, teď už můžu umřít.‘ Byli jsme pyšní, že jsme pro českou kulturu udělali něco, co mělo svůj smysl,“ konstatuje Josef Vlček.

 

Koncerty na Pražských jazzových dnech

S lidmi z Jazzové sekce se Josef Vlček sblížil také při organizování Pražských jazzových dnů, na nichž se podílel jako dramaturg a někdy i moderátor. Jazzová sekce byla zprvu zaměřena na klasický jazz, i díky působení Josefa Vlčka se ale postupně otevírala novým žánrům a mladším generacím hudebníků, kteří již hráli na elektrické nástroje. „Na konci sedmdesátých let už Pražské jazzové dny byly spíše přehlídkou experimentální hudby než jazzu,“ poznamenává Josef Vlček.

Jak v souvislosti s koncerty fungovala cenzura? „Bylo to velmi nevypočitatelné,“ říká. „Někdy jsme si mysleli, že průser je nevyhnutelný, a nic se nestalo. Jindy se nám zdálo, že je všechno v pořádku, a průšvih nastal.“ Cituje Pavla Zajíčka, zakladatele kapely DG 307: „‘To máš takový pocit, že jsi v hrnci plném guláše, který bublá, bublá… a najednou tam někdo hrábne sběračkou a něco vyhrábne.‘ Všechno to bylo o náhodě.“ Podobně jako provozovatelé antikvariátů, ani pořadatelé koncertů nenaráželi ani tak na konkrétní zákazy, jako spíš na nejistotu, která vyvolávala úzkost a u mnohých i preventivní opatrnost, tedy autocenzuru. 

Přesto se Jazzové sekci podařilo dostat občas do Československa i zahraniční kapely. “Nejběžněji se to zařizovalo tak, že kapely prohlásily, že projíždějí z Německa do Rakouska přes československé území. Díky tomu dostali jejich členové čtyřiadvacetihodinové vízum. Přijeli do Prahy, postavili nástroje, odehráli a zas jeli dál,” popisuje Josef Vlček. Mimo jiné se podařilo zorganizovat koncert kapely Art Bears z britského hnutí Rock in Opposition. 

 

Jsi v první linii, tam je dovolené všechno

Pochopitelně, že činnost Josefa Vlčka v rámci Jazzové sekce přitahovala pozornost Státní bezpečnosti. “To byl jeden výslech za druhým. V té době jsem pracoval v antikvariátu ve Spálené, takže to ke mně měli z Bartolomějské blízko,” konstatuje Josef Vlček. On sám datuje svůj podpis závazku spolupráce do poloviny 80. let, příslušný svazek Státní bezpečnosti se však nedochoval, byl skartován 8. prosince 1989. 

Dochoval se pouze starší svazek, v němž jsou protokoly z jeho výslechů na StB v letech 1976-1983, tedy z doby předtím, než se zavázal ke spolupráci. Státní bezpečnost se na něj nejprve zaměřila v souvislosti s takzvanou volnou mládeží, což byli v tehdejším policejním žargonu mladí lidé neorganizovaní v SSM nebo jiných režimních strukturách, z nichž se často rekrutovali návštěvníci undergroundových koncertů. Protokoly svědčí o tom, že StB ho oslovila s úmyslem získat ho ke spolupráci jako informátora, ale později od toho upustila. V zápisu z pohovoru 7. června 1982 se mimo jiné uvádí: “I když se jmenovaný zpočátku projevil jako možný KTS [kandidát tajné spolupráce] a předal čtyři zprávy stb charakteru, projevil se později jako nepřátelsky orientovaná osoba. (…) Při pohovoru se choval arogantně a drze. (…) Odmítl dále hovořit a odpovídat na konkrétní otázky. Z těchto důvodů byl pohovor ukončen a dále bude upuštěno od dalšího získávání ke spolupráci.” 

V polovině 80. let ale StB zřejmě změnila názor, protože mu spolupráci nabídla znovu. Josef Vlček se s tím okamžitě svěřil předsedovi Jazzové sekce Karlu Srpovi. (Zřejmě netušil, že i on je spolupracovníkem StB.) Karel Srp podle Josefa Vlčka zareagoval poměrně nečekaně: “‘Tak jim to podepiš,‘ řekl. ‚Jsi v první linii, tam je povolené všechno.‘” Karel Srp prý dále přišel s myšlenkou, že by mohli Státní bezpečnosti podsouvat dezinformace: “Mohli bychom jim dělat maléry. Vytvářet pnutí, které by nám mohlo pomoci.” 

Josef Vlček tedy podepsal závazek tajné spolupráce jako agent s krycím jménem Tesák. Několikrát se mu prý skutečně povedlo předložit estébákům mylnou informaci, která je zmátla: “Jednou jsem jim například řekl, že Karel Srp má schůzku s Miroslavem Müllerem, vedoucím oddělení kultury na ÚV KSČ. Z toho byli celí hyn a vyděšení,” vzpomíná. 

“Doteď nevím, o co jim vlastně šlo,” říká Josef Vlček o charakteru zpráv, které od něj StB žádala. “Myslím, že mě měli jako jakousi kontrolu na Srpa. Vyptávali se hlavně na něj.” Role informátorů podle jeho názoru nebyla tak zásadní, jak se dnes veřejnost domnívá: “Většinu informací měli odposlouchaných z telefonů. Lidi, kteří je zajímali, měli napíchnuté, a když nebyli opatrní, dalo se z toho vyčíst kde co.” 

V polovině 80. let, kdy Josef Vlček začal spolupracovat s StB, tlak na Jazzovou sekci sílil. Represe vyvrcholila uvězněním jejího vedení v roce 1986 a následným soudním procesem. “Komunikoval jsem s Karlem Srpem přes jeho právníka a ptal jsem se ho, jak mám za této situace změnit svůj postoj k StB. Dostal jsem vzkaz, že teď už to nehraje žádnou roli. Od té doby jsem s nimi komunikoval jen minimálně. Ani už mě tolik nekontaktovali. Myslím, že v té době bylo už nějak rozhodnuto,” říká Josef Vlček. 

Dodává, že v době, kdy podepsal spolupráci, začal záměrně omezovat své kontakty s Jazzovou sekcí: “Co člověk neví, to nemůže prozradit. Izoloval jsem se, abych tam nezanášel ten virus.” Vadilo mu, že Jazzové sekci podle jeho slov v té době šlo více o politiku než o hudbu. “Tak jsem se postupně odřezával a přestával jsem být pro tu Bezpečnost zajímavý.”

 

Zpomalená Melodie a řízný Rock & Pop

Josef Vlček se však nestýkal jen s lidmi z Jazzové sekce, ale i s mnoha osobnostmi z disentu. Jedna jeho studie o soudobé hudební scéně byla dokonce využita jako materiál Charty 77. Podle jeho slov se ale Státní bezpečnost na jeho kontakty s disidenty mimo Jazzovou sekci nevyptávala: “Žádný takový tlak jsem necítil. Snad až na jeden moment, kdy mi ten vyšetřovatel řekl: ‚My víme, že jste byl na oslavě padesátin Václava Havla.‘ Oni věděli, že s nimi budu mluvit o Jazzové sekci, ale o ostatním s nimi mluvit nechci.” 

Poté, co Josef Vlček omezil své působení v Jazzové sekci, začal psát pro Gramorevue, časopis vydávaný Supraphonem. V roce 1988 potom nastoupil jako redaktor do Melodie - oficiálního měsíčníku o populární hudbě, který během normalizačních let prošel poměrně bouřlivým vývojem. “V té době už to bylo úplně o něčem jiném, mohli jsme psát mnohem volněji,” říká. V roce 1989 například zveřejnili článek o americkém turné nové kapely Mejly Hlavsy Půlnoc. 

Zároveň začal pod pseudonymem Petr Sedloň přispívat do samizdatových Lidových novin. V malostranské hospodě U Bonaparta se seznámil s jejich redaktorem Rudolfem Zemanem a domluvili se, že pro ně bude psát profily neoficiálních kapel a interpretů.

Se svými kolegy z Melodie hovořili o tom, že by rádi založili časopis, který by byl modernější a pružnější než Melodie: “Tam bylo všechno zpomalené. Obálka se musela do tiskárny zadávat měsíc předem. Chtěli jsme dělat hudební časopis podle britského vzoru.” To se jim splnilo vzápětí po listopadu 1989, kdy v rámci nakladatelství Lidových novin založili Rock & Pop. První číslo pod vedením šéfredaktora Jiřího Černého vyšlo v květnu 1990. 

 

Tehdy byly jiné brzdy než dnes 

“Talentů bylo tenkrát i v dnešní době stejné množství,” říká Josef Vlček, když se snaží srovnat fungování hudebního průmyslu za normalizace a v současnosti. “A tenkrát, stejně jako dnes, hodně záleželo na tom, jak je člověk schopný probíjet se světem showbusinessu. Tehdy byly jiné brzdy než dnes.” 

V sedmdesátých a osmdesátých letech se podle něj dalo na oficiální scéně nejsnadněji uspět ve středním proudu, který poskytoval různé příležitosti, jak se zviditelnit: například soutěže talentů. “Tyto lidi si pak rozebraly tehdejší producentské týmy,” říká. “A pokud hudebník prošel rekvalifikačními zkouškami, kde se zkoumala nejen hudební profesionalita, ale také politická důvěryhodnost, mohl se stát součástí středního proudu.” 

Vedle toho tu podle něj působila řada hudebníků, kteří byli režimem trpěni a jen občas naráželi na zákazy, zmiňuje v té souvislosti například Vladimíra Mišíka, Jana Spáleného, Petra Skoumala a Jana Vodňanského. 

Režimní souhlas byl ovšem potřeba i k amatérskému vystupování. Každý hudebník-amatér musel mít takzvaného zřizovatele, tedy organizaci, pod jejíž hlavičkou působil, například místní organizaci SSM nebo závodní klub. “A když měl průšvih dotyčný umělec, měla průšvih i ta organizace. To se stávalo poměrně často. Hlavním principem byla nejistota a strach z maléru. Když některá kapela byla až moc vidět, chodilo na ni příliš mnoho lidí nebo se o ní zmínil zahraniční rozhlas, hned přišel strach a obavy, protože kapela kvůli tomu mohla ztratit svého zřizovatele. A bez něj by nemohla vystupovat.” Celý systém tak podle slov pamětníka směřoval k tomu, že více než oficiální zákazy fungovala autocenzura motivovaná strachem, na úrovni organizací i každého jednotlivce. 

 

Posezení v hospodě bylo léčivé

Josef Vlček hovoří o tom, že důležitým informačním i sociálním centrem v 70. a 80. letech byly hospody. V Praze podle něj hrály speciální roli hospody na Malé Straně: “Vytvářely jádro společenského života v Praze. Kdo tam chodil, měl nejlepší informace, co se kde bude dít. Společnost v té době byla taková vyděšená, neusazená, a posezení s kamarády v hospodě dodávalo určitý pocit jistoty v tom šíleném zmatku, bylo to hrozně léčivé a já jsem si to dopřával až pětkrát týdně.”

Hospoda U Dvou slunců v Nerudově ulici podle něj byla centrem undergroundu: “Tam sedával Egon Bondy a Martin Němec se Saharou.” Jen pár kroků odtamtud byla hospoda U Bonaparta: “Tam byly hned čtyři stolní společnosti: výtvarníci z okruhu Divadelní poutě, Klub přátel Glena Millera, Zlatá Praha a my - říkali nám ‚ti mladí od Zlaté Prahy‘. Chodívali tam taky lidé z kapely Classic Rock’n‘Roll Band.” 

Hospoda U Kocoura poblíž Malostranského náměstí byla podle Josefa Vlčka neustále obsazená štamgasty: “Tam se skoro nikomu nepovedlo proniknout. Oni si to trošičku hlídali. Museli, protože na Malostranském náměstí byl VUML [Večerní univerzita marxismu-leninismu] a studenti VUMLu by se tam rádi dostali. Velmi důležitá, i když po velkou část 80. let zavřená, byla hospoda U Glaubiců. Byla klíčová pro underground. Ale tak prolezlá donašeči, že jsme tam nechodili.”

 

Hudba jako programový materiál

Do roku 1993 pracoval Josef Vlček pro časopis Rock & Pop. Potom stál u zrodu komerčního rádia Evropa 2 a jako hudební ředitel tam působil do roku 1996. “Jako hudební novinář jsem psal jenom o muzice, která se mi líbí. Ale tady jsem bral hudbu jako materiál, snažil jsem se programu dát strukturu a oslovit s ním lidi. Zjistil jsem, že na to mám nadání. Celá devadesátá léta se další stanice snažily napodobit styl Evropy 2.” Později tento svůj talent uplatnil také při tvorbě hudebního programu dalších soukromých rádií, jako byla Frekvence 1, Rádio City, Rádio Teplice nebo RockZone 105,9. “Stal jsem se specialistou na programovou stavbu rádií, doteď jsem jich postavil asi čtrnáct,“ říká. Rok působil v Českém rozhlase, kde mu však doporučili odejít, když vyšla najevo jeho spolupráce se Státní bezpečností. 

Práce pro soukromá rádia mu značně rozšířila hudební obzory: “Naučil jsem se, že neexistuje jenom progresivní rock, ale je tu také hudba pro teenagery, hudba pro starší generaci. A každé té skupině její hudba pomáhá žít. Muzika je emoce, která v člověku vytváří pocit radosti ze života.”