Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vlček (* 1951)

• narozen 8. ledna 1951 v Praze

• vystudoval Gymnázium Nad Štolou

• maturoval roku 1969

• nastoupil na FF UK, obor čeština - historie

• vysokou školu v letech počínající normalizace opustil

• pracoval v pražských antikvariátech v ulici Na hutích a ve Spálené

• od 70. let přispíval do bulletinu Jazzové sekce

• působil jako dramaturg Pražských jazzových dnů

• v edici Jazzové sekce publikoval třídílný slovník Rock 2000

• od roku 1976 ho vyslýchala Státní bezpečnost v souvislosti se „závadovou“ mládeží a Jazzovou sekcí

• v polovině 80. let podepsal závazek tajné spolupráce se Státní bezpečností

• od roku 1988 redaktorem časopisu Melodie

• přispěvatelem samizdatových Lidových novin

• v roce 1990 spoluzakladatelem časopisu Rock & Pop

• v letech 1993-1996 prvním programovým ředitelem rádia Evropa 2

• podílel se na tvorbě hudebního programu mnoha soukromých rádií v České republice

V celkem konzervativně a seriózně vyhlížejícím domě v pražských Holešovicích sídlí hned dvě rádia: Rádio Impuls a Rock Zone. V nejvyšším patře má pracovnu člověk s mohutnou hřívou bílých vousů. 

Ve znamení šakala

Josef Vlček se narodil 8. ledna 1951 v Praze. „Já jsem vyrůstal v Bubenči v Dejvicích, což je taková oblast Šakalích let. Autor předlohy Petr Šabach žil o dvě ulice dál, já jsem ho tam vídával. Když si vzpomenete na scénu v těch Šakalích letech, jak jsou tam dva kluci, co vybírají před hotelem International popelnice, tak možná jsem to byl já a brácha. My jsme tam pořád okolo toho Internationalu brousili. Tam bylo spousta turistů a ti odhazovali krásný krabičky od cigaret, lahve od coca-coly…“

Možná, že tato vůně západní exotiky přivedla malého Pepu k soukromým hodinám angličtiny, které mu rodiče přes svoje skromné poměry dopřáli již od třetí třídy. To mělo logické pokračování na střední škole. Dostal se na střední všeobecně vzdělávací školu v ulici Nad Štolou do speciální třídy s intenzivní výukou angličtiny. To byl jeden z důležitých základů jeho další životní dráhy.

Požehnání z anglické konzervárny

Významným mezníkem jeho života byla prázdninová brigáda ve Velké Británii. Tam se dostal se Studentským podnikem prací a služeb, který zahájil činnost v uvolněném roce 1967. Takto si mohli studenti vydělat jinak nedosažitelné valuty a bohatě se odškodnit za leckdy těžkou manuální práci. V tomto případě se jednalo o konzervárnu, tedy o prostředí spíše nevábné. Student Josef se rozhodl k riskantnímu kroku: ušetřené peníze vložil do nákupu gramodesek s hudbou. Věděl dobře, co kupovat; již na základní škole poslouchal dychtivě hudbu ze „západního“ vysílání, fandil i jednomu z velmi mála domácích zdrojů, Houpačce Jiřího Černého, vysílané na velmi krátkých vlnách. Vzácné desky se doma staly součástí čilé výměny, při které si je nadšenci nahrávali na magnetofonové pásky a zapůjčovali za ně zase jiné, takže během několika let shromáždil Josef úžasnou sbírku nejautentičtější angloamerické hudby.

Nevyužitá možnost

Na brigádě v Anglii se dověděl o represích 21. srpna 1969, jimiž byly potlačeny spontánní projevy odporu proti sovětské okupaci. Na rozdíl od zásahu v předcházejícím roce konaly špinavou práci tentokrát československé silové složky.

Tehdy se mu nabízela možnost zůstat za příznivých podmínek v zahraničí. Ale v té době dostal zprávu o přijetí na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a kromě toho jej poutala k domovu odpovědnost vůči rodičům. Zatímco asi třetina brigádníků možnosti využila, Josef se vrátil a nastoupil studium oborů čeština a historie.

Ideologicky pročištěná literatura

Výuka historie se zabývala v prvních ročnících látkou relativně neškodnou. Dějiny středověku příliš nepodléhaly „tvůrčím“ politickým korekcím, zato literatura byla oborem vysoce citlivým. V prvním ročníku byl ještě děkanem Jaroslav Kladiva, který sice v 50. letech patřil k radikálním komunistům, ale v 60. letech se zliberalizoval a nakonec se stal zastáncem obrodného procesu. Až do své rezignace roku 1970 stál v opozici proti takzvanému zdravému jádru KSČ na FF UK. Problémovou osobností však byl Vítězslav Rzounek. „A to byl Čistič,“ vzpomíná s viditelným odporem rozhlasák Vlček. Tento vedoucí katedry české a slovenské literatury se nechvalně proslavil jako hlavní představitel normalizace v literatuře a literární vědě. Jeho horlivé působení vzalo studentovi, který se již orientoval výrazněji na barokní literaturu, chuť do dalšího studia. Ve třetím ročníku na fakultě skončil a začal pracovat s literaturou prakticky. Nastoupil v antikvariátu – nejprve působil v Dejvicích u doktora Jirsy, pak v Luxoru a nakonec ve Spálené, kde setrval do roku 1988. Práce to byla špatně placená, ale nezapomenutelná. Rukama mu procházelo množství knih, občas byly mezi nimi poklady. Ocitl se ve zvláštním světě. Zajímavém, ale do určité míry nebezpečném.

„Ono vůbec, když se bavíme o těch zákazech, ten bolševik pracoval takovým zvláštním způsobem. On vlastně neudělal nikdy žádný seznam zakázaných knížek, zakázaný literatury. Dokonce cosi jako seznam existovalo, od roku 1970, ale bylo to neúplný a zároveň samozřejmě ten seznam nebyl nikde jakoby k dispozici. Náš šéf ten seznam jednou viděl, ale nikdy ho neměl v ruce. Takže my jsme vlastně pracovali s takovou nejistotou. Je ta knížka na indexu, není ta knížka na indexu? Jestliže je na indexu a my ji budeme prodávat, budeme mít z toho průser, nebudeme mít z toho průser?

Bylo to všechno takový furt na vodě, nikdo nic nevěděl. Samozřejmě že bychom nedali do výlohy třeba knížku od Škvoreckého. Ale existovala spousta spisovatelů, který napsali jednu knížku a už potom nic nepublikovali. Ale ta knížka třeba měla něco závadného v obsahu, co se někomu nemuselo líbit a mohl nás třeba udat…

No, ono, mezi námi, když jsme něco takového koupili – a lidi to tehdy moc neprodávali, protože to měli doma jako poklad –, tak jsme to samozřejmě do toho obchodu nedali, protože vždycky čekalo dvacet našich kamarádů a známejch, jestli to někdy koupíme, že by to chtěli. Takže nehrozilo, že by z toho byl malér. Ale vyprávěly se různý legendy…

My jsme byli v těch antikvariátech, spousta z nás tam byli lidi, kteří měli přibližně stejný osud jako já. To znamená, že měli rádi knížky a ta škola jim nic nedávala, takže místo školy šli dělat do antikvariátu. To byla jedna z nejhůř placených prací. Já jsem začínal s osmi stovkami měsíčně, ale zato jsme byli u zdroje knížek.“

Psaní pro Jazzovou sekci

Kdo zná ty časy z vlastní zkušenosti nebo aspoň z jazzových příběhů Josefa Škvoreckého, ví, jak byl jazz nenáviděn německými nacisty, stejně jako po válce komunisty. Proto je možno spatřovat ve zrození a fungování Jazzové sekce jeden z divů socialistického světa.

Ze tří „otců zakladatelů“ vytrval nakonec Karel Srp, který s nepředstavitelnou energií odbourával jednu překážku za druhou a nakonec vyvzdoroval na komunistické vrchnosti životaschopnou organizaci. Zpočátku měla Sekce pár set členů. Po nástupu jazzrocku jejich počet rychle stoupal. S Jazzovou sekcí spolupracovalo mnoho výtvarníků, fotografů, divadelníků, hudebníků z takzvané alternativní scény, překladatelů, spisovatelů, organizátorů a fandů. Mezi ty spolupracovníky patřil i Josef Vlček.

„My jsme měli spolužačku, se kterou jsme chodívali na všelijaký mejdany. Ona začala chodit s takovým výtvarníkem z Kolína, jmenoval se Joska Skalník a měl taky rád muziku. Tak nás Jana seznámila. Joska už byl v tý době členem Jazzový sekce, která fungovala, tuším že asi tak od roku jednasedmdesát, a Joska mi říkal, jestli bych nenapsal nějaký článek do Bulletinu Jazz, který se tam vydával. Já jsem říkal: ‚Tak já to zkusím. Já jsem sice ještě žádnej velkej článek nepsal, ale můžu ti to napsat.‘ Tak jsme se domluvili na článku o jazzrocku a Carlosu Santanovi. Já jsem to napsal, všem se to hrozně líbilo, tak jsem začal s tou Sekcí spolupracovat blíž a vlastně až do toho roku 1981 jsem byl sice ne členem, protože já jsem ty články měl, a tím pádem bych zabíral místo někomu jinýmu, protože to bylo … asi tři tisíce lidí. Tak jsem nebyl členem, ale byl jsem aktivním spolupracovníkem Sekce, takže do toho jednaosmdesátýho jsem zaplňoval vlastně čím dál větší část toho Bulletinu Jazz svejma článkama.“

Práce v oficiálním časopisu

V hudebním časopise Melodie se naskytla rockovému nadšenci nová příležitost: po neslavném konci „normalizačního“ šéfredaktora Navrátila se do této pozice dostal člověk podstatně kvalifikovanější – Jan Dobiáš z Mladého světa, kterého Josef znal jako schopného redaktora zaměřeného na trampskou komunitu včetně její hudby. „Honza si vymínil, že redaktory se stanou lidi, které si sám vybere. No, vybral si Vláďu Vlasáka a rok po něm ještě mne. A tak jsem v roce 1988 nastoupil do oficiálního časopisu.“

Jenže zakrátko přišel zvrat. Jeho kamarád, hudební publicista Vladimír Hanzel, se velmi silně politicky angažoval po boku Václava Havla. „Tehdy jsme byli takoví frajeři. Řekl jsem mu: ‚Hele, Vláďo, až bude nějaká akce, tak mě tam automaticky podepiš.‘“

A tak zakrátko četli na Hlasu Ameriky jméno Josefa Vlčka mezi signatáři Několika vět. Po takové reklamě neočekával, že by mu v Melodii prodloužili roční smlouvu. Jenže mezitím přišla sametová revoluce, takže v redakci zůstal. Ale s tím se nespokojil.

„My jsme si s klukama řekli, že založíme nějakej hudební časopis, který by už byl na světový úrovni. Tak jsme založili Rock & Pop. To bylo v roce 1990.

Ono to šlo docela dobře, protože já jsem přispíval do těch ilegálních Lidových novin, psal jsem i do jiných samizdatových časopisů, takže když vznikly oficiální Lidové noviny, tak si vzaly Rock & Pop pod svoje křídla. S Rockem & Popem jsem dělal asi až do roku 2012. Pak jsme dělali časopis Rock & All a teď jsme ještě s Vojtou Lindaurem měli Tři veteráni přicházejí. Jenže s tím je konec, protože Vojta umřel. Tak teď píšu do internetového magazínu Headliner.“

Na rozdíl od tří mušketýrů, kteří vystupovali ve čtveřici, byli tři rockoví veteráni pouze dva. Ten třetí, Vladimír Vlasák, jim pomáhal jen z hudebního nebe…

Splněné přání Bohumila Hrabala

„Asi největší bombou bylo, že Jazzová sekce vydala knihu Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala. To bylo někdy v třiaosmdesátým, dvaaosmdesátým, to bych se musel doma podívat. To byla hrozná bomba. To byl trhák, kterej byl možná jedním z těch hřebíčků do rakve Sekce, protože to nikdo nechtěl… To bylo prostě… Jedna z takovejch základních knih toho dvacetiletí a zároveň to byla kniha, která byla taková, řekl bych… Ona to byla taková velmi svobodná kniha, takhle bych to zhruba definoval, protože to byla velká událost. A k tomu došlo docela zajímavým způsobem: Joska Skalník chodil s Hrabalem do hospody Plzeňský dvůr, což je na dnešní Milady Horákový, dneska tam jsou nějaký hrací automaty nebo něco takovýho, asi dvakrát nebo třikrát jsem tam s nimi přišel i já. Vždycky jsme tam nějak kecali, on to byl takovej zábavnej společník v tý hospodě. No, a jednoho dne jsme za ním přišli a říkali jsme: ‚Hele, my bysme ti vydali to Obsluhoval jsem anglickýho krále.‘ A on říkal: ‚Vy jste se zbláznili!‘ Ne, my to riskneme v rámci Jazzový sekce, máme tiskárnu, která nám to vytiskne.‘ Nám to tiskli vždycky v noci, ti kluci v tý tiskárně, tak prostě tu tisícovku kusů by asi dokázali vytisknout. A on říkal: ‚Jestli to vytisknete a jestli to vydáte, tak já už nic dalšího v životě nebudu chtít, to bude moje životní štěstí.‘ Tak jsme to zkusili, bylo to takový docela hezký vydání, to byla hrozná senzace. Ale takových věcí tam v tý Sekci byla spousta. Já sám jsem tam vydal tři takový tlustý bichle Rock 2000 a několik brožur o punku, industriální hudbě a tak.“

Nové médium

V roce 1991 se Josef Vlček, řečený Zub, seznámil s Michelem Fleischmannem, který tu zakládal rozhlasovou stanici Evropa 2. Potřeboval hudebního dramaturga, a tak slovo dalo slovo a Zub vstoupil do opojného světa rozhlasu. Od té doby stál u zrodu velkého množství soukromých rádií a v jednom z nich, RockZone 105,9, působí teď – v roce 2018 – už třináctým rokem.

Přestože je orientovaný na hudbu, jeho záběr je daleko širší a vnímá hudbu jako neoddělitelnou součást společenského bytí. Ač je již v důchodu, nedokáže se práce v rozhlasu vzdát: „Jedna z nejhorších věcí, co člověk může udělat, je vzít si své znalosti a zkušenosti do hrobu.“

Redakční poznámka: původní zpracování medailonu na základě nahrávky Karla Kužela nijak nereflektuje kontakty pamětníka se státní bezpečností, tématu je věnováno natáčení a zpracování z roku 2020.