Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Mojmír Vlašín (* 1954)

Pokud máte pocit, že to někdo vyřeší za vás, jste obětí omylu

  • narodil se 17. listopadu 1954 v Brně rodičům Vlastě a Štěpánovi

  • vystudoval ekologii obratlovců na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně

  • v roce 1980 nastoupil do brněnského Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody

  • připravoval podklady pro vyhlášení Podyjí za chráněnou krajinnou oblast

  • stal se svědkem ničení Podkomorských lesů pro účely vybudování brněnského autodromu

  • po roce 1990 stál v čele iniciativy za vypuštění třetí novomlýnské nádrže

  • jako aktivista bojoval proti výstavbě vysílače na vrcholu Děvína

  • v letech 1992 až 1996 působil jako náměstek ředitele Českého ústavu ochrany přírody

  • zastával roli zastupitele Jihomoravského kraje a města Brna

  • spolupracoval s ekologickým institutem Veronica

  • je laureátem ceny Josefa Vavrouška

  • dnes (rok 2024) žije v městské části Brno-Ořešín a je i nadále aktivní v ochraně přírody

Zoolog, ekolog, aktivista, dlouholetý zastupitel Jihomoravského kraje a města Brna. Stál v čele několika ekologických iniciativ, například za vypuštění třetí novomlýnské nádrže či proti výstavbě televizního vysílače na vrcholu Děvín na Pálavě.

Mojmír Vlašín se narodil 17. listopadu 1954 v Brně. Přírodu začal objevovat už v dětství. Jeho rodiče Vlasta a Štěpán patřili mezi horské nadšence, kteří malého Mojmíra často brali do Tater a do dalších pohoří. A když v roce 1968 začaly tát ledy, objevil tehdy třináctiletý chlapec kouzlo skautingu. Ihned si osvojil šestý skautský zákon: skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. „V té době pro nás příroda znamenala prakticky náš domov. Jezdili jsme na skautské tábory, spali jsme venku, vařili jsme si venku...“ vyjmenovává pamětník.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa však bylo jasné, že budoucnost skautingu je pryč. S nástupem normalizace fakticky zanikl. „Oddíly přešly pod jiné organizace s přímým dohledem, třeba pod Turistické oddíly mládeže, anebo prostě zanikly, což byl i případ našeho oddílu Brněnská 16. Při závěrečném táborovém ohni jsme si všichni podali ruce a řekli si, že s tímto režimem nebudeme spolupracovat.“ Táborové vybavení, včetně prvorepublikových kronik, se ve velkých bednách převezlo a uschovalo právě u Vlašínů doma. „A i přestože Skaut zanikl, scházeli jsme se dál jako trampové. My starší jsme založili trampskou osadu Bílá sova u Tišnova,“ říká Mojmír Vlašín, podle kterého byl režim na trampské hnutí krátký a nikdy jej nedokázal zcela kontrolovat.

Komunistický režim ochranu přírody jen předstíral

Po absolvování gymnázia v roce 1976 začal pamětník studovat ekologii obratlovců na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita). V roce 1980 nastoupil na místo zoologa v brněnském krajském středisku Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Tento ústav spadající pod ministerstvo kultury spravoval veškeré státní památkově chráněné objekty a chráněná území. „Říkali jsme tomu ústav namátkové péče, protože stát památkovou péči často jen předstíral. Péče se věnovala jen těm objektům, které komunistický režim považoval za vhodné. Je fakt, že o některé památky bylo dobře postaráno, avšak mnohé, zejména sakrální stavby, zůstávaly ležet ladem.“ S ochranou přírody to bylo podle Mojmíra Vlašína podobné. „Režim hlásal: ‚Chraňte přírodu, ale jen když to nebude bránit průmyslu a rozvoji socialismu.‘“

Stav životního prostředí v Československu byl v sedmdesátých a osmdesátých letech  katastrofální. Stát se potýkal se znečištěním vodních toků, půdy, ovzduší i nadměrným hlukem a po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu také se zvýšenou radioaktivitou.

Papírny vypouštěly odpadní vody přímo do řek. „Vzpomínám si, že například Vltava byla v Českém Krumlově tak zahnívající, že se u ní turisté často pozvraceli. Komíny neměly žádné filtry, stavěly se akorát pořád vyšší a vyšší, aby se zplodiny rozptýlily ve vyšších vrstvách atmosféry nebo odletěly k sousedům.“ Hlavním cílem bylo splnit plán. „Věděli jsme o tom, dokonce se o tom mohlo psát v odborných studiích. Ale veřejně jsme o tom mluvit nemohli.“

Mojmír Vlašín ztratil celkem brzy iluze o státní ochraně přírody. „Zjistil jsem, kde jsou mé pravomoci. Přestal jsem se zabývat tím, co jsem nemohl ovlivnit, a věnoval jsem se tomu, co možné bylo.“ Jednou z těchto činností bylo například vyhlašování chráněných území – díky tomu, že soukromé vlastnictví pozemků prakticky neexistovalo, šlo o relativně jednodušší proces. „Dnes by se mi to zřejmě nepodařilo, to byla jedna z mála devíz tehdejšího systému.“

Pohraničník si cvakal uzávěrem zbraně za mými zády

Ve druhé polovině sedmdesátých let Mojmír Vlašín připravoval podklady pro vyhlášení Podyjí za chráněnou krajinnou oblast.[1] Monitoroval prostor řeky Dyje, která tvořila přirozenou hranici mezi Československem a Rakouskem. Podstatná část území se rozprostírala za dráty železné opony. „V prostoru platil zákaz vstupu bez speciální povolenky. Tu jsem získal po půlročním průzkumu, kdy policajti chodili k nám domů a prověřovali si mě.“

I přesto mohl za dráty vstupovat pouze v doprovodu Pohraniční stráže. „Někteří z nich byli magoři. Jeden chodil těsně za mnou a cvakal mi za zády uzávěrem zbraně. Nebylo to nic příjemného, když jsem věděl, že má nabito ostrými. Když jsme přišli k Dyjí, na rakouském břehu někdo lovil ryby. ‚Vidíte toho fašistu? Jestli se přebrodí na náš břeh, tak ho zastřelím,‘ říkal mi. Myslím, že by byl fakt schopný to udělat.“

Z hlediska ochrany přírody bylo pozitivní, že v československém západním pohraničí platil zákaz vstupu. Tato bariéra však přinesla i řadu negativ, která se podle Mojmíra Vlašína dodnes nepodařilo zcela vyřešit. „Mezi první a druhou linií drátů se musela půda pravidelně orat a vláčet, aby v ní byly vidět stopy případných tzv. narušitelů. Používaly se tam i velmi drsné pesticidy, aby tam nerostla tráva,“ popisuje pamětník. Železná opona také narušila přirozenou migraci zvěře, například losů, kteří putovali ze Skandinávie do Alp.

Byl to jeden z nejhodnotnějších lesů na území Brna

Za jeden z největších brněnských ekologických přešlapů Mojmír Vlašín považuje stavbu nového Masarykova okruhu, se kterou se započalo v polovině osmdesátých let.[2]

Historie brněnských automobilových závodů na Masarykově okruhu  sahá do roku 1930. Tehdejší trať legendární Velké ceny vedla přes Bosonohy, Pisárky, Kohoutovice atd.  „Jenže v osmdesátých letech starý okruh přestal vyhovovat normám. Hlavní organizátor tehdy řekl, že se buď vybuduje nový okruh, anebo se Velká cena bude konat v Rakousku.“ Vedení tehdy rozhodlo, že si prestižní závod nenechá vzít a stůj co stůj vybudují nový okruh. Na rozdíl třeba od autodromu v Mostě, který se nachází v krajině zasažené těžbou, se brněnské závodiště začalo stavět uprostřed Podkomorských lesů na severozápadním okraji Brna. Trať byla dokončena v červnu 1987.

Tichý les protkaný studánkami a lesními stezkami proslavil už Vilém Mrštík svým románem Pohádka máje.  „Byl to jeden z nejhodnotnějších lesních komplexů s přirozenou druhovou skladbou, který se na území Brna dal najít.“

I přes nevoli Mojmíra Vlašína a dalších ochránců přírody však musel les ustoupit závodnímu okruhu. Na místo nastoupili dělníci s motorovými pilami, buldozery a bagry. Devastaci lesa včetně zapalování větví pneumatikami zachytil dokumentarista Ivan Stříteský ve svém filmu Jak se do lesa volá.

Tehdy bylo rozhodnuto, že za každý vykácený hektar se musí jinde vysázet nové stromky. „To však bylo často to nejhorší, co se mohlo stát. Příkladem je Kamenný vrch, který se osázel borovicemi, které však téměř zahubily chráněný koniklec luční, který se zde vyskytoval,“ vysvětluje Mojmír Vlašín. Po pádu komunistického režimu se borovice musely složitě odstraňovat.

Nový Masarykův okruh hostil Velkou cenu do roku 2020. Další ročník se z rozhodnutí vedení města neuskutečnil kvůli sporům s provozovatelem o financování opravy povrchu i samotného závodu, čímž Brno vypadlo z kalendáře mistrovství světa silničních motocyklů.[3]

Revoluce začala už během demonstrací v Teplicích

O stavu životního prostředí se ve druhé polovině osmdesátých let mluvilo čím dál častěji. Svůj podíl na tom měla i glasnosť v Sovětském svazu, jejímž smyslem byla otevřenost a minimální cenzura. „ Mluvilo se o tom, že tu máme špatné životní prostředí, znečištěné vody a že se tu nedá dýchat. To se mohlo ventilovat, ale muselo se říct, že už se to řeší.“

Nespokojenost lidí se stavem životního prostředí bezprostředně přispěla k pádu komunistického režimu u nás. K nejmasovější sérii protestů došlo v roce 1989 v Teplicích. Na tehdejším náměstí Zdeňka Nejedlého se 11. listopadu sešlo 800 až 1000 lidí, kteří protestovali proti katastrofálnímu stavu ovzduší v severních Čechách. Jejich hesla „Chceme čistý vzduch“ a „Nechte nás dýchat“ dostávala i implicitní politický podtext.[4] „Přestože o tom oficiální média neinformovala, věděli jsme to. Mluvilo se o tom v hospodách, ve vídeňské televizi nebo na Svobodné Evropě,“ dodává ekolog.

Mojmír Vlašín však zůstával skeptický, přestože jen pár týdnů předtím navštívil Maďarsko, kde již vznikaly podmínky pro přechod k pluralitní demokracii. „V Budapešti zrovna sundávali z parlamentu rudou hvězdu. Když dopadla na zem, rozbila se. Tenkrát jsem si říkal, že něco takového se u nás stane tak za pět let.“

Jenže věci se daly do pohybu mnohem rychleji. Události 17. listopadu 1989 v Praze zasáhly Mojmíra Vlašína na semináři v Bílých Karpatech. „Pamatuju si, že jsem zrovna usnul a že mě vzbudili kolegové s tím, že je v Praze revoluce,“ říká pamětník, který je přesvědčen, že právě špatný stav životního prostředí zasadil komunistickému režimu v Československu poslední pomyslnou ránu.

Pád režimu přinesl ochraně přírody nový vítr do plachet. V roce 1990 bylo založeno ministerstvo životního prostředí. Společně s ním začala poměrně rychle vznikat nová legislativa týkající se ekologie. Díky jejímu uvedení do praxe výrazně kleslo zejména znečištění ovzduší.

Podle odborníků nedávala novomlýnská nádrž smysl, přesto se stavělo dál

Díky nově nabyté svobodě a demokracii se otevíral prostor pro to, upozornit prostřednictvím veřejné debaty na ekologické přešlapy minulého režimu a také je napravit. Jedním z příkladů bylo vodní dílo Nové Mlýny na jižní Moravě.

Stavba probíhala v několika fázích. V roce 1975 byl položen základní kámen dolní, Mušovské nádrže. O tom, že se na jejím dně nacházela obec Mušov,[5] dnes svědčí kostel sv. Linharta, který se tyčí na pevnině uprostřed vodní plochy. Střední, Věstonická nádrž byla dokončena v roce 1981  a poslední, Novomlýnská nádrž v roce 1989.[6]

Soudruzi si od Nových Mlýnů slibovali prevenci před povodněmi, které pravidelně sužovaly tuto oblast, systém závlah pro 35 tisíc hektarů zemědělské půdy a rekreaci obyvatelstva.

Tyto přínosy v roce 1984 zhodnotil Geografický ústav ČSAV ve své studii.[7] „K mému údivu tam stálo, že celkové přínosy stavby jsou nepatrné anebo nebudou fungovat vůbec. I přes stanoviska tohoto odborného dokumentu však stavba pokračovala dál.“

Studie navíc deklarovala, že negativní vlivy stavby jsou velké a často až fatální. Vodní plocha s celkovou rozlohou více než třicet kilometrů čtverečních totiž zničila jeden z nejhodnotnějších komplexů lužních lesů v Evropě. Zmizela Mariánská jezera u Dolních Věstonic, Strachotínský a Pavlovský luh a rezervace Pansee. „Kvůli tomu, že zmizely pravidelné povodně, změnil se i celkový systém lužního lesa,“ doplňuje Mojmír Vlašín.

Před rokem 1989 byl odpor proti stavbě nádrže jen nepatrný a soustředil se především do odborné sféry. Veřejnost se soustředila spíše na snížení negativních dopadů stavby, a to prostřednictvím akce Dno. Jejím smyslem bylo přemístit kriticky ohrožené rostliny, zejména lekníny a bledule, a přesadit je na jiná místa. „Tehdy se podařilo zachránit možná pět nebo deset procent. Muselo by se přenést celé společenstvo rostlin, což nejde,“ říká Mojmír Vlašín a dodává, že celá akce byla spíše ventilem, snahou udělat aspoň něco, když už se stavba nedá zastavit. Akci Dno organizovali mezi lety 1981–1986 pracovníci Geografického ústavu ČSAV spolu s Českým svazem ochránců přírody. Akce se účastnili také členové hnutí Brontosaurus včetně dětí. Dohromady přesadili kolem 130 tisíc rostlin.

Chtěli jsme zvednout stavidlo a vodu začít vypouštět

Otevřený odpor proti Novým Mlýnům se spustil až po sametové revoluci. Tehdy se s Mojmírem Vlašínem spojilo několik občanů z dotčených obcí, zejména ze Strachotína, Dolních a Horních Věstonic a Šakvic. „Prý mě slyšeli, jak jsem někde říkal, že by bylo nejlepší přehradu vypustit. Nemyslel jsem to tehdy vážně, byl jsem totiž přesvědčen, že už se s tím nedá nic dělat. Jenže ta revoluční doba a názor místních mě podnítily k tomu, abych založil iniciativu za vypuštění třetí novomlýnské nádrže.“ Iniciativa stanovila sto dní na to, aby se případem začala zabývat vláda, respektive ministerstvo životního prostředí. „Říkali jsme si, že pokud budou dělat mrtvého brouka, tak přehradu vypustíme sami. Chtěli jsme se dostat do strojovny a zvednout stavidla. Nemínili jsme používat výbušniny ani žádné násilí.“

Happening, kterému se začalo říkat Akce Špunt, byl naplánovaný na neděli 24. února 1991. „Tři dny před akcí se novým ministrem životního prostředí stal Ivan Dejmal, mnohokrát zavřený disident, který si nebral servítky. Tehdy se rozhodl přehradu začít vypouštět. Takže když jsme přijeli, voda tekla plným proudem.“ Jednalo se o jednu z největších ekologických demonstrací v Československu, na které se sešlo kolem pěti tisíc lidí, mezi nimi třeba i účastníci Akce Dno. Ne všichni byli pro vypuštění nádrže. Odpůrců bylo podle odhadů Mojmíra Vlašína více než tisíc.

Oba tábory mezi sebou hlasitě debatovaly a šermovaly rukama. Na žádnou bitku však nedošlo, až na jednu výjimku. „Přijeli nás podpořit i naši kolegové z Itálie. V bundách s logem Akce Špunt si chtěli dát pivo v hospodě, což byla bašta místních rybářů. Nejenže si pivo nedali, ale dostali od rybářů nakládačku.“

Ekologové tehdy přistoupili na kompromis, kterým bylo snížit hladinu vody o 85 centimetrů. „Povodí Moravy to však nebralo jako kompromis, ale dočasný ústupek. Během následujících let se vodní hladina vrátila do původní podoby,“ říká Mojmír Vlašín a dodává, že v tomto smyslu je kauza novomlýnských nádrží z pohledu ekologie totálně prohraná. „Jsem však přesvědčen, že kdyby se nádrž vypustila, lužní les by se sem navrátil.“

Když České radiokomunikace chtějí obsadit Děvín, obsadíme jejich sídlo a zasadíme tam strom

Ne všechny ekologické kauzy však skončily prohrou. Příkladem je vrchol Děvína, na němž měl stát televizní vysílač včetně všech inženýrských sítí a příjezdové cesty. Této nešetrné stavbě se však i díky Mojmíru Vlašínovi a snaze dalších ekologů podařilo zabránit.

Vrchol Děvína leží na území národní přírodní rezervace Děvín, v širším smyslu na území CHKO Pálava. Jedná se o jeden z nejcennějších lesostepních biotopů s výskytem chráněných rostlin a živočichů. „Pokud by se vrchol zastavěl, všechno se zničí. A i kdyby se vysílač odstranil, tak se tam něco postaví znovu, protože veškeré inženýrské sítě už tam jsou. Třeba luxusní resort pro vyvolené,“ říká Mojmír Vlašín.

První stavba, takzvaná vojenská hláska, byla na vrcholu Děvína dokončena v roce 1962. O čtrnáct let později zde vyrostl vysílač pro přenos signálu Československé televize. V roce 1987 se objevila první snaha o rekonstrukci vysílače.[8] „Prakticky se jednalo o novou stavbu včetně veškeré infrastruktury. Měla se tam vybudovat asfaltová cesta, plynovod, vodovod a kanalizace,“ vyjmenovává Mojmír Vlašín, podle něhož oficiálním důvodem stavby měl být přenos signálu sovětské televize.

Ministerstvo kultury však tuto stavbou v roce 1989 zamítlo. „Byl to pro nás šok. Mysleli jsme si, že ministerstvo nikdy nezastaví žádnou stavbu na výzvu veřejnosti, ale povedlo se.“ Zamítavé stanovisko po revoluci deklarovalo i nově vzniklé ministerstvo životního prostředí.

S možností výstavby vysílače přišla nově privatizovaná společnost České radiokomunikace v roce 1994 a dostala zelenou.

Mojmír Vlašín a další ochránci přírody se tehdy rozhodli, že to tak nenechají. „Řekli jsme si, že když České radiokomunikace chtějí obsadit Děvín, tak my obsadíme jejich sídlo v Brně v Barvičově ulici a zasadíme tam strom, přesněji dřevěnou haluz.“ Parta k údivu všech vnikla na pozemek a začala v dlažbě kopat jámu. „Pak přišla policie a domlouvala nám, ať toho necháme. Zasahovat proti demonstrantům bylo v té době pochopitelně velmi nepopulární...“

Možnost výstavby však byla nakonec definitivně stopnuta. „Díky vývoji technologií přestal mít vrchol Děvína pro přenos signálu význam. Technologie tak v tomto případě přispěla k ochraně přírody. Dnes je tam jenom kus železa.“ Armáda do roku 2004 všechny nevyužívané budovy odstranila.

Zajímejte se o věci kolem sebe, nikdo jiný to za vás neudělá

V letech 1992 až 1996 působil Mojmír Vlašín jako náměstek ředitele Českého ústavu ochrany přírody. Celkem dvacet let zastával roli zastupitele města Brna (v letech 1990–1994 a 2002–2018) a také zastupitele městské části Brno-Ořešín (v letech 1998–2018), kde byl v letech 2005–2006 místostarostou. Jedno volební období byl také zastupitelem Jihomoravského kraje.

Externě vyučuje na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Spolupracuje s mnoha ekologickými organizacemi včetně ekologického institutu Veronica, kde působil v letech 1996–2019 jako zoolog a projektový manažer.  V roce 2022 obdržel cenu Josefa Vavrouška za celoživotní přínos pro ochranu životního prostředí. Dnes (rok 2024) žije v Brně-Ořešíně a i nadále se aktivně věnuje ochraně přírody.

 

[1] Podyjí bylo vyhlášeno jako chráněná krajinná oblast v roce 1978. Za národní park bylo vyhlášeno v roce 1991.

[2] Na stavbě Masarykova okruhu se podílel také Jan Sláma.

[3] https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/rozhodnuto-zastupitele-rozhodli-ze-motogp-se-v-brne-pristi-rok-nepojede-20201208.html

[4] http://www.pametnimista.usd.cas.cz/teplice-pametni-deska-na-ekologickou-demonstraci/

[5] V zaniklé obci Mušov žil například Vlastimil Binder.

[6] Na stavbě Nových Mlýnů se podílel také Mojmír Kyselka.

[7] Viz dokument Hodnocení změn krajiny v oblasti budování a provozu nádrží Nové Mlýny v sekci Dodatečné materiály.

[8] Viz dokument Historie, současnost a budoucnost vysílače na Děvíně z pohledu nevládních organizací v sekci Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Barbora Čandová)