„Maminka neprozradila nikoho. Ale říkala jí její spolubydlící, spoluvězeňkyně: ,Kdybys tady měla na cele někoho,‘ – dávali jim na cely udavače, kteří z nich vytáhli co a jak, a pak to donesli – ,kdybys tady nějakou udavačku měla, tak jsi potopila všechny, protože co jsi neřekla na tom výslechu, to jsi všechno vypovídala v noci.‘ U nás se nesměli zabíjet pavouci, protože když byla maminka na posledním výslechu, kdy se mělo rozhodnout, kam ji pošlou, tak brzy ráno jí přelezl přes obličej pavouk. Probudilo ji to a ona si připravovala to, co bude u výslechu povídat. Výsledek toho výslechu byl, že maminku jako propustili, ale oni si to představovali jako volavku, že ji budou sledovat, že budou čekat, až naváže spojení s někým. To maminka samozřejmě neudělala, protože věděla, že ji sledují.“
„Co se týče té Obrany národa, tatínek pracoval v klubu motoristů, a měl každý den v pohotovosti padesát až sto lidí, kteří jednak pomáhali rozvážet ten časopis, dělali různé sabotáže a pomáhali shánět vojenský materiál pro eventuální povstání. My jsme měli ve sklepě vysílačku, sklad benzinu a pod schody zazděné zbraně. Samozřejmě dopadlo to nakonec tak, že zrádců bylo dost, někdo zradil a na to, co tenkrát bylo v našem domě, tak na to byli tři mrtví. Zedník, který ty zbraně zazdíval, toho popravili okamžitě, domovníka taky, majitele domu věznili, i jeho paní. Ještě jednoho pána z baráku taky popravili, prostě tři lidi.“
„Když přijeli do Plzně, tak slyšeli volání Prahy o pomoc, byla revoluce. Tak hned táta se Sítkem jeli k Američanům, oni patřili pod Pattona, aby jim dovolili jet do Prahy. Bohužel existovaly dohody o demarkační čáře, a protože oni patřili k západním jednotkám, za demarkační čáru nesměli. Takže odjeli z Plzně směrem na Prahu, ale dojeli jenom do Kyšic.“
„Bylo to ráno, brzo. Moje babička byla strašně hodnej člověk, ale to jsem ji poprvé v životě viděla a slyšela, jak byla rozčílená: ,Já ji nedám a jenom přes moji mrtvolu.‘ Já jsem se probudila v posteli, protože se to odehrávalo v pokoji. Jeden strážník říkal, abych se oblékla, ale babička říkala: ,Nebudeš se oblíkat.‘ To jsem nikdy neslyšela od babičky, nicméně já jsem se přece jen oblékla, protože jsem nevěděla, co se děje. Jeden z těch strážníků mi na petrolejovém vařiči hřál mléko, abych se najedla, než mě odvedou. Já jsem proběhla, protože jsem měla ještě prababičku, která měla pokojík s vlastním vchodem, tak jsem se běžela zeptat k prababičce, co se děje. Nosila dlouhé černé sukně až na zem, sedla si na lavici, mě strčila pod lavici a řekla: ,Tady seď a buď zticha.‘ Nic jiného mi neřekla.“
MUDr. Alja Vlasáková, rozená Pujmanová, se narodila 29. 5. 1937 v Praze. Otec Jiří Pujman pracoval jako úředník v pojišťovně, matka Marie Pujmanová byla vystudovaná učitelka. Rodiče se na začátku války zapojili do odboje prostřednictvím otcových bývalých přátel, důstojníků z vojny. Otec se stal členem skupiny organizace Obrana národa vedené majorem Sadílkem. Působil hlavně v Praze 7-Holešovicích, zabýval se především tiskem a rozšiřováním časopisu V boj a koordinací příprav protiněmeckého povstání. Na konci května 1940 otec s velkou dávkou štěstí unikl zatčení gestapem, tajně přešel hranice a přes Balkán se dostal na Střední východ, kde se připojil k armádě generála Karla Klapálka. Matku zatklo a vyslýchalo gestapo, později byla podmínečně propuštěna, neunikla však internaci v táboře ve Svatobořicích v letech 1942-1944. Alja žila po útěku otce a zatčení matky od června 1940 krátký čas u známých v Žíchovci u Prachatic, později u babičky v Bavorově, kde se dočkala osvobození. Otec bojoval u Tobrúku a Dunkerque, v dubnu 1945 jej přidělili k tzv. kombinovanému praporu, s nímž se v květnu 1945 vrátil do Prahy. Paní Alja Vlasáková později vystudovala medicínu a pracovala jako dětská lékařka. Pamětnice již zemřela.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
