Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vízner (* 1937  †︎ 2022)

• narodil se 30. května 1937 v Praze

• otec do roku 1948 prokurista podniku Kooperativa

• po roce 1948 otec bez zaměstnání, psychické zhroucení

• z kádrových důvodů mohl studovat pouze technickou střední školu

• 1956 – maturita na Střední průmyslové škole strojnické v Praze

• z kádrových důvodů nepřijat na DAMU, místo toho základní vojenská služba

• od roku 1958 asistent Dokumentárního filmu v Praze

• od roku 1960 divadlo Semafor, později divadla v Uherském Hradišti, Českém Těšíně, Kladně

• od roku 1962 angažmá v Divadle Na zábradlí

• divadelní i filmové role

• po srpnu 1968 se rozhodl emigrovat s rodinou do Švýcarska

• usadil se v Ženevě, práce pro švýcarskou televizi TSR

• 1975–1981 – pedagog ESAD (Vysoké školy dramatických umění v Ženevě)

• práce režiséra a filmového i divadelního herce

• od roku 2002 trvale žil v Praze a na Kokořínsku

• zemřel 29. května 2022

Jaroslav Vízner je přesvědčen, že v emigraci mohl pro českou kulturu vykonat víc, než kdyby zůstal. Ve Švýcarsku prosazoval uvádění českých divadelních her a v dokumentech, které v zahraničí vytvořil, používal českou hudbu.

Osud člověka určovala ulice

Jaroslav Vízner se narodil 30. května 1937 v Praze jako druhý nejstarší ze čtyř synů. Vyrůstal v pražských Vokovicích. S dětstvím se mu pojí vzpomínky na dětské hry, rázovité místní postavičky, klukovské výpravy do Šáreckého údolí a především na skauting, jehož zásady vyzdvihuje dodnes. Jako osmiletý zažil osvobození Rudou armádou: „Vojáci přivezli spoustu věcí, které předtím zabavili, a rozdávali místním, co kdo chtěl. Samozřejmě se už tehdy projevila závist a nepřejícnost,“ vzpomíná pamětník.

Rodinu Víznerovu poznamenala tragická smrt nejstaršího syna Vlastimila, který zemřel jako jedenáctiletý v roce 1945: „Bratra, který jel na kole, srazil německý náklaďák, a na následky zranění zemřel. Otec si dlouho vyčítal, že bratra nemohl dovézt do nemocnice rychleji. Bratrova smrt ovlivnila život nás všech, ale předznamenala i otcovu osobní krizi.“ Otec pracoval jako prokurista národního podniku Kooperativa, ústřední jednoty hospodářských družstev, jejímž vrchním ředitelem byl Ladislav Feierabend, významný československý národohospodář a představitel agrární, později národně socialistické strany. Jaroslav Vízner vysvětluje: „Díky otcovu postavení naše rodina vlastnila například automobil, což byla ve své době rarita. Zároveň jsme se tím trochu vymykali, vzbuzovali závist některých sousedů. Navíc jsme neměli dělnický, ale buržoazní původ, ale to se projevilo až později.“ V roce 1948 byla Kooperativa zrušena a otec ztratil zaměstnání. Psychicky se zhroutil, péči o finanční zajištění početné rodiny převzala matka a pro čtyři syny otec na dlouhou dobu přestal fungovat. Jeho zdravotní stav se zlepšil až po odchodu na venkov, kde se věnoval zemědělství.

Horníkem nebo kotlářem

Jaroslav Vízner začal navštěvovat francouzské gymnázium v Dejvicích, po jeho zrušení v roce 1948 přešel do vokovické základní školy. Chtěl pokračovat ve studiu, ovšem uliční výbor komunistické strany mu doporučil vyučit se buď horníkem, nebo kotlářem. Pamětník doplňuje: „Uliční výbor rozhodoval o všem, i o osudu mladých lidí. Měl poslední slovo, a protože jsme byli považováni za nepřátele socialismu, tak mě nedoporučil k dalšímu studiu.“ Rozhodnutí se podařilo díky příbuzným zmírnit, ale mohl pomýšlet pouze na technické obory. Absolvoval tedy strojnickou průmyslovku, obor konstruktér lodí. Lákalo ho ovšem divadlo, k němuž syny vedla matka. Po maturitě v roce 1959 se hlásil na DAMU, a ačkoli talentové zkoušky složil a mohl být přijat, opět zasáhl uliční výbor. Místo na divadelní fakultu nastoupil na vojnu a sloužil více než dva roky jako letecký mechanik.

Po návratu do civilu našel zaměstnání jako asistent Dokumentárního filmu. Touha zabývat se divadlem Jaroslava Víznera neopustila. V roce 1960 uspěl v konkursu do Divadla Semafor a nějakou dobu tam hrál. Se smíchem líčí: „Tehdy jsem ve hře Člověk z půdy zpíval Pramínek vlasů. Po půl roce přišel do divadla nový člen, Waldemar Matuška. Když jsem ho uslyšel zpívat jeho, řekl jsem si, že bych měl raději odejít.“ Přešel do oblastních divadel, našel angažmá v Uherském Hradišti, Českém Těšíně a v Kladně, odkud si ho vybral dramaturg a režisér Jan Grossman do legendárního Divadla Na zábradlí, kde zůstal Jaroslav Vízner až do svého odchodu do emigrace v roce 1968.

Hercem Na zábradlí

Zažil tak nejslavnější éru Divadla Na zábradlí, které se pod uměleckým vedením Jana Grossmana významně zapsalo do dějin československého poválečného divadla. Scéna, kde pracoval Václav Havel jako kulisák a později jako dramaturg, proslula uváděním absurdních dramat, např. Jarryho Krále Ubu, Havlova Vyrozumění a dalších her, které si v uvolněnější druhé polovině šedesátých let mohly dovolit určitou kritiku: „Naše hry rýpaly do režimu jinotaji, kterým publikum rozumělo a smálo se na nečekaných místech. Často proto do divadla chodily kontroly, v podstatě cenzoři, ale Grossman pak zorganizoval zkoušku, kde jsme eliminovali repliky, které byly nebezpečné,“ přibližuje atmosféru Divadla Na zábradlí Jaroslav Vízner. Divadelní soubor vyjížděl i do zahraničí, po návratu ale následovaly výslechy Státní bezpečností. Kromě divadelních rolí přijal Jaroslav Vízner i filmové a televizní role. Také díky přátelství s Václavem Havlem si uvědomoval moc a sílu vládnoucího režimu. V červnu 1968 podepsal prohlášení Dva tisíce slov, kvůli němuž šel opět na výslech. „Tehdy jsem už měl trochu strach. Naše hry v divadle byly ostřejší, přišly výslechy, myslel jsem i na možné vězení. Dokonce jsem se tehdy začal na vězení psychicky i fyzicky připravovat – sprchoval jsem se studenou vodou a moc jsem nejedl, abych to případně vydržel,“ přiznává s jistou nadsázkou.

Bratrskou pomocí, jak v narážce na normalizační ptydepe označuje pamětník okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, se situace radikálně změnila, možnost vězení a další perzekuce byla reálná. O emigraci začal Jaroslav Vízner uvažovat velice brzy, jeho rozhodnutí pak uspíšila jedna příhoda: „Čtyřletá dcera přišla ze školky a hlásila, že nechce už žádné dárky od Ježíška, protože Ježíšek byl Žid a neměl rád Araby, kteří jsou naši kamarádi. Bylo mi špatně z představy, že by mé děti měly v takovém prostředí vyrůstat.“ Své plány probíral i s Václavem Havlem, který ho v myšlence na emigraci v podstatě podpořil: „Řekl mi: ,Rozhodnutí je to velice vážné, ale myslím, že bys odjet mohl. Kdyby tě tady totiž zavřeli, tak se o tobě nikdo nedoví. Ale když budu zavřený já, tak se o tom bude mluvit, protože už jsem, jak se říká, profláknutý.‘ Svým názorem mi tehdy pomohl.“

Ulici navzdory

Na podzim 1968 odjel Jaroslav Vízner s manželkou a malou dcerou do Švýcarska. Usadili se v Ženevě, kde se krátce živil jako kontrolor v továrně na lodní motory, zhruba za rok dostal zaměstnání ve švýcarské televizi. Pracoval jako režisér, později vyučoval na ženevské obdobě DAMU. Zároveň se snažil o propagaci československé kultury – inscenoval české hry, používal hudbu českých skladatelů. V devadesátých letech přijížděl na návštěvy do vlasti a v roce 2002, po odchodu do penze, se rozhodl s manželkou vrátit do České republiky natrvalo: „Nedovedl jsem si představit, že bych seděl v Ženevě v parku a krmil holuby. Měl jsem a stále mám další pracovní plány.“ Ke své zkušenosti emigranta, který v zahraničí nejenže uspěl v původním oboru, ale profesně i postoupil, se smíchem dodává: „Takto si to ale uliční výbor nepředstavoval.“