„V ulici byla buňka komunistické strany a ta buňka rozhodovala o vašem budoucím životě. Když měl člověk něco dělat, třeba jít studovat na gymnázium, tak oni řekli: ,Ne. Ten nemůže, protože to jsou takoví a takoví lidi.‘ Když jste měl dostat cokoli, tak to rozhodovala právě ulice. Protože můj táta měl trošku vyšší pozici, i když jsme nebyli žádní boháči – měl auto například, což bylo tenkrát docela raritní, tak myslím, že to všecko vzbuzovalo jakousi žárlivost. Nakonec to bylo docela nebezpečné, protože poznamenalo to život můj a mého bratra, otce a tak dále.“
„Samozřejmě když jsem se rozhodoval, tak jsem s Václavem [Havlem] o tom začal mluvit. Vzpomínám si na jeden takový večer, kdy jsme stáli Na zábradlí u toho baru a já jsem říkal: ,Vašku, já asi odjedu pryč.‘ On říkal: ,Rozhodnutí je to velice vážné, ale já si myslím, že bys mohl. Protože když by tě tady zavřeli, tak vlastně o tobě nikdo neví. Já když budu zavřený, tak aspoň se o tom bude vědět, protože už dneska jsem, jak se říká, profláknutý.‘ To byla taková situace, která docela mi s tím pomohla, protože já jsem potom mohl pro Českou, nebo Československou republiku udělat tam víc než někdo tady, který byl svázaný a nemohl volně pracovat, takže jsem mohl v té mé práci Česku dělat trošku reklamu tím, že jsem inscenoval řadu českých her.“
„To mě vlastně donutilo, tedy nejen to, samozřejmě, že jsem v tom osmašedesátém po invazi se rozhodl emigrovat. Protože my jsme vlastně v divadle… čím dál tím víc hry byly ostřejší, protože když se to uvolnilo, tak jsme si dovolovali mnohem víc. Ta slavná publikace Dva tisíce slov, tak my jsme ji dostali jako první do divadla, to Vašek přinesl.“ – „To bylo někdy 26. června 1968, tedy v červnu 1968 to tak mohlo být?“ – „Ano, takže Vašek to přinesl a leckdo z nás to podepsal. Já jsem taky byl jeden z prvních, kdo to podepsal. Vyšlo to v Literárních novinách, naše podpisy a tak dále, a už zase začalo různé vyslýchání. Strach člověk pomaličku měl. Já si vzpomínám, že jsem se rozhodl otužovat, abych to v tom vězení potom vydržel, tak jsem začal se sprchovat studenou vodou, nejedl jsem třeba celý den, abych vydržel. Bylo to asi trošku naivní, ale opravdu jsem se na to vězení připravoval.“
Jaroslav Vízner se narodil 30. května 1937 v Praze jako druhý ze čtyř bratrů. Vyrůstal v Praze-Vokovicích, rodinu poznamenala tragická smrt nejstaršího syna v roce 1945. Otec pracoval do roku 1948 jako prokurista státního podniku Kooperativa (ústřední jednota hospodářských družstev), po zrušení Kooperativy ztratil práci, nervově se zhroutil a starost o zajištění rodiny převzala matka. Jaroslav Vízner navštěvoval francouzské gymnázium v Dejvicích do jeho zrušení v roce 1948, pak přešel na základní školu ve Vokovicích. Z kádrových důvodů mohl pokračovat ve studiu pouze na technické střední škole, v roce 1956 maturoval na Střední průmyslové škole strojnické. Ačkoli uspěl u přijímacích zkoušek na DAMU, nebyl na doporučení tzv. uličního výboru přijat. Po absolvování základní vojenské služby pracoval od roku 1958 jako asistent Dokumentárního filmu v Praze. Od roku 1960 působil jako divadelní herec v pražském divadle Semafor, později hrál v divadlech v Uherském Hradišti, Českém Těšíně a Kladně, v roce 1962 získal angažmá v pražském Divadle Na zábradlí, kde zůstal šest let. Kromě divadla účinkoval i ve filmech druhé poloviny 60. let (Úplně vyřízený chlap, titulní role detektiva Martina v několikadílné sérii). Po srpnové invazi se v roce 1968 rozhodl s manželkou a dcerou emigrovat. Usadil se v Ženevě, kde od roku 1969 pracoval jako režisér televize TSR (Télévision Suisse Romande). V letech 1975-1981 vyučoval na Vysoké škole dramatických umění (ESAD) v Ženevě. Kromě režijní práce působil i jako filmový a divadelní herec. Od roku 2002 žil opět trvale v České republice. Jaroslav Vízner zemřel 29. května 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
