Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Vitvarová (* 1947)

• narodila se 26. srpna 1947 v Jablonci nad Nisou

• v roce 1965 maturovala

• nastoupila do projekce v Jablonci nad Nisou jako kreslička

• pracovala jako asistentka geodeta na Slovensku

• v roce 1968 nastoupila mateřskou dovolenou

• v roce 1982 se rozhodla emigrovat

• v roce 1983 vycestovala se svou rodinou do Kanady

• pracovala jako zahradnice v Torontu

• v roce 1992 se poprvé vrátila do Čech

• v době natáčení (2024) žila střídavě v Kanadě a v Čechách

Ačkoli byl otec pamětnice přesvědčený komunista a milicionář, jeho víru Pavla Vitvarová nikdy nesdílela a již od středoškolských let se živě zajímala o západoevropskou kulturu. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nesla s těžkým srdcem a již tehdy snila o emigraci. K útěku se však definitivně rozhodla až v červnu 1982, kdy se s přítelem rozhodli utéct přes Jugoslávii do západního Německa. O rok později vedla jejich cesta až do Kanady, kde pamětnice nalezla nový domov v Torontu a roky pracovala jako zahradní architektka.

Mezi pohozenými věcmi po Němcích našli dítě

Pavla Vitvarová se narodila 26. srpna 1947 v Jablonci nad Nisou. Její otec Josef Retr se vyučil zahradníkem na zámku Sychrov a později získal zaměstnání v továrně v Rychnově u Jablonce nad Nisou, zatímco maminka Zdeňka, rozená Melicharová, pocházela z Vesce u Petrašovic a mládí trávila v českém pohraničí. Její rodina zde válku prožila v relativním poklidu až do května 1945, kdy začaly po silnici od Českého Dubu a Záskalí proudit davy německého obyvatelstva ve snaze uprchnout před blížící se Rudou armádou.

„Lidé utíkali s vozy i bez vozů. Někteří odhazovali věci do příkopů, protože už je nemohli unést. Pak přiletěla letadla a začala je bombardovat. Hodně lidí prý zahynulo,“ vzpomíná na matčino vyprávění pamětnice.

Lidé z vesnic pak chodili a sbírali pohozené věci po Němcích v příkopech. Našli mezi nimi dokonce i nemluvně, kterého se někdo chtěl zřejmě zbavit. Děvčátko si později osvojili bezdětní manželé z Českého Dubu a vyrostla z něj veselá a chytrá dívka.

Otec byl idealistický komunista

Po skončení války si Retrovi koupili malé hospodářství po Němcích v osadě Zálesí, nedaleko Rychnova u Jablonce nad Nisou, kde pamětnice i její sestra strávily krásné dětství. Pavla Vitvarová ráda běhala s chlapci po lese, lezla po stromech, s kamarády si stavěli různé domečky v lese a stále pobývali venku. V roce 1953 nastoupila na základní školu a o čtyři roky později se rodina odstěhovala do Rychnova poté, co pro ně začalo být hospodaření příliš náročné.

Manželství rodičů však nebylo podle pamětnice příliš šťastné. „Můj otec byl komunista a strašný idealista. Máma to nenáviděla a dost se kvůli tomu hádali. Buď byl v milici, nebo na schůzi, ale nikdy na nás neměl čas a mamka mu to vyčítala,“ vypráví Pavla Vitvarová.

Profesně se nicméně otci dařilo. Ve čtyřiceti letech si dodělal průmyslovku, stal se plánovačem, ale lidé ho prý neměli rádi, protože měl tvrdé normy. Určité výhody komunistického režimu ocenila ale i maminka. Když měli ještě vlastní hospodářství, musela tvrdě pracovat od brzkého rána do pozdního večera bez možnosti odpočinout si. Zato v JZD panovala jen osmihodinová pracovní doba, a mohla si dokonce vyjet na dovolenou.

Z filmů promítaných ve škole jsem měla noční můry

Ve volném čase se Pavla Vitvarová nejraději věnovala sportu. V deseti letech začala chodit do Spartaku Rychnov, kterému se mezi místními stále říkalo Sokol, a o rok později se dokonce účastnila spartakiády v Praze. V rámci vyučování ji pak nejvíc bavil dějepis, matematika a zeměpis. V souvislosti se studenou válkou se měli také v rámci školy připravit na nepřátelský jaderný útok západních zemí.

„Pamatuji si, jak nás učili nasadit si plynovou masku. Ve škole houkali a my jsme museli všichni do tělocvičny, jako kdyby to byl kryt. Pak nám pouštěli hrozné filmy z druhé světové války a z koncentračních táborů. Měla jsem z toho možná dva roky noční můry,“ popisuje školství v padesátých letech pamětnice.

Po vychození devítileté základní školy se přihlásila na tříleté gymnázium, kde přibližně od roku 1965 začala pociťovat určité politické uvolnění, zejména v divadelním kroužku. Byla nadšená novými myšlenkami, a když přišla domů, s radostí o nich vyprávěla. Otec jí však vždy jen suše doporučil, aby si přečetla Marxe a Engelse. „Tvrdil, že kapitalisti nás tu chtějí jenom vykořisťovat. Měli jsme doma různé debaty, ale táta vždycky říkal, že se se mnou nebude bavit, dokud si nepřečtu Marxe a Engelse. Takže jsme o tom nemluvili,“ uzavírá Pavla Vitvarová.

Běhala jsem v bytě s miminem a všichni jsme brečeli, že bude válka

V roce 1965 úspěšně složila maturitní zkoušky a na přání rodičů se přihlásila na pedagogický obor do Hradce Králové s aprobací matematika a zeměpis. Při přijímacích zkouškách ale narazila na problém s geodetickým zaměřováním, které na gymnáziu nikdy neprobírali. K její velké radosti ji tak na studia nepřijali a místo toho nastoupila jako kreslička do projekce v Jablonci nad Nisou. Později jezdila jako asistentka geodeta na Slovensko, kde zakreslovala terén.

V zaměstnání působila až do svého odchodu na mateřskou dovolenou v roce 1968. K porodu došlo jen několik hodin poté, co československý hokejový tým porazil 15. února po osmi letech Sovětský svaz na mistrovství světa ve Francii. „Říkala jsem, že už musím do nemocnice, že budu rodit, ale manžel mi tvrdil, že to mám jen z toho rozrušení u hokeje, a posílal mě, abych si šla lehnout. V pět hodin ráno už jsme ale šli. Ten den byla velká demonstrace v Praze, protože to bylo po mnoha letech, kdy jsme vyhráli nad Ruskem,“ vypráví pamětnice.

Ačkoli se Pavla Vitvarová o politiku nijak zvlášť nezajímala, velmi ji zasáhla zpráva o obsazení země vojsky Varšavské smlouvy, která sem v duchu tehdejší rétoriky přijela potlačit kontrarevoluční povstání. Jak vzpomíná, bydleli tehdy s manželem a půlročním synem v Jablonci nad Nisou naproti poště. Už ve tři hodiny ráno je vzbudil hluk pod okny, jak sovětské tanky projížděly městem od Tanvaldu na Liberec. „Běhala jsem v bytě s miminem a všichni jsme brečeli, že bude válka,“ dodává.

Do ciziny mě hnala hlavně zvědavost

Když v souvislosti s invazí emigrovala do západního Německa tchynina nejlepší kamarádka, zvala manžela pamětnice, aby také uprchl, že mu v zahraničí pomůže a najde mu dobrou práci. Pavla Vitvarová si moc přála, aby emigrovali, ale manžel s tím nakonec nesouhlasil. Neuměl německy a nechtělo se mu.

O situaci v cizině se pamětnice začala více zajímat až po rozvodu, kdy poslouchala Svobodnou Evropu. Známý, který jezdil s kamionem, jí také vozil módní časopisy z Německa, podle kterých šila. Pro emigraci se nicméně definitivně rozhodla až poté, co v osmdesátých letech odešla do Kanady její nejlepší kamarádka. Na vycestování se shodla i se svým tehdejším přítelem. Jak vzpomíná, hnala ji hlavně zvědavost a vůbec jí nevadilo, že neumí anglicky.

Můj čtrnáctiletý syn zůstal doma

Se záměrem emigrovat odletěla Pavla Vitvarová s přítelem v červnu 1982 na dovolenou. Protože měli obavy z nebezpečí a nevěděli, jak celá akce dopadne, rozhodli se nechat prozatím doma čtrnáctiletého syna pamětnice s tím, že si jej později vyžádají.

Jak popisuje, dalo se z Jugoslávie emigrovat dvěma způsoby. Buď přejít ilegálně hranice do Rakouska, jako to udělala její sestra, nebo si vyřídit vízum a cestovat pozemní dopravou jakoby zpátky do Česka. Pavla Vitvarová se s přítelem rozhodli pro vízum a jeli legálně vlakem přes rakouské a německé hranice až do emigrantského tábora ve Fürthu, nedaleko Norimberka. Zde šli okamžitě zažádat do kanceláře o azyl.

„Trochu jsem se bála, protože komunisté do nás cpali, jak je to na Západě nebezpečné a lidé se tam střílejí. Přijeli jsme do Německa a tam bylo všechno uklizené a nádherné. Žádní bezdomovci, žádné slumy,“ popisuje první dny na Západě pamětnice.

Po dvou týdnech obdrželi víza a odjeli do malé obce Weidenberg, kousek od Bayreuthu. Zde žili v táboře s dalšími asi třiceti uprchlíky, nejčastěji z Rumunska, Polska a Československa. Pro všechny byly k dispozici dvě sprchy, společná kuchyň a každodenní osmihodinové kurzy německého jazyka. Protože Pavla Vitvarová a její přítel chodili do německé školy, dostali nejvyšší podporu v nezaměstnanosti a mohli si brzy dovolit pronajmout vlastní byt v Bayreuthu.

Pro rodiče byla naše emigrace šokem, syna mi odmítli vydat

Pro tatínka pamětnice, který byl přesvědčený komunista a ani po roce 1968 nepřipouštěl žádnou diskusi o politice, se stala emigrace obou dcer velkým šokem. Okamžitě jej vyhodili z komunistické strany a hned druhý den poté, co Pavla Vitvarová překročila hranice, musel na policii k výslechu. Sestře pamětnice pak v dopisech vyčítali, že jim ukradla vnoučata a že je neuvidí vyrůstat. „Když sestra odjela do Vídně, pustili otce za nimi, aby je přemluvil k návratu. Sestra říkala, že nikdy tátu neviděla brečet a byl to hrozný pocit,“ vzpomíná Pavla Vitvarová.

Potíže nastaly i v okamžiku, kdy si pamětnice chtěla vzít k sobě syna. Ačkoli o něj zažádala okamžitě po příjezdu a bez problémů se podařilo vyřídit všechny formality, otec Pavly Vitvarové se postavil proti a prosadil si, že chlapec v Československu dochodí školu. „Přivezl jej až za rok trabantem do Bayreuthu. Synovi bylo čtrnáct a muselo to pro něj být hrozné. Myslím, že nás to poznamenalo i na zbytek života,“ dodává.

Za nelegální opuštění republiky byla Pavla Vitvarová v nepřítomnosti odsouzena na osm měsíců odnětí svobody, ke ztrátě občanství a majetku. Navíc ji několik let pronásledovaly děsivé sny o tom, že je zpátky v Československu a reálně jí hrozí život za mřížemi.

Pro Němce jsme byli navždy emigranti, chtěli jsme pryč

Pamětnice s rodinou však neplánovala zůstat v Německu trvale. Věděli, že by je navždy považovali za emigranty, a to nechtěli. Měli v plánu zažádat o vycestování do Kanady nebo do Austrálie, ale kanadská ambasáda jim nabídla pohovor dříve a přijali je.

„Pak jsme čekali na levné letenky. Jedna stála čtyři sta dolarů, platil ji Červený kříž a my jsme ji později museli do dvou let splatit. V Kanadě se o nás královsky postarali, dali nám byt, zařízení i oblečení na zimu, jenže trvalo tři měsíce, než mi přiznali jazykovou školu. Do té doby jsem se musela učit sama,“ popisuje své začátky v Kanadě pamětnice.

Mimoto se Pavla Vitvarová připravovala na zkoušku, po které směla po třech letech pobytu získat státní občanství. Musela umět zazpívat hymnu, uspět u ústního pohovoru a osvojit si základní znalosti o zemi a její politické správě. V rámci zaměstnání pak vykonávala práce, které byly zrovna k dispozici. Pracovala jako uklízečka, pekla chléb, vařila, pečovala o handicapované, uchytila se jako kreslička nebo pracovala v lese. Později se odstěhovala do Toronta, kde si doplnila vzdělání jako zahradní architektka.

V kontaktu s ostatními emigranty však příliš nebyla. „Ti, kteří utekli v roce 1968, jako by zamrzli v té době, a nešlo s nimi moc komunikovat. Raději jsem se bavila se sousedy a se spolupracovníky,“ dodává.

Rodiče byli z Toronta nadšení

Pamětnice samozřejmě zůstala v kontaktu i se svými rodiči, i když jejich dopisy procházely kontrolou. Často přišly z Kanady přelepované nebo bez fotografií. Jednou za rok pak republika dovolila rodičům, aby jeli svoji dceru navštívit. „Poprvé přijeli do Toronta v roce 1986, to už jsem pracovala jako zahradnice. Tátovi se tam strašně líbilo a říkal mi, ať si tu rozjedu vlastní byznys, že přijede a bude mi pomáhat,“ vzpomíná Pavla Vitvarová.

Ona sama se k cestě do Československa odhodlala až v roce 1992. Když se jí známí a přátelé ptali, jestli svého útěku nelituje, odpověděla vždy záporně. Jediné, čeho litovala, bylo, že neutekla dřív. Nelíbilo se jí, že v Čechách se stále na něco nadává, na rozdíl od zahraničí, kde se člověk musí naučit toleranci, protože je tam spousta národností a každý má jiné zvyky.

Když jí v roce 2007 zemřel otec, rozhodla se pamětnice odejít do předčasného důchodu, aby mohla častěji a na delší dobu jezdit za maminkou, o kterou se dalších dvanáct let starala. V době natáčení (2024) žila Pavla Vitvarová střídavě v Torontu nebo na své zahrádce v Čechách, kde s radostí pečuje o své rostlinky.