Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Vitvarová (* 1947)

• narodila se 26. srpna 1947 v Jablonci nad Nisou

• v roce 1965 maturovala

• nastoupila do projekce v Jablonci nad Nisou jako kreslička

• pracovala jako asistentka geodeta na Slovensku

• v roce 1968 nastoupila mateřskou dovolenou

• v roce 1982 se rozhodla emigrovat

• v roce 1983 vycestovala se svou rodinou do Kanady

• pracovala jako zahradnice v Torontu

• v roce 1992 se poprvé vrátila do Čech

• v době natáčení (2024) žila střídavě v Kanadě a v Čechách

Pavla Vitvarová rozená Retrová přišla na svět 26. srpna 1947 v Jablonci nad Nisou, dětství ale prožila v malé roubence v Záluží v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Její tatínek se vyučil zahradníkem u knížete Rohana na zámku Sychrov. Po druhé světové válce byli Rohanové donuceni z Československa odejít a Sychrov přešel do rukou státu. Pavly otec pak pracoval jako pošťák, později soustružník a seřizovač obráběcích strojů a zároveň propadl ideálům komunismu a vstoupil do komunistické strany. Maminka těžce nesla, že její muž neustále běhá po lesích s milicionáři a tráví čas na stranických schůzích. Sama byla doma s Pavlou a později i s její sestrou Jitkou a navlékala korálkové růžence z jablonecké bižuterie, které se vyvážely do Afriky. Pocházela ze statku, který komunisté její rodině po roce 1948 zabavili, ale protože ji hospodaření nebavilo, nenesla ztrátu majetku až tak těžce. Příležitostně vypomáhala v místním jednotném zemědělském družstvu, kam s sebou brávala i malou Pavlu. „Nad domem jsme měli pole lnu, které se muselo sklidit. Maminka pomáhala a já pomáhala taky. V šesti letech jsem dostala svoji první výplatu 25 haléřů a byla jsem na sebe ohromně pyšná!“

Drželi jsme hubu a krok

Pavla se sestrou a kamarády využívala všechny možnosti, které skýtaly okolní Jizerské hory. Dětství strávila venku, plaváním, běháním po lesích, v zimě lyžováním a sáňkováním. V průběhu školní docházky dokonce lyžovala závodně. Navštěvovala také místní Spartak Rychnov, který i přes svůj název zůstal personálním obsazením i atmosférou stále Sokolem, kterým původně býval. Víru v komunistické ideály se svým otce nesdílela, ale zároveň se proti režimu nijak nevymezovala. Vyrostla v něm a neměla srovnání. Jako starší poslouchala Svobodnou Evropu a šila si oblečení podle střihů v časopisech ze Západu, které jí vozili kamarádi, co jezdili po Evropě s kamionem. Absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Jablonci nad Nisou, brzy se vdala a v létě 1968 se jí narodil jediný syn Daniel.

„Bydlela jsem s mužem v Jablonci naproti poště, okolo nás tam tehdy ještě jezdila tramvaj, a když přijeli v srpnu 1968 Rusové, tak jsme slyšeli tanky, jak rachotí po těch kočičích hlavách. Jeli, nezastavovali, projížděli Jablonec a jeli přímo do Liberce. To jsme byli vyděšení, protože jsme nevěděli, o co jde. Ale pak jsem měla svých starostí dost, měla jsem mimino a už mě to nezajímalo. Pak jsme prostě drželi hubu a krok a bylo to ještě horší, než to bylo před tím.“

Pamětnice si přála studovat pedagogiku, ale na vysokou školu se nedostala. Udělala si tedy nástavbu pro výuku v mateřské škole a nastoupila v Rychnově, kam se po rozvodu s malým synem přestěhovala. Zároveň vedla v rámci Spartaku Rychnov kroužky aerobiku, kterému se tenkrát říkalo džezgymnastika.

Byla to radost i veliké trauma

V létě 1982 odletěla pamětnice s přítelem na dovolenou do Jugoslávie. Na povolení od Československých úřadů čekali půl roku. V Jugoslávii potom prodali prstýnky a další věci a koupili si pozemní víza zpět domů, kam už ale nedojeli. Vlakem přes Rakousko emigrovali až do Západního Německa. „Na hranicích nás nechtěli pustit, sebrali nám občanky a ptali se, proč jedeme najednou vlakem, když máme koupenou letenku. Ale pustit nás museli, protože jsme měli platná pozemní víza.“ Dva dny poté, co si je koupili, tuhle možnost Jugoslávská vláda na nátlak té Československé zrušila. Sestra Jitka, která jela do Jugoslávie o několik dní později, zůstala natrvalo v Rakousku.

Přes utečenecký tábor ve Fürthu u Norimberku a Weidenberg se s přítelem dostali do Bayreuthu, kde získali malý byt a začali se učit německy. Na ambasádách si zažádali o azyl v Kanadě a Austrálii a čekali, která země je přijme dřív. První se ozvala Kanada, a tak 9. září 1982 odletěli do Vancouveru, kde okamžitě dostali poukázky na ošacení, podporu v nezaměstnanosti, vybavené bydlení a možnost učit se místo práce anglicky.

Euforie ze svobody byla ale vykoupená velkým traumatem, protože s nimi neodjel pamětnice jediný, tehdy třináctiletý, syn. „Když jsme žádali o víza do Jugoslávie, trvalo půl roku, než jsme je dostali a mezitím můj otec přihlásil mého syna do pionýrského tábora. A protože to nikdo nesměl vědět, tak jsem nemohla říct tátovi, že Dan nepojede do tábora, že jedeme do Jugoslávie všichni. Tak tady zůstal a já jsem si říkala, co když se nám to nepovede, nebo co když nás zatknou a bude z toho ještě víc vyděšený? Tak jsem ho opustila a byl tady s mými rodiči. Byla jsem o něj hned žádat na ambasádě, vyplnila jsem pár lejster a přišlo mi vyrozumění, že Dan může za mnou okamžitě přijet. Ale děda říkal že ne, že si ho tady nechají, aby dokončil školní docházku, poslední rok. Jen jsme si psali. Když v červnu skončil, děda ho přivezl trabantem do Bayreuthu a pak jsme letěli do Kanady všichni tři. Dan mi odpustil, ale já si v sobě stále nesu vinu,“ říká pamětnice.

Otce, kterému krátce po sobě odešly na Západ obě dcery, si okamžitě předvolali na Státní bezpečnost (StB). Musel odejít do předčasného důchodu a vyhodili ho z KSČ. Pro Pavlu Vitvarovou představovala zpočátku největší problém jazyková bariéra. Tu ale rychle překonala a angličtinu nakonec i učila. Pracovala také jako lyžařská instruktorka pro postižené. V roce 1986 ji směli poprvé navštívit v Kanadě rodiče, pak za nimi jezdili každý rok. Pavla se do Československa podívala prvně až v roce 1991. Od roku 2007, kdy se vrátila do Čech pečovat o maminku, žila střídavě v Rychnově a ve Vancouveru. V Rychnově také začala vést kroužek jógy. Její syn se do Čech už nevrátil a zůstal natrvalo v Kanadě.

 

Pozn. redakce: příběh neprošel jazykovou korekturou