Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vítová (* 1947)

• narodila se jako Věra Nováková 18. ledna 1947 v Teplicích nad Metují

• po základní škole nastoupila na Střední stavební průmyslovou školu ve Vysokém Mýtě, obor vodohospodářské stavby

• v roce 1968 byla svědkem srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v Liberci

• rok poté se vrátila do rodných Teplic nad Metují

• vdala se a narodily se jí tři děti

• od roku 1990 působila v komunální politice

• v letech 1998 až 2002 byla starostkou města Teplice nad Metují

• význačně se podílela na vybudování Kříže smíření na Bukové hoře

• je nositelkou Ceny Franze Werfela

• v roce 2002 odešla do penze

• v roce 2023 žila v Teplicích nad Metují

U vyšetřování hromadné vraždy sudetských Němců nedaleko Teplic nad Metují byl v roce 1947 Ladislav Novák – otec Věry Vítové. Jeho dcera se po roce 2000 zasloužila o vybudování památníku obětem masakru, který se odehrál v noci z 30. června na 1. července 1945. Dvacet tři sudetských Němců zastřelili nebo ubili vojáci v čele se štábním kapitánem Václavem Svobodou cestou na Bukovou horu. Cenné věci jim ukradli, zbytek spálili.

V roce 1947 se začala vraždou 19 dospělých a čtyř dětí zabývat parlamentní komise. Tatínek právě narozené Věry Vítové spolupracoval s vyšetřovateli jako první poválečný předseda Městského národního výboru v Teplicích nad Metují. Doma pak své rodině několikrát vyprávěl, co se tehdy na Bukové hoře stalo. „Akorát nám nechtěl nikdy říct, jestli zná jména lidí, kteří se toho zúčastnili. Říkal nám, ať se na ně neptáme, že by se nám tu špatně žilo,“ říká Věra Vítová, bývalá starostka Teplic nad Metují. 

Po komunistickém převratu, který se odehrál v únoru 1948, vyšetřování skončilo pro údajný nedostatek důkazů. Vrazi z Bukové hory unikli trestu. Ladislav Novák, zklamaný z mocenských praktik KSČ, z politiky odešel. 

V roce 2001 v Teplicích nad Metují působila jeho dcera Věra Vítová jako starostka. Oslovili ji Petr Kulíšek a Jan Piňos, kteří se na Broumovsku věnovali opravám malých církevních staveb. Přišli s nápadem vybudovat na Bukové hoře památník, který by připomínal oběti divokého odsunu sudetských Němců v roce 1945.

Po bouřlivé diskuzi souhlasilo městské zastupitelstvo v Teplicích nad Metují se vztyčením smírčího kříže na místě tragédie a stalo se partnerem projektu. Vybudování pomníku znamenalo spoustu práce a osvěty. „Nastalo zjišťování a ověřování dat. Abychom zveřejnili všechno tak, jak to doopravdy bylo. Museli jsme jednat s Němci, jezdili jsme do Německa za rodáky,“ vzpomíná Věra Vítová.

Smírčí kříž vzbudil velké pozdvižení a nelibost mezi některými obyvateli Teplic nad Metují. Ani skoro 60 let po válce nestáli o připomínku masakru, do něhož se s vysokou pravděpodobností zapletli jejich předci. „Když dav někdo naočkuje, že se vyhnaní Němci vrátí a seberou vám vaše baráky, pak už to jede. A nikdo lidem nevysvětlí, že to je nesmysl,“ vysvětluje Věra Vítová.

Za vybudování pomníku nazvaného Kříž smíření obdrželi Věra Vítová, Jan Piňos a Petr Kulíšek v roce 2003 Cenu Franze Werfela za lidská práva, kterou každé dva roky uděluje německá nadace Centrum proti vyhánění, založená v roce 2000 Svazem vyhnaných. Peněžitou odměnu spojenou s cenou věnovali na opravu památníku. Opakovaně ho totiž poničil vandal. „Pomník někdo poškodil palicí nebo kladivem. Byl potlučený a pomalovaný hákovými kříži a nápisy ‚Smrt fašistům‘. Hrozné zrůdnosti,“ vzpomíná pamětnice.

Kvůli tatínkovi nešla na vysokou

Věra Vítová přišla na svět na začátku roku 1947 a prožila spolu se svým mladším bratrem Jaromírem v podstatě idylické dětství na Adršpašsku. Tatínek Ladislav Novák působil v Teplicích nad Metují od roku 1946 jako předseda místního národního výboru. Po únoru 1948, kdy se v Československu dostala k moci komunistická strana a zavedla tak totalitní režim, tatínek s politikou skončil. „To z toho vycouval bleskově a ve zlém. A celý život si to v sobě nesl a celý život ho to žralo,“ vzpomíná Věra Vítová na postoj svého tatínka ke komunistické straně. 

I když mu v následujících letech komunisté často vyhrožovali, nikdy si nikdo netroufl mu něco udělat. Jeho manželka Anežka pracovala většinu svého života jako prodavačka.

Až zpětně Věře Vítové docházelo, čeho všeho se děti tehdy musely zúčastňovat. „Všechno to šátkování a kladení věnců a kdeco. Museli jsme jako pionýři vystupovat na různých akcích. Tehdy to šlo prostě automaticky, samozřejmost. Dneska se tomu nestačím divit,“ vzpomíná pamětnice. Vždy měla dobrý prospěch, a tak po základní škole nastoupila na stavební průmyslovku ve Vysokém Mýtě na obor vodohospodářské stavby, kde byla velmi spokojená. Líbilo se jí studium i život v Mýtě na privátě spolu s ostatními spolužačkami.

Po maturitě s vyznamenáním opravdu moc toužila pokračovat ve studiu na vysoké škole. Tatínek ale rozhodl jinak. „Máš toho dost, udělala sis maturitu. Musíš se vdát a mít děti. A na vysokou půjde tvůj brácha, má budoucnost před sebou,“ vzpomíná pamětnice na to, co jí tehdy řekl. Protože byla Věra Vítová vždy poslušná dcera, poslechla svého autoritativního otce a studovat nikdy nešla, i když toho později mnohokrát litovala. „Nedalo se s tím nic dělat. Prostě jsem se podvolila. Bratr pak na žádnou vysokou nešel,“ dodává.

Tatínek pražskému jaru nevěřil

Po maturitě nastoupila do projekční kanceláře do Liberce, kde strávila následující tři roky. Na Liberec vzpomíná pamětnice jen v dobrém. V zaměstnání měla spoustu mladých kolegů a kolegyň. Jediné, co ji trápilo, byla její bytová situace. Stále se různě stěhovala a nemohla najít žádný vhodný byt. Nakonec zakotvila díky svému šéfovi v prázdné kanceláři ve třetím patře prázdného domu kousek od náměstí. Ani tohle bydlení ale rozhodně nebylo ideální.

Pražské jaro v roce 1968, tedy uvolnění politické situace, prožívala jako mladé děvče v Liberci. S nadšením a nadějí pozorovala demokratické směry v politice. Přesto ale – když o tom, co se ve městě děje, vyprávěla doma svému tatínkovi –, vždycky ji spíše usazoval a varoval. „Prosím tě, kroť se. Nenech se unést! Tohle špatně dopadne. To nemůže dopadnout dobře. Vždyť to všechno dělají komunisti. Celou tu obrodu, celé to pražské jaro dělají komunisti. Nezapomeň na to,“ říkal pamětnici tatínek.

V srpnu 1968 využila Věra Vítová možnosti vycestovat a vyjela spolu s kolegy z práce poprvé do zahraničí. Strávili týden cestou po Rakousku. „Bylo to úžasné. Vidět poprvé Rakousko, vidět poprvé plno zeleniny a ovoce, krásná opravená města,“ vzpomíná pamětnice. Velmi je ale šokovalo, když se tři kolegové rozhodli v Rakousku zůstat.

„Od autobusu si vyzvedli zavazadla tři mladí lidé. Dva kluci a jedno děvče. Rozloučili se s námi a řekli: ,Ahoj, my tady zůstáváme,‘“ popisuje. Nikdo nemohl pochopit, proč se rozhodli zůstat v cizině, když se doma situace přece vyvíjela tak dobrým směrem, když všechno vypadalo opravdu tak nadějně.

Staří chlapi při okupaci brečeli

O to více Věru Vítovou šokovaly události následujících dnů. V noci z 20. na 21. srpna 1968, jen několik dní poté, co se pamětnice vrátila ze zájezdu do Rakouska, vtrhla na území tehdejšího Československa vojska Varšavské smlouvy, aby zabránila demokratizaci země. Protože bydlela nedaleko libereckého náměstí, probudila ji ráno salva ze samopalu. Nemohla dospat, a tak utíkala rychle do práce. Nikdo nemohl uvěřit, co se stalo. „Byl to hrozný okamžik. Staří chlapi brečeli, seděli zhroucení. Nejstarší kolegové byli úplně vyřízení,“ popisuje pamětnice náladu v práci.

Invaze okupačních vojsk do Liberce si vyžádala devět obětí z řad civilního obyvatelstva. Ve středu 21. srpna ráno se před libereckou radnicí srocoval dav lidí, kteří protestovali proti okupantům. Někteří házeli na projíždějící sovětské okupanty dřevěné podlážky nebo stavební materiál z lešení na radnici. Vojáci spustili do shromážděných lidí palbu. Na místě nebo v nemocnici zemřelo šest lidí. O několik hodin později narazil na náměstí před libereckou radnicí sovětský tank a sutiny usmrtily další dva lidi. Devátou obětí byl člověk přimáčknutý k domu sovětským nákladním autem.

Věra Vítová měla zprávy o okupaci bezprostředně od svého kolegy z kanceláře, amatérského fotografa, který hned ráno vyběhl na liberecké náměstí a vše nafotil. Snímky ihned vyvolal a šířil je, kde mohl. „Hned, jak jsme zjistili, že se tam střílí, tak jsme běželi na náměstí. Byli jsme u toho. Prožívali jsme střelbu u radnice strašně silně. Mezi zastřelenými byl jeden devatenáctiletý hoch, kterého jsem znala. Bylo mu tenkrát devatenáct. Neskutečné. Následoval pohřeb všech obětí, strašná síla,“ vzpomíná.

I když se zdálo, že je v Československu situace bezvýchodná, stále lidé doufali, že vše dobře dopadne. „Ještě jsme chtěli jít pomoct, vzít si dovolenou a jet na chmel. Doufali jsme, že všechno dobře dopadne,“ vzpomíná pamětnice. Rozčarování ale přišlo, když se do Prahy vrátila skupina nejvyšších československých politiků, kterou komunistické vedení Sovětského svazu uneslo a donutilo podepsat takzvaný moskevský protokol. Kromě jiného v něm souhlasili s invazí do Československa. „Přešlo nás to. Přešlo nás to všechno, když naši pohlaváři řekli, co řekli. Hrozně nás zklamali.“

V práci nikoho nezajímalo, jestli jsi ve straně

Rodiče Věry Vítové měli o svou dceru, obzvláště v posrpnových dnech a měsících, velký strach, a tak na ni velmi naléhali, aby přijala nabídku Vodohospodářského ústavu a začala pracovat na pozorovací meteorologické a hydrologické stanici. Protože se bytová situace v Liberci vůbec nezlepšila, rozhodla se vrátit do rodných Teplic nad Metují. Do nového zaměstnání nastoupila v lednu 1969.

„Tam jsem všemu unikla. Nikoho nezajímalo, jestli jsi ve straně, nebo nejsi. Ráj na zemi,“ vypráví pamětnice. Práce ji bavila. V maringotce vyhodnocovala údaje z meteorologické stanice, v létě v zimě objížděla vrty na celém povodí polické křídové pánve na běžkách, měřila průtoky všech řek a potoků. Pracovala samostatně a potkávala se jen občas s kolegy z Prahy. Vzpomíná také na kolegy z jiných úseků, doktory historie, kteří nemohli vykonávat svou práci. „Bylo mi jich líto. Pořád jenom psali a studovali, a pak si v gumákách odskočili změřit vydatnost vrtu,“ vzpomíná pamětnice.

Na začátku sedmdesátých let se vdala a postupně se jí narodily tři děti. Sedmdesátá a osmdesátá léta prožila velmi klidně, strávila je hlavně prací a péčí o rodinu. Dlouhá léta dělala cvičitelku dětí i žen v tělovýchovné jednotě. Organizovala dětské tábory. I když doma s tatínkem o veřejném dění diskutovali, žila naprosto apolitickým životem. Zásadní změna v jejím životě nastala po sametové revoluci.

Nechali ležet snídani na stole a jeli do Prahy

Jednoho listopadového pátku roku 1989 odpoledne jela Věra Vítová z Prahy z podnikového ústředí. Už v metru se divila, kam směřují davy studentů. Až doma se od manžela dozvěděla, že se v Praze konalo studentské shromáždění a demonstrace. O tom, co se ve skutečnosti na Národní třídě dělo, že byl poklidný studentský pochod k výročí 17. listopadu brutálně rozehnán příslušníky Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, se dozvídali až v následujících dnech.

„Od té doby jsem byla ztracená. Ubrečená, šťastná, rozechvělá, vystrašená. Všechno možné. Těch citů tam bylo tolik! Už mě to nepustilo. Manžel to asi pátý den nevydržel, měli jsme totiž takovou starou chrchlu, černobílou televizi. Vzal auto a začal objíždět obchody a shánět barevnou televizi. A přivezl ji domů. Tak jsme se od ní už pak nehnuli vůbec. Dodneška to cítím. Byla to nádhera,“ vzpomíná pamětnice na listopadové dny roku 1989, kdy v Československu padl komunistický režim.

Se stejným nadšením popisuje Věra Vítová i volbu prvního demokratického československého prezidenta Václava Havla na konci prosince 1989. „Nechali jsme snídani na stole, ustrojili děti, vlítli jsme do auta a hnali jsme do Prahy. Šli jsme na Hrad, když parlament zvolil prezidenta. A byli jsme na tom nádvoří, když vystoupil Havel na balkon. To bylo to nejhezčí z celého období,“ vzpomíná pamětnice.

Nadšená ze změny vstoupila do politiky

Nadšení ze změny politické situace se u Věry Vítové přetavilo do vstupu do politiky. Spolu s dalšími zakládala v Teplicích nad Metují Občanské fórum. V prvních svobodných volbách v roce 1990 ji lidé zvolili do zastupitelstva. Nechtěla být starostkou, a tak dělala tajemnici.

Městské zastupitelstvo čekalo v devadesátých letech mnoho náročných úkolů, od kompletní změny různých zákonů přes restituci obecního majetku až po snahu o obnovu kulturního života. Věra Vítová vzpomíná obzvláště na to, jak celou dobu politikou žili a s jakým entuziasmem se pouštěli do nových úkolů.

Z politického života Věra Vítová nakonec odešla do penze v roce 2003, poté, co se v Teplicích nad Metují změnilo politické vedení. O Kříž smíření se ale dále starala za pomoci své rodiny. Svého vstupu do politiky nelitovala. „Můj život to naplnilo,“ tvrdí.