Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Vindiš (* 1958)

• narodil se 17. ledna 1958 v Plzni

• rodina se přestěhovala do Prahy kvůli otcově kariéře u armády

• otec Jaroslav Vindiš pracoval jako letec, později jako plukovník v Československé lidové armádě

• matka Marie pracovala u SNB, později například na Ministerstvu spojů

• Vladimír Vindiš vystudoval stavební průmyslovku, ve stavebnictví pak pracoval celý život

• v roce 1979 narukoval na vojnu k silničnímu stavebnímu praporu do Chrudimi

• na vojně zažíval mnoho absurdních a zoufalých situací

• nejhorší vzpomínka patří nešťastné události, kdy tlampač zabil tři vojíny a mnoho jich zranil

• po vojně pracoval u Pozemních staveb Praha, po revoluci v roce 1989 podnikal

• podílel se na mnoha zajímavých stavbách, z poslední doby (2024) například na rekonstrukci obchodního domu Máj

• v roce 2024 žil v Praze

„Dnes už o tom asi můžu mluvit, stavěl se tam objekt pro nedotknutelné zásoby,“ říká na úvod Vladimír Vindiš. Syn armádního plukovníka Československé lidové armády prošel vojnou u silničního stavebního praporu. S trochou nadsázky se dá říct, že jestli bylo za minulého režimu někde místo koncentrovaného zoufalství a šlendriánu socialistického zřízení, bylo to právě tady. Alkoholismus, sabotáže a kriminálníci vedle politicky nepohodlných osob a společná snaha ty dva roky přežít. I v takových místech se však dá odnést si něco do života, proto dnes už Vladimír Vindiš dokáže říct, že mu vojna i něco dala, a dokonce by ji doporučil, byť ve zkrácené podobě, dnešním mladým lidem. „Aby si ti dnešní mladí kluci čichli k nějaké povinnosti a aby si vážili svobody,“ vysvětluje.

Ladovské zimy a průmka na druhý pokus

Vladimír Vindiš se narodil 17. ledna 1958 v Plzni, ale záhy po jeho narození se rodina přestěhovala do Prahy. Otec Jaroslav Vindiš se narodil roku 1926 v Čejči u Hodonína, matka Marie, za svobodna Konečná, se narodila v roce 1929 u Hodonína. Pamětník má ještě starší sestru Janu. Jeho otec byl voják z povolání. Začínal jako letec, což byl jeho celoživotní sen, konkrétně pilotoval stíhačky, kvůli zraku však musel skončit. Dosáhl hodnosti plukovníka a později pracoval na Ministerstvu obrany. Právě kvůli jeho povolání se rodina ocitla v Praze. Matka Vladimíra Vindiše pracovala u SNB – Sboru národní bezpečnosti, později přešla jako administrativní pracovnice na letiště ve Kbelích, a ještě později na Ministerstvo spojů. Oba rodiče byli v komunistické straně, otec pravděpodobně ideologii věřil.

První dětskou vzpomínku má pamětník na zimní období. „Tehdy bývaly v zimě metry sněhu, kopaly se cestičky v chodnících, byly to takové ladovské zimy,“ popisuje první dětské vjemy. Vybavuje si, že jako student býval spíš průměrný, na stavební průmyslovku, a tedy na dráhu své budoucí profese, se dostal na druhý pokus. Než byl přijat, strávil jeden rok na učilišti, obor podlahář, kde jezdil i na melouchy a něco málo si i vydělal.

Po maturitě na vojnu

Stavební průmyslovka byla ve Zborovské ulici a Vladimír Vindiš vzpomíná, že vedl klasický studentský život. „Šikana tam nebyla, měli jsme určitou volnost, většina profesorů brala ty naše vylomeniny s rezervou,“ říká. Škola jim umožnila vydělat si peníze, jezdili vždy na měsíc do Německa na brigádu, na tehdejší dobu dostávali hodně peněz, dokonce víc, než měl tamní německý mistr. Nesměli o tom prý před ním mluvit. Tato zvláštní nerovnováha byla dána tím, že do jejich mzdy se navíc započítávaly ještě diety a tzv. „odlučné“. „Žili jsme si tam pomalu jak Američani, Marlbora a nejdražší pití, diskotéky, holky,“ směje se dnes Vladimír Vindiš.

Maturoval v roce 1978 a na vysokou školu ho nevzali, protože nedostal doporučení, údajně kvůli animozitě jednoho profesora. Začal tedy pracovat u Pozemních staveb a po čtyřech měsících šel na vojnu, která pro něj symbolizovala veškerou absurditu žití v tehdejším socialistickém zřízení. Přesto i v tomto dvouletém zmaru dokázal pro sebe něco najít a z vojny, jak říká, nakonec těžil celý život.

Školení, které neexistuje

Datum nástupu si pamatuje dodnes, bylo to 2. ledna 1979. Byl přiřazen k Silničnímu stavebnímu praporu, což byli novodobí pétépáci neboli Pomocné technické prapory. Nástup v lednu byl trochu neobvyklý, bojové prapory nastupovaly v dubnu až říjnu. Vojně se však na začátku snažil vyhnout. „Věděl jsem, že otec uměl některým příbuzným zařídit, aby šli na vojnu jen na pět měsíců, a to jsem chtěl taky. Ale odmítl mě s tím, že u syna důstojníka nepřipadá v úvahu, aby se vojně vyhýbal,“ vzpomíná pamětník. „Až jednou přišel s tím, že mi zařídil krásnou vojnu, že mu poděkuju, a to byl silniční stavební prapor. Nejdřív jsem se zlobil, ale pak jsem to vzal, jak to přišlo, jsem taková povaha.“ Otec mu zařídil prakticky kancelářskou práci v oboru, postupně byl ale pamětník přeřazován na horší a horší místa, až skončil na betonárce. 

Měsíční přijímač absolvoval v Chrudimi. Vzpomíná na klasické „běhy kolem buzeráku“, chodili na střelnici, měli prý povolených asi pět ran z kulometu, aby se neřeklo. Po přijímači ho odvezli do Horních Počernic na školení, které nemohlo být absurdnější. Seznamování se systémem začínalo. „Přijel jsem na rotu, tam bylo pár vojáků základní služby. Já jim říkám, že jdu na školení, a oni mi říkají, že to skončilo před týdnem. A já na to: ‚Co s tím?‘ Zpátky se mi nechtělo. Tak mi řekli, že tam u nich můžu přespávat, ale jídlo pro mě neměli. Jelikož jsem byl z Prahy, tak mě poslali domů. Přespával jsem u kamaráda a po 14 dnech jsem se vrátil. Dostal jsem potvrzení, že jsem absolvoval školení a jel jsem zpátky na útvar,“ kroutí i dnes hlavou Vladimír Vindiš.

Zkušenost, jak poznávat charaktery

Následně ho převezli do lesa u Jaroměře, kde se stavěl objekt pro nedotknutelné zásoby. „Dnes o tom asi už můžu mluvit, každý dneska už ví, kde to bylo. Byl to takový čtverec kilometr krát kilometr. My jsme tam přijeli, když to bylo vykácené. Bylo tam několik rot, vedle nás byla rota cikánů. Nebo nepřátelé režimu, recidivisté, lidé méně fyzicky zdatní, kteří se nehodili do bojových útvarů, atd. Byla to krásná zkušenost, jak poznávat různé charaktery a typy lidí, těžím z toho dodneška,“ říká.

Dodnes si vybavuje i velitele tamní „cikánské roty“: „Byl [to] jakýsi poručík parašutista, který měl škraloup, protože vystrčil z letadla kluka, který se bál, a tomu klukovi se neotevřel padák, takže smrťák. Za trest dostal rotu cikánů a musel je držet u huby. Těch 90 cikánů bylo nebezpečí každý den – tam trochu povolit, tak je průser,“ popisuje pamětník. Nešlo o jediného velitele se škraloupem, který se za trest dostal ke stavebnímu praporu, ba naopak, podle pamětníka tam měli škraloup prakticky všichni. „Zástupce velitele pro věci politické měl taky škraloup, uhnal kluka na poli. Kluk měl slabší srdce, už nemohl, odmítl pokračovat a tento velitel jej nutil běhat, jezdil za ním po poli gazíkem. Kluk padnul, srdce nevydrželo. Takovéhle typy lidí tam byly.“

Tři mrtví a spousta zraněných. Reakce lampasáků? Velká fraška

Sám se stal svědkem velké tragédie. „Jednou tam přišel velitel praporu v těch stavebních věcech a vymyslel, že se bude dělat na tři směny po osmi hodinách. Na noc tedy nechal udělat lešení s velkým reflektorem a sirénu z civilní obrany, kterou nechal přivézt z Jaroměře. Měla asi tunu a metr v průměru. Tou sirénou chtěl hlásit obědy a začátky a konce směn. Když se tam siréna montovala, tak se ta věž ale zřítila. Měli jsme tři mrtvé a spoustu zraněných, takže mimořádka atd. Plukovník dostal asi pokárání, ale byl tam dál. Jestli běžel soud, to už nevím. Jen si pamatuju, jak tam přijeli ti rodiče. Pršelo, bláto, opilí důstojníci vylezli z těch kanclů, věšeli vlajku, která jim spadla do toho bláta, prostě fraška. Ještě dnes je mi z toho těžko, když si to vybavím. Člověk by ty lampasáky střílel radši než toho údajného nepřítele na Západě,“ říká dnes Vladimír Vindiš a i po těch letech je v jeho hlase slyšet smutek a zoufalství.

Tím se ve vyprávění dostáváme k velké bolístce a ostudě tehdejších představitelů Československé lidové armády, a to je téma alkoholu. A Vladimír Vindiš si nebere servítky: „Dost se pilo, důstojníci tam bydleli s námi. A co dělat po večerech? Tak se chodilo do hospody. Pilo se hodně, každou chvilku byli pod obraz. Myslím si, že zapíjeli svůj osud ztroskotanců. Hůř klesnout nemohli, protože pak by museli odejít do civilu a opravdu pracovat, a to by žádný z nich nezvládl. Běžně se děly různé excesy pod vlivem alkoholu, po návratu z hospody se třeba střílelo do vzduchu jako někde v kovbojkách a podobně.“ Na otázku, jestli si alespoň někoho z „lampasáků“ vážil, vrtí hlavou: „Nevážil jsem si vysloveně nikoho, bylo vidět, že u útvaru jsou za trest. Mluvit se dalo s jediným, s tím parašutistou od těch cikánů, ten jediný neměl ten tzv. zelený mozek. Oni pohrdali námi a my jimi, bylo to vzájemné.“

Nebyl jsem úplně poddajný

Není divu, že prakticky každý den se stala nějaká mimořádná událost, jak vypráví pamětník. Spousta věcí se podle něj tutlala, ale když se někdo zasebevraždil, tak to se hlásit muselo i na tomto „zdecimovaném“ útvaru. „Útěků tolik nebylo, ale pokusů o sebevraždu bylo docela dost, neuplynul týden, aby nějaký nebyl. Často to byli mladí kluci, kteří se ženili ještě před vojnou a kterým jejich holky napsaly, že se s nimi rozcházejí. Jiní jedinci ten všeobecný tlak řešili popíjením ironu nebo okeny, úklidovými prostředky s obsahem těkavých látek,“ vypráví Vladimír Vindiš.

„Jednou jsem otci přiznal, jak moc jsem z těch poměrů vyjukaný. Otec tomu nechtěl věřit, jako správný důstojník socialistické armády nemohl věřit, že by se něco takového dělo. Jednoho dne tedy přijel, byl v civilu, na dvě hodiny se zavřel s lampasáky a po odjezdu jsem věděl, že to byla taková návštěva k ničemu. Účel to mělo je trochu vystrašit, ale mělo to spíš opačný výsledek, že z toho měli spíš srandu a já jsem od té doby měl kariérní sešup,“ říká dnes smířeně Vladimír Vindiš. Jeho postavení u útvaru nepomáhalo ani to, že otec na útvar někdy volal. „On mi někdy volal, když měl např. čtyřiadvacetihodinovou službu pro celé RVHP, kdy měl na starosti meteorologii. A samozřejmě volal stylem: ‚Tady Ministerstvo národní obrany,‘ takže všichni byli nejdřív vyplašení. Časem začali být méně ostražití, no a po jeho návštěvě to vzalo rychlý sešup. Asi jim dělalo dobře, když mohli dát synovi plukovníka za uši,“ vypráví pamětník. Z kanceláře tak degradoval na stavbyvedoucího, později na mistra, poté zedníka a skončil jako dělník na betonárce. Nechce však vše házet jen na otce, otevřeně říká, že dílem si za to mohl i sám, protože „nebyl úplně poddajný“. Sestupnou tendenci měly i jeho hodnosti. Z četaře se stal desátníkem, pak svobodníkem a nakonec opět pouhým vojínem.

Voják se stará, voják má

Svoji rotu tam měli i kriminální živlové, o těch ale moc neví, spíše se jich stranili, považovali je za nejnebezpečnější. „Raději jsme se s nimi nebavili, to už i ti cikáni byli lepší, u nich jsem poznal, že když se s nimi člověk bavil na rovinu, tak sice jsou hluční a vyhrožují a já nevím co, ale neudeří. Nebezpeční jsou, jen když s nimi člověk hraje levou. Kdežto u těch kriminálníků si člověk nebyl jistý nikdy ničím. Byli často starší, i oni se od nás drželi dál. Panovala mezi nimi hierarchie, myslím, že i šikana a celkově vlastní zvláštní pravidla.“

Aby člověk vojnu přežil, musel se podle Vladimíra Vindiše umět tzv. „zařídit“, podle hesla „voják se stará, voják má“. A tak si Vladimír Vindiš dělal kamarády. „Měl jsem kamarády u kuchařů, doktorů, právníky, s kterými se dalo povídat. Nebo jsem si třeba udělal kamaráda z praporčíka, a pak jsem dostal dvě deky navíc na zimní období, protože na cimře byla zima, v devět jsme museli zhasínat kamna. Měl jsem tam třeba jednoho Maďara, jmenoval se Béla Kiš. A to byla výhra, byl to kuchař. Maďaři uměli pytlačit, klást pasti. Takže jsme měli každou chvíli nějakou srnku nebo zajíce,“ směje se pamětník. Domlouvali se, jak to šlo, jazykové bariéry byly na této vojně pravděpodobně tím nejmenším problémem. S úsměvem vzpomíná třeba na dalšího Maďara, velitele jiného pluku, kterému říkali „Pojebaný križovatka“, protože mluvil neidentifikovatelným mixem slovenštiny, češtiny a maďarštiny.

Každý se chtěl hlavně zašít

Nelze hovořit o vojně a nezmínit i téma šikany. Jak to s ní bylo v takto ostrakizovaném útvaru? Pamětník to kupodivu nevidí tak tragicky, anebo prý měl jen štěstí, protože si uměl vždycky zjednat pořádek. „Když přijeli bažanti, tak museli například čekat, až se starší ročníky umyjí, takže se pak sprchovali ve studené vodě. To vnímám jako jedinou šikanu, zkoušeli, kdo se chytí – drobné provokace, ale ta klasická šikana tam podle mě nebyla, nebo aspoň o ní nevím. Každý byl rád, že se může zašít, že má svůj klid, starší ročníky, mazáci, se zas tolik neprojevovali. Větší šikana vládla uvnitř roty těch kriminálníků, tam prý byl klasický kápo a hierarchie, jak to známe z filmů, ale větší podrobnosti o tom nevím.“

Samotná práce byla podle něj klasická stavařina, které se ale každý snažil vyhnout, až to hraničilo se sabotáží. „Například jeden vojín, co měl na starosti objednávky, objednal stropní panely schválně o metr kratší, takže jsme je nemohli pokládat a nedělalo se. Nebo spojení mezi stavbami bylo zajišťováno sítí drátů, a jeden z vojínů schválně dělal zmatek mezi drátky, takže spojení úplně vyřadil, no za to hrozilo regulérní vězení.“

Přes všechny ty bordely to mělo určitý řád

Jednu nesporně pozitivní věc však služba u stavebního praporu měla, a to byly – trošku nečekaně – peníze. Nejenže všichni dostávali žold podle hodnosti, jak bylo běžné, ale tady dostávali navíc zaplaceno i za práci. „Už nevím, kolik jsme dostávali přesně, ale vzpomínám si, že když jsem odcházel do civilu, měl jsem cestovní vkladní knížku, na které bylo 25 000 Kčs, což byly na tehdejší dobu skvělé peníze. Dodnes nechápu systém, kdy „živly“ dostávaly za svou práci peníze, zatímco elitnější bojové jednotky měly pouhý žold,“ směje se Vladimír Vindiš. Pro srovnání, průměrný plat byl tehdy zhruba 2 500 Kčs.

Když přišel civil, byl samozřejmě rád. Po chvilce si však nečekaně vybaví i jiné pocity: „Vzpomínám si na okamžiky takového zvláštního přemítání. Seděl jsem ve vlaku, říkal si: ‚Dva roky v hajzlu. Vojna prý dělá z kluků chlapy, tak jsem teď asi chlap.‘“ Měl možná pocit až jakési prázdnoty a zároveň očekávání, co bude dál. „Přes všechny ty bordely, které tam byly, to mělo určitý řád, na který si člověk zvykne,“ přemítá Vladimír Vindiš. O budoucnosti měl jasno. Věděl, že se vrátí k Pozemním stavbám Praha.

Mohli jsme být dál

Časem se oženil a zase rozvedl. Má syna Jakuba, narozeného v roce 1983. „Aspoň ten půlrok vojny bych mu dal. Aby si ti dnešní mladí kluci čichli k nějaké povinnosti, k tomu, že nejsou mistři světa, že mohou být přes všechnu svoji inteligenci a fyzickou zdatnost druzí. Myslím, že dneska si ti kluci neváží svobody,“ říká.

Když přišla sametová revoluce a s ní spojené změny, věřil, že konečně začíná svoboda. „Bylo mi krásných 31 let, hned jsem začal podnikat. Věřil jsem, že to bude lepší. Ale to se úplně nenaplnilo, jsem zklamaný. Tak jak jsem tomu dřív nevěřil, tak teď si myslím, že to bylo v zásadě domluvené a že nám vládnou pohrůbci KSČ. Kdysi na mě hodně tlačili, ať vstoupím do strany, tak jsem pak prohlásil, že KSČ je proti lidem, a měl jsem pokoj. Sice jsem si tím dal kariérní stopku, ale měl jsem od nich klid. Dobu bych určitě vrátit nechtěl, ale z polistopadového vývoje zklamán jsem. Mohli jsme být daleko dál,“ uzavírá Vladimír Vindiš.

Profesně je spokojen, stavěl mnoho zajímavých staveb, momentálně (2024) nejznámější je diskutovaný obchodní dům Máj. Zároveň se díky zkušenosti s přepracovaností, která jej dovedla až na samotný práh smrti, vrátil sám k sobě, zvolnil a váží si více života: „Řídím se tím, že problém se má řešit, až nastane. Ono to zní trochu divně, ale vždycky mi to pomáhalo,“ říká. Zřejmě i to mu pomohlo přežít dva divoké roky života na socialistické vojně. Žít v okamžicích, když nastanou.