Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Vincenec (* 1949)

• narozen 3. srpna 1949 ve Vodňanech

• v roce 1967 absolvoval zeměměřičské učiliště v Českých Budějovicích

• v letech 1967–1969 vojna ve Střelských Hošticích

• od raných teenagerských let se zajímal o bigbeatovou hudbu

• jeden z organizátorů koncertu Na Americe v Rudolfově 29.–30. března 1974

• po koncertu Na Americe 30. března byl vyslýchán příslušníky VB a strávil dva dny ve vazební cele

• několik měsíců po koncertě Na Americe odešel z Českých Budějovic do Prahy

• v roce 1975 koupil s přáteli rozpadlý statek v Krašovicích u Písku, který proměnili v jeden ze známých „undergroundových baráků“

• pohyboval se v kruzích undergroundu

• účastnil se mnoha zakázaných koncertů a přátelil se s lidmi z neoficiální kultury

• popisuje komunistickou šikanu 70. a 80. let

• 1986 – maturita na střední stavební škole v Praze

• účastnil se sametové revoluce

• po roce 1990 začal podnikat ve stavebnictví

Vlastimil Vincenec se s problémy s vládnoucí mocí potýkal už od doby, kdy si jako patnáctiletý nechal narůst delší vlasy, začal se zajímat o hudbu nepodporovanou režimem a začal se stýkat s podobně smýšlejícími lidmi. Příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) o něm a jeho kamarádech věděli, občas je legitimovali, čas od času je rozehnali, ale do poloviny sedmdesátých let se v Českých Budějovicích dalo relativně dobře žít. Po koncertě v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic v březnu 1974, který skončil brutálním zásahem bezpečnostních složek státu, se však ve městě mnohé změnilo. Komunistická šikana se stupňovala, VB šla po máničkách tvrdě. Vlastimil Vincenec se dostal do jejího hledáčku a stal se nežádoucím. Brzy pochopil, že v Českých Budějovicích zůstat nemůže – neskončilo by to dobře. 

Na střední školu mu doporučení nedali

Vlastimil Vincenec se narodil 3. srpna 1949 ve Vodňanech jako třetí ze čtyř synů Vlastě a Josefovi Vincenecovým. Oba rodiče pracovali v dělnických profesích. Základní školu ve Vodňanech ukončil v roce 1964 a odešel na zeměměřičské učiliště v Českých Budějovicích. Domů do Vodňan se už natrvalo nikdy nevrátil. Od patnácti let žil prakticky samostatně a s rodinou se vídal jen málo. Nutno zmínit, že po otcově smrti v druhé polovině šedesátých let a odchodu nejstaršího bratra do emigrace v roce 1970 se lidé z undergroundu stali jeho druhou rodinou.

Zeměměřičské učiliště pamětníka bavilo, od mala se rád probíral mapami a nejrůznějšími plány. Brzy se však objevily první problémy. Už v polovině šedesátých let učitelům vadili vlasatí, nedostatečně upravení žáci, v jejichž vizáži viděli jasnou protirežimní provokaci – pravděpodobně v reakci na demonstraci vlasatců v Praze 20. září 1966.[1] Přestože tehdy prý dostali od kádrováka ostré kázání, Vlastimil Vincenec si vlasy nezkrátil. O svou kštici přišel až na Slovensku na praxi, kde se potkávali studenti z podobně zaměřených škol z celého tehdejšího Československa a kde se sešlo vlasatců tolik, že situace už nebyla udržitelná. „Když se to tam sjelo z celé republiky, tak kluci měli pochopitelně delší vlasy. Oni nás donutili se nechat ostříhat. Tak na protest se tam všichni nechali ostříhat dohola.“ 

V roce 1967 zakončil Vlastimil Vincenec učiliště s vyznamenáním, na střední školu ho přijali, ale nastoupit na ni nemohl. „Přihlásil jsem se na zeměměřičskou školu do Prahy, jenže v Budějovicích [Ústav geodézie a kartografie] mě nedoporučili. Měl jsem malinko delší vlasy přes ucho a oni mi nedali doporučení na geodetický ústav. Dali třem a já byl jako čtvrtý, mně ho nedali, i když jsem měl lepší známky.“ V zemi, kde se muselo poslouchat, mělo všechno svoji dohru.

Hvězdu na opasku zamalovali a místo ní nakreslili československou vlajku

Prakticky hned po vyučení, v říjnu 1967, musel tehdy čerstvě osmnáctiletý Vlastimil Vincenec na vojnu. Sloužil ve Střelských Hošticích, nedaleko Horažďovic. Přestože vojnu popisuje jako volnější díky celkově se uvolňujícímu komunistickému režimu v závěru šedesátých let, nebyl to pro něj lehký čas. Brzký nástup na vojnu souvisel s komplikovanou situací v rodině Vincenecových. Oba jeho starší bratři se oženili, bydleli u rodičů v bytě a pro něj už nezbylo doma místo. „Už si zvykli, že tam nejsem,“ říká pamětník a dodává, „nesl jsem to tehdy těžce.“ 

„Když přišli Rusové, tak jsme vyfasovali ostré náboje a chtěli jsme se bránit. Měli jsme opasek, hvězdu jsme zamalovali, dali jsme tam československou vlajku namalovanou na opasek. Tenkrát to byl takový vzdor,“ popisuje Vlastimil Vincenec srpnové události roku 1968 a pokračuje, „lampasáci tam pálili knížky československo-sovětského přátelství.“ Protiokupační nálady mezi vojáky a velením vydržely do politických prověrek. Mnoho lidí z jeho okolí včetně jeho velitele propustili, protože politicky se do nových poměrů nehodili. Jeho samotného se už politické prověrky nedotkly, a jak sám říká: „Už jsme stříhali metr domů.“

Byl jsem do toho hroznej fanda

Na čaje – poslechové večery s hudbou – poprvé vyrazil ve svých patnácti letech ve Vodňanech. „Byly to takové amatérské kapely. Nebyly zesilovače, nebyly pořádné bedny, hrálo se na krystalky, na rádio. Dobré to bylo,“ vypráví pamětník a z jeho hlasu lze i dnes vyčíst tehdejší nadšení. Dodnes si přesně pamatuje, jak v sedmnácti letech na plese v Písku poprvé viděl Matadors. Pražská kapela pro něj tehdy byla podle všeho zjevením. „A to mě chytlo. To začínaly máničky,“ usmívá se. „Já jsem do toho byl potom hroznej fanda,“ říká Vlastimil Vincenec stále s úsměvem na tváři a vypráví, jak s Františkem Hrubým jezdili pro desky do Prahy na burzu a jak ve volných chvílích jezdili po koncertech, kam jen to šlo. 

Po vojně si našel práci ve fabrice v Prachaticích. Přes den pracoval jako zámečník a odpoledne chodil na pivo s prachatickými máničkami nebo na čaje do Národního domu. Okresní město mu však brzy přišlo malé, chtělo to změnu. V této době navíc emigroval jeho nejstarší bratr do Austrálie.  „Oni už na mě koukali ve fabrice blbě. Tak jsem odešel,“ vysvětluje pamětník.

V Českých Budějovicích rychle zapadl. S kamarády se scházeli na náměstí u kašny, chodili na pivo do Zvonu a na čaje do Slavie. Vzhledem k jeho výraznému plnovousu a dlouhým vlasům mu začali říkat Kristus. Znal se s Jiřím Ganzem a Petrem Čtvrtníkem, tehdejšími výraznými postavami českobudějovické neoficiální kultury. Petra Čtvrtníka občas navštívil v jeho bytě, půjčovali si desky. Přestože měl v této době za sebou už několik výslechů na VB zejména kvůli kontaktům s Petrem Čtvrtníkem, popisuje dobu do roku 1974, do koncertu Na Americe, jako poměrně poklidnou. Na určitou míru každodenní komunistické šikany, na to, že jiné než dělnické zaměstnání – pracoval tehdy u silnic jako dělník – nesežene, byl zvyklý a dalo se to prý tehdy celkem vydržet.

Když se tam vrátil, hospoda už byla vyčištěná

„My jsme byli v Praze s Frantou Hrubým a ještě jedním klukem v lednu 1974. Mluvili jsme s nimi [kamarádi od Plastiků] u Glaubiců v hospodě. Oni se znali s Adeptama, ti chodili ke Králi Brabantskému do hospody. To jsme jenom sondovali, jestli by to šlo udělat Na Americe v hospodě,“ vzpomíná Vlastimil Vincenec a říká, že jejich nápad zorganizovat koncert v Českých Budějovicích dotáhli do konce Petr Čtvrtník s Jiřím Ganzem, protože on sám tehdy musel odjet na vojenské cvičení. 

Koncert Plastiků, Adeptů a dalších kapel se uskutečnil tři měsíce po jejich setkání v Praze, 29. a 30. března 1974. Na Ameriku tehdy přijeli mladí lidé z celého Československa. Přestože už v pátek 29. března 1974 byla hospoda narvaná mladými lidmi – máničkami – proběhl koncert českobudějovické kapely Infinitas a pražských Adeptů v poklidu. 

Druhý den byl Vlastimil Vincenec Na Americe už asi od 11 hodin dopoledne, hrát se začalo až později odpoledne a opět bylo narváno. Asi po třetí skladbě Adeptů však do sálu vtrhli příslušníci VB. „Někdo z místních tam prý zavolal policajty. Nejdřív se tam dívali, byli u vchodu a dobrý,“ vzpomíná na klíčový moment koncertu pamětník a pokračuje, „potom začaly dohady. Dlouho se nic nedělo. Tak jsem říkal: ,Tak se na to vykašleme a půjdeme pryč.´ My jsme odjeli s Adeptama. Šli jsme ke kostelu na autobus. Já jsem seděl v autobusu a říkal jsem: ,Já jsem tam nechal desky u hospodského.´ Tak jsem se vrátil zpátky a tam už to bylo vyčištěné.“ 

Kluky z Adeptů pustili a jeho zavřeli na dva dny

O tom, že účastníky koncertu po jejich odchodu hnali příslušníci bezpečnostních složek z Rudolfova jako zvěř, slovně i fyzicky je napadali, se dozvěděl až později. Až později se také dozvěděl o krvavém zásahu v nádražní hale v Českých Budějovicích, kterou VB neprodyšně uzavřela, mladé lidi tam brutálně zmlátila, zkopala, nahnala do přistavených vagonů a celou cestu z Českých Budějovic je vyslýchali a bili. 

Vlastimil Vincenec přijel z Rudolfova za Adepty do Slavie, „až když jsme odcházeli, tak nás tam kontrolovali policajti. Kluci od Adeptů říkali: ,My jsme hudba.´ Tak je pustili a mě zadrželi.“ Na výslech jich tehdy prý před vyšetřovnou na Mariánském náměstí čekalo asi pětadvacet. Ve vazební cele strávil dva dny. „Já jsem byl na cele se dvěma kluky. Ty jsem neznal. Ten jeden tam pořád fňukal, že ho vyhodí ze školy. Mně to bylo celkem jedno, mě neměli odkud vyhodit,“ vypráví pamětník, ale zároveň dodává, že ani jemu, který neměl prakticky co ztratit, tehdy nebylo do smíchu.

Po koncertě Na Americe už to v Budějovicích nešlo

Přestože Vlastimila Vincenece nezbili a z výslechu ho nakonec propustili, měl koncert Na Americe zásadní vliv na jeho další život. Vypráví, že po koncertě v Rudolfově se nezměnila atmosféra pouze v Českých Budějovicích, ale v celých jižních Čechách. „Bylo to tady mrtvé,“ říká pamětník. Komunistická šikana se rychle zhoršovala. Příslušníci VB měli mladé lidi – máničky – v hledáčku a tvrdě uplatňovali svoji moc. „V Budějovicích dělali šťáry ve všech hospodách v té době. Všechny lidi chytali, ani místní nemohli do hospod.“ Mladí lidé museli často k výslechům za banality, neustále jim hrozilo zatčení a popotahování na VB. Zájem příslušníků mohlo vyvolat cokoliv – špatná fotka na občanském průkaze, nápis na oblečení i posedávání na lavičce. „Já jsem měl zelenou bundu a na zádech jsem měl The Plastic People of the Universe, ve Vodňanech mě z toho vysvlíkli a už jsem ji neviděl.” 

Brzy mu došlo, že v krajském městě zůstat nemůže. „Já jsem odešel do Prahy, protože v jižních Čechách to bylo na nic,“ vzpomíná Vlastimil Vincenec a pokračuje: „V Praze se člověk přeci jen mezi těmi lidmi schoval. Kontrolovali nás, to ano. Když šly po ulici máničky, tak jsme říkali, když proti nám šli dva policajti : ,Hele, budou nás kontrolovat.´ To bylo jasné. Ale zase to nebylo jako v Budějovicích.“ 

V úterý u Pavlánských, ve středu jsem u Betlémské kaple, ve čtvrtek na Čurandě

V Praze se rychle sblížil s podobně smýšlejícími lidmi z okruhu undergroundu a disentu, mnoho z nich znal už z dřívějších dob. Parta asi dvaceti nebo pětadvaceti lidí se scházela skoro každý den po pražských hospodách. „V úterý u Pavlánských, ve středu jsem u Betlémské kaple, ve čtvrtek na Čurandě a v pátek jsme jeli do Krašovic na statek,“ vypráví pamětník. 

Přestože se v Praze cítil o trochu svobodněji než v jižních Čechách, přísné kontrole a dohledu státní moci neunikl ani tam. Podobně jako mnoho dalších říká, že tehdy byla komunistická šikana tak častá, že ji začal brát jako každodenní součást života, jako něco samozřejmého. „Byli jsme tak obrnění, že jsme to brali,“ říká pamětník a vypráví, že když máničkám zakázali chodit na pivo na Malou Stranu, vyřešilo se to tak, že se začalo chodit do Podolí. 

Vlastimil Vincenec zároveň zmiňuje, že od druhé poloviny sedmdesátých let se většina akcí tzv. druhé kultury organizovala tajně. Pozvánku dostalo jen několik desítek vybraných lidí z nejužšího okolí. On sám se účastnil mnoha akcí, například svatby Milana a Jany Hlavsových v Kostelci u Křížku v roce 1975, kde hráli DG 307. Později několikrát navštívil barák v Nové Vísce u Chomutova: „Tam hráli Plastici. Tam už to bylo jenom na pozvánky nebo v noci.“ Přátelil se s Františkem „Čuňasem“ Stárkem, společně se zúčastnili posledního přísně utajovaného koncertu PPU v březnu 1981 v Kerharticích u České Kamenice. Odveta Státní bezpečnosti byla tehdy brutální, barák v Kerharticích týden nato vypálili. 

Nutno zmínit, že do roku 1974 – do koncertu Na Americe – byla pro Vlastimila Vincenece hudba to nejdůležitější. S komunistickým režimem nesouhlasil, ale hudba zatím nenesla výrazný politický podtext. Big beatem nechtěl provokovat, chtěl se bavit. Hudba byla jednou z mála věcí, která mu v tehdejším šedivém Československu, kde příležitost dostávali jen ti, kteří šli režimu naproti, dávala smysl. Po březnu 1974 začal svět kolem sebe vnímat trochu jinak. Přimknul se k undergroundu a začal si všímat bezpráví a nespravedlnosti, které se mladým lidem kolem něho děly. Mnoho jeho známých mizelo do emigrace, vyházeli je z práce jako politicky nežádoucí, některé zavřeli, všechny perzekvovali. „S těmahle lidma jsem přišel do styku. Věděl jsem, co se děje. Co je to to bezpráví. Nakonec oni podepsali Helsinskou smlouvu v této době, a to se nedodržovalo,“ vysvětluje pamětník. Díky stykům s lidmi z disentu se v druhé polovině sedmdesátých let dostal k Chartě 77. Ačkoliv dokument četl a souhlasil s jeho zněním, k podpisu se neodhodlal. 

Vlastimil Vincenec až do roku 1989 pracoval pouze v dělnických profesích, nikde jinde ho kvůli jeho názorům a vizáži nezaměstnali. Vypráví, že situace se trochu zlepšila na konci osmdesátých let, kdy mohl pracovat na pozici mistra. Tehdy se také přihlásil do večerní průmyslové školy a v roce 1986 získal maturitu. 

Ještě jsme neměli kde spát, a už tam byli příslušníci VB

Někdy v roce 1975 koupili spolu s osmi kamarády rozpadlý statek v Krašovicích u Písku. V druhé polovině sedmdesátých let, v období po procesu s Plastiky, se mladí lidé snažili dostat z bezprostředního dosahu Státní bezpečnosti a odcházeli do zapadlejších oblastí, kde začaly vznikal tzv. undergroundové baráky. Existence většiny z nich kvůli režimu nepřesáhla dva roky. Krašovice vydržely o trochu déle.  

Vlastimil Vincenec, kterému tehdy začali kvůli jeho rychle šedivějícím vlasům říkat „dědo“, trávil „na baráku“ skoro všechny víkendy. V Krašovicích se podařilo vybudovat komunitu podobně smýšlejících lidí s podobným viděním světa. Společně si vytvořili ostrov relativní svobody v nesvobodné zemi. „Ten statek, barák, jsme měli proto, abychom si mohli dělat svoje, byla legrace,“ říká. Scházeli se, pouštěli si hudbu a zvali si kapely. Vlastimil Vincenec tam měl bicí a s kamarády zakládali kapelu Ocult Expert Orchestra. V roce 1977 zde s přáteli oslavil svatbu s Jiřinou Vincenecovou.

„Když jsme tam začali, tak jsme neměli kde spát, a už tam byli policajti. Měli jsme matrace v jedné místnosti. Přišli jsme z hospody, ani jsme nezamykali, a najednou policajti vevnitř. To tam bylo častěji, vždycky když byly nějaké akce,“ vzpomíná na tehdejší neustálou pozornost bezpečnostních složek státu. Vlastimil Vincenec přestal do Krašovic jezdit někdy v roce 1981. Dnes se zdá až úsměvné, že důvodem nebyl ani tak tlak a zákazy represivní moci, ale obyčejné hádky mezi ženským osazenstvem. 

Listopad 89, to byla euforie

V závěru osmdesátých let se účastnil několika menších demonstrací v Praze. Po 17. listopadu 1989 byl na všech pražských demonstracích. „Začátek, to byla euforie. To jsme ještě nevěděli ze začátku, jestli náhodou nebude nějaký zásah,“ vypráví pamětník o nezapomenutelných dnech listopadu 1989 a dodává: „Byly to nervy. I lidi v práci jezdili, pomáhali, rozváželi letáky po venkově. Byly to trošku nervy, jestli se to povede, nebo nepovede.“ Vlastimil Vincenec tehdy pracoval v podniku Pražská stavební obnova, který hned v roce 1990 opustil. Začal jezdit pracovat do Rakouska a brzy založil stavební firmu. 

Své vyprávění uzavírá odpovědí na otázku, co jemu osobně přinesla sametová revoluce. ,,V zaměstnání mi to přineslo svobodu. Byl jsem šéfem sám sobě. Nikdo mně neporoučel,“ říká Vlastimil Vincenec a po odmlce dodává: „A větší rozhled.“ 

 

[1]  V srpnu 1966 proto spustila násilný zátah proti máničkám, kdy bylo násilně ostříháno několik tisíc mladých lidí s dlouhými vlasy. V reakci na tyto události se pak vlasatci v září 1966 vydali do centra Prahy, kde vykřikovali protikomunistická hesla.