„...no a při téhle příležitosti jsme přišli na takovej dobrej nápad, že jsme si řekli, že vytvoříme (jak se tehdy tvářily) brigádu socialistické práce. My jsme si udělali takovou malou skupinu, kde byli loutkoherci, kde byla produkční, asistentka režie a kameraman, a že budeme žít takhle pohromadě (jak si to oni představovali), že budeme spolu chodit na divadla společně jako taková skupina, která si rozumí a která věří tomu, co se odehrávalo v tom státě. Na výstavy a tak nebo že budeme chodit na všechny ty kulturní podniky. Takže jsme se několikrát takhle sešli, absolvovali jsme to. Chtěli po nás, abychom si psali kroniku. Tím jsme pověřili jednoho našeho kolegu, ten s tím ale nikdy nezačal. Vždycky jsme se vymluvili, že ji ještě nemáme a že ji nemáme doplněnou. Pak jsme se jim prezentovali nějakými našimi představeními a došlo to tak daleko, že nás ,poctí‘, a dostali jsme stříbrné odznaky brigády socialistické práce.“
„...a byly to začátky nesmírně zajímavý v tom, že se všechno objevovalo, co se týká toho loutkářství. My jsme věděli, že na prvním místě, že prvotní jsou vždycky ty loutky a my až potom. Takže se pochopitelně už tehdy leželo pod stolem, různě se krčilo pod nebo za nějakou dekorací a že jsme se museli přizpůsobit těm dekoračním prvkům, který tam byly, abychom nebyli vidět, znát. Já jsem přišel k naprosto úplně novýmu, protože u nás ještě nikdo nevěděl, o co jde. Ta televize jednak začínala, i když už ty začátky byly v období toho třiapadesátýho, ale takováhle profese loutkoherectví v televizi neexistovala. V podstatě jsme to pomaloučku objevovali, protože jsme si museli uvědomit, že ta praxe je úplně jiná...“
„...my jsme se toho nezúčastňovali a nechtěli jsme se toho zúčastňovat. Je pravdou, že když v roce 1989 byla revoluce, je pravdou, že i v té redakci se scházeli lidi a čekali co a jak, co bude. Ta dětská televize se těchto věcí zúčastňovat nemohla. Já si myslím, že právem, protože působit těmahle věcma na děti by nebylo vhodné a zdravé. Proč to ty děti mají odnášet? Ale potom je pravdou, a to nebylo z žádného pocitu srabství nebo že by člověk nerad, ale říkali jsme si, že to jsou věci, který by se nějakým způsobem projevily v té tvorbě pro ty děti. A jsou to věci, které si myslím, že tam nepatří. Ale potom dělat nějakého haura, to jsme taky nechtěli, abychom se potom nějakým způsobem povyšovali, že jsme udělali to či ono. Ale říkám, to nebylo z pocitu srabství, to bylo z těch našich základních vztahovejch věcí k těm dětem.“
Mgr. Jaroslav Vidlař (10. ledna 1935) pochází z loutkářské rodiny, loutky se mu staly koníčkem, zaměstnáním i životem. S loutkami se seznámil v rodné Olomouci, kde hrál svá první představení a získával zkušenosti. Poté se přesunul do Prahy na DAMU, obor loutkoherectví, které nejen vystudoval, ale dlouhou dobu i přednášel. Setkání s pedagogem Zdeňkem Raifandou mu určilo další životní cestu, díky němu získal zaměstnání v začínající Československé televizi, v redakci pro mateřské školy. Této redakce se držel po celý zbytek svého života až doposud. Stál u vzniku takřka všech loutkových postaviček a podílel se na téměř všech natáčeních pořadů s loutkami. Kromě medvídka Emánka, čertíka Brčka stojí i za Krkonošskými pohádkami, Včelími medvídky, Broučky, Jů a Hele ze Studia kamarád, Františkem a Fanynkou z Kouzelné školky a mnoha dalšími postavičkami. Všechny politické zvraty okolo něj více méně procházely bez výrazných zásahů do života. Vždy se držel dětského publika a obětoval mu vše, co mohl. Dnes je pan Vidlař v penzi, vede loutkářský kroužek při Domu dětí a mládeže v Mladé Boleslavi, kde učí mladé loutkáře a stále spolupracuje s Českou televizí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
